Jan Karel Pavlík je český filmař, který má už přesto, že je mu teprve sedmnáct let, za sebou několik úspešných krátkých filmů, s kterými vyhrál na festivalech v zahraničí jako v Los Angeles nebo Soulu. V sedmi začal natáčet a celkem rychle si uvědomil, že film je to, co chce v životě dělat. V rozhovoru jsme probrali všechno od jeho názoru na formu a smysl filmů až po natáčení, které skončilo na policejní stanici.
V rozhovoru pro Radio wave jsi řekl, že filmy jsi chtěl natáčet už od dětství. Kde se ta jistota bere takhle brzy?
To nebyla jistota. Spíš mě to tenkrát hrozně bavilo a pak to přerostlo v jistotu, že to chci i dělat. Pamatuju si, že v sedmi jsem dostal za vysvědčení foťák, se kterým jsem hned začal natáčet. Jako povolání jsem si to vybral až v deseti, když jsme byli na horách. Pamatuju si ten moment, že jsem přes den natáčel něco s figurkama a večer jel na lyžích – to bylo myslím naposledy, kdy jsem lyžoval – a jak jsem jel těma nočníma závějema, tak jsem si řekl, že chci v životě dělat filmy. Vůbec nevím, co mě k tomu v tu chvíli vedlo, ale od tý doby to tak cítím.
Na dnešní dobu jsi ale přišel na to, co budeš v životě dělat, dost rychle.
Já jsem si nikdy nepřipouštěl, že by pro mě byla nějaká jiná cesta než dělat filmy. Takže všechno, co jsem dělal, jsem dělal i s nějakým dětským povědomím, že chci dělat film a nic jinýho dělat nemůžu. A nic jinýho mi ani moc nejde, jak jsem teď zjistil.
České školství má občas tendence odrazovat člověka od kreativnějších nebo umělečtějších profesí. Setkal ses s tím?
Já jsem měl na základce štěstí, že jsem se sešel se dvěma skvělejma klukama ve třídě – Vojta skládá hudbu a Zdeněk mi hraje ve filmech. Vytvořili jsme skupinu takových flákačů, který na všechno s*ali, a jenom jsme dělali, co nás baví.
Takže jste se ubránili vnějším vlivům?
Ubránili jsme se, i když Vojta málem nedodělal základku a Zdeněk nějak taky. Ale naši kreativitu jsme ubránili. (smích)
Začal jsi točit na svou první kameru ve dvanácti, ta byla ještě klasicky na malé kazety?
No na tu teď pořád točím. Od tý doby jsem na ni točil, až na jeden film, aspoň část každýho mýho filmu. Podle mě je úplně skvělá.
Za celkem krátkou dobu, co točíš, se hodně posunula technika, zaznamenal jsi to nějak při své tvorbě?
Já si myslím, že na technice absolutně nezáleží. Samozřejmě, že s tím, jak se zlepšujou filmy, se zlepšuje i technika, jinak to nejde. Ale já mám stejně nejradši tu starou Sony kazeťačku. Poslední můj film byl Cahuenga, zatím můj největší, tam jsme měli profi techniku. A teď střihám už dotočenej dokument Hovno a ten jsme celej točili na tu kameru, kterou jsem dostal ve dvanácti. Tenkrát jsem to považoval za něco krásnýho, teď už to je pro mě kus kamenu, natáčíme s ní v dešti, padá mi do vody a všechno vydrží. Ten její obraz má pro mě hroznou bezprostřednost. Hovno jsme natáčeli takovým způsobem, že jsem šel já a Zdeněk, vzali jsme kameru a celej večer jsme improvizovali. To by s žádnou jinou technikou nešlo dokázat – než s tímhle starým křápem, kterej smazává bariéru mezi hercem a režisérem.
Jako svého oblíbeného autora jsi ve čtrnácti letech jmenoval chillského režiséra Alejandra Jodorowskeho.
To mi bylo třináct.
Takže užnení?
Už není, pořád je mi blízkej, ale Jodorowsky je úplnej šílenec a tenkrát mě to fascinovalo.
Kdo ho na pomyslném stupínku vystřídal?
To je těžký. Teď mám rád Nicolase Windinga Refna. Wernor Herzog je mi taky hrozně sympatickej, jak do všeho jde a ničeho se nebojí. Teď mě další nenapadají.
První film, který tě ovlivnil a přesvědčil o výběru kariéry, byl však Star Wars. Jak se člověk může dostat od hollywoodského trháku k surrealistickým nebo víc uměleckým filmům?
Myslím, že je to úplně přirozený. Star Wars jsem poprvé viděl v šesti a byl to pro mě celej svět až do dvanácti. Pak se tím dospíváním člověk přenese dál, ale každý začíná u něčeho elementárního. Většina lidí, nejen umělců, se přenesla od pohádek k něčemu většímu a od omalovánek k abstrakci, ale vždycky je tam nějakej proces.
Někdo se ale nikdy nedostane k těžším dílům. Dnes je módnější vracet se k černobílým filmům a objevovat starou filmovou tvorbu. Mně se například spousta lidí svěřila s tím, že jim třeba Občan Kane připadal nudný, nebo že ho ani nedokoukali.
Tak to nechápu.
Není to teda určitá póza?
Určitě, ve všem je póza, obzvlášť v dnešní době. Ale když se někdo chlubí tím, že se kouká na Občana Kanea a nedokouká to, tak ho nechápu.
Tebe baví filmy, kterémainstreamové publikum mnohdy neocení?
Myslím, že jakmile někdo to řemeslo dělá a rozumí mu, tak v tom vidí věci, který divák nevidí. Ty věci a filmy samozřejmě zastaraly, ale ne režijníma postupama, to se nemění a je to v tom vidět i dneska. Jasně, že se kouknu radši na něco novýho než na Občana Kana, ale Občana Kana musí vidět každej filmař, protože Orson Welles je jeden z nejlepších všech dob. Tak to prostě je a nikdo lepší už nebude, budou maximálně stejně dobrý. To řemeslný gró je furt stejný a to Welles dotáhnul v Kanovi k dokonalosti.
Jak bys doporučil lidem, aby se koukali na (težší) filmy?
Aby se na to koukali jako na filmy. Lidi se na filmy koukaj jako na nějakou zábavu, entertainment, což filmy jsou. Ale ta bavící složka toho filmu se neustále posouvá, takže v těch starších filmech už to zůstává jenom jako film, jako řemeslnej výdobytek. Takže na nějaký starší filmy jako Griffitha by se nedalo koukat kvůli zábavě, to dneska lidi nebaví. Ale z filmovýho hlediska je to neskutečně zajímavý a na stejný úrovni jako nový filmy. To si myslím, že je jedinej důvod, proč někoho může nebavit Občan Kane, protože je stále nastavenej, že film je jen zábava.
Což není nic špatnýho, já obdivuju filmy, který jsou čistě jenom zábava. Třeba Transformers mám hrozně rád a koukám na každej díl. Protože film určitě má bejt zábavnej a mě se hrozně líbí, že Michael Bay (pozn. redakce režisér Transformers) říká, že když točí Transformers, tak nechce až bude premiéra, aby se lidi rozhodovali, jestli půjdou na jeho nebo na Nolanův film, ale že chce, aby se lidi rozhodovali jestli půjdou na fotbal nebo na Transformers. Takže se vůbec nesnažím ponižovat komerční filmy, který jsou zaměřený čistě na entertainment. Protože je miluju sám a je to velká složka filmu. Ale když už se někdo rozhodne k tomu se kouknout na starý filmy, kvůli nějakému poznání, tak se od toho na chvíli musí oprostit.
Máš rád žánrové filmy a ty také točíš. Mrzí tě, že se jim v Česku moc nevede? (Často se vytýká, že se tu točí stále dokola jen jakési hořkosladké komedie.)
Jo trošku mě to mrzí a zároveň jsem první, kdo to dělá, takže je to díra na trhu, do který se můžu teoreticky vejít. (haha) Všude se točí něco a já miluju žánrovej film, takže mi nezbývá nic jinýho než točit českej žánrovej film. Ale je pravda, že k tomu životu tady se hodí hořkosladká komedie, to není žádnej thriller. V Česku se toho moc neděje, abychom si řekli pravdu, takže ty lidský dramata se sem asi hodí.
Proč je tvůj nejoblíbenější žánr zrovna sci-fi?
Sci-fi je pro mě strašně blízce spojený s filmem. Sci-fi vytváří novej svět stejně jako film sám o sobě. Některý rysy filmovýho umění se ve sci-fi dokážou nejvíc projevit. Sci-fi tě zavede někam úplně jinam, na místo, který neexistuje, do budoucnosti, a s tím se můžou dělat skvělý věci. Pak se mi hrozně líbí, jak se ve sci-fi může všechno zveličit. Když by třeba někdo natáčel film o narůstajícím přelidnění, tak kdyby to zasadil do současnosti, tak natočí dokument. Kdyby udělal sci-fi, tak vytvoří obrovskou gigapolis s několika miliardami lidí a lítající auta a na mě by ta hyperrealita filmu zapůsobila mnohem víc. To souvisí i s tím prvním důvodem, že mi to přijde reálnější. Ta realita na plátně totiž nikdy nemůže bejt tak silná jako realita ve skutečnosti a když se to nadnese tím sci-fi, tak je to pak údernější.
Právě sci-fi filmy se v Česku téměř vůbec netočí. Chtěl bys natočit svůj první celovečernífilm v žánru sci fi?
Já se ještě necítím připravenej na celovečerák. Ale v budoucnu určitě a vůbec by mi nevadilo, kdyby první byl sci-fi. A možná že i bude, protože momentálně jeden film píšu, druhej stříhám a oba sci-fi jsou.
Jaké máš za sebou poslední zkušenosti nebo úspěchy s tvým již zmíněným sci-fi filmem Cahuenga?
Teď jsem byl na festivalu The Black Sea Film v Rumunsku. Ta úroveň sekce krátkejch filmů v Rumunsku v malým zapadlým městě byla lepší než třeba Future Frames ve Varech. Překvapilo mě to. Právě proto jsme si cenili toho, že jsme se tam vůbec s filmem Cahuenga dostali a nakonec jsme vyhráli nejlepší Student film a nejlepší Sound design. Vůbec jsme to nečekali, tak jsme se pak bavili s organizátorem, jestli neví, co vedlo porotu k tomu, že takhle rozhodla. A on říkal, že Rumuny sere nudnost v tématech. Jo, je důležitý točit v dnešní době o sociálních tématech, ale když už je takových filmů hodně, tak osvěží sci-fi film, kterej nezajímá nic současnýho a obrací se do minulosti i do budoucnosti. Všechno tam byly filmy na důležitý témata a pak my s filmem, kterej se snaží emulovat brakový sci-fi osmdesátek. (smích)
Co by bylo nejtěžšína natočení celovečerního filmu v sedmnácti?
Ono to není o tolik těžší než natočit krátkej film. Samozřejmě je potřeba víc peněz a víc vlastní investice. Ale ty jednotlivý věci nejsou zas o tolik větší překážkou. Šlo by sice natočit celovečerní film, ale jde o to, že celovečerní film je mezník. Ten debut je odpanění, pak už jsi nepoužitelnej. Máš jeden jedinej pokus na to se zapsat. Proto s tím lidi čekaj. Je to přelom a když se na to člověk ještě úplně necejtí, tak je lepší počkat a točit si krátký filmy. Protože ten když je dobrej, tak si ho lidi všimnou a když je špatnej, tak si toho nevšimnou. Kdyby byl špatnej ten debut, tak fuck it, jsi na tom špatně.
Ty si píšeši scénáře sám, proč?
V tý amatérský fázi, kdy to dělám z lásky k filmu, si neumím představit, že bych dělal jen řemeslně režii. Já většinou odmítám, když po mně chtějí, abych režíroval nějakej klip, aniž bych to vymýšlel, do toho se mi nechce. Baví mě ta konstrukce a proces vytváření filmu – je to jen moje, moje vyjádření věcí, moje autorství. Ale v budoucnu bych se tomu asi nebránil.
Jak velkou část tvorby filmu zabírá právě jen vymyšleníscénáře?
Tu největší. A přijde mi, že i nejpříjemnější. Protože když to je v hlavě, tak je to všechno dokonalý a posere se to většinou všechno až na place. Navíc když je scénář špatnej, tak ten film nikdy nebude dobrej, takže je to i nejdůležitější část.
Když si vymýšlíšscénář, musíš být schopný si všechno představit a mít všechny vize už v hlavě?
Určitě. Nevím, jak to mají ostatní, nebo jestli je to nějaký požadavek pro to bejt scénárista, ale kdybych to neviděl, tak bych to bez toho asi ani psát nemohl. To, co vidím, je to, co píšu, ne naopak.
V současnosti jsi dotočil film, co se jmenuje Hovno nebo 2026.
Ono se to nakonec bude jmenovat Hovno 2026. Přemýšlel jsem o tom a Hovno je údernější, ale víc se mi líbí 2026, takže to asi zkombinuju.
Máto být guerilla punk pseudodokument o generaci, která se ještě nenarodila. Proč tě tohle téma zajímá?
To je to, o čem jsem už mluvil. Je to o mojí generaci, o tom, co znám já, ale tím, že se to odehrává v budoucnosti se to všechno nadnáší a nabobtnává, tak jsem to točil o generaci, která se ještě nenarodila. Kolik je vlastně tobě?
Dvacet tři, jsem dítě devadesátek. Ty ses narodil vlastně až v roce 2000, je to tak?
Jo, my už jsme v generaci o trochu jinde. Já jsem dítě novýho milénia, stejně jako většina lidí, co znám. Je to zvláštní, je to pocit určitý ztracenosti a toho, že už nic nemá nějakej pevně danej řád. Život už se dá žít jakkoliv, což je na jednu stranu super, ale na druhou stranu to vede k pocitu prázdnoty v lidech. Je to trochu smutný, protože lidi nemají nic, čím by se řídili, což je skvělý, ale není tu ani nic proti čemu rebelovat, co dělat, takže všichni tak plujou. A tady to Hovno je o člověku, kterej žije ve futuristickým městě a z pocitu prázdnoty se uchýlil k tomu, že plácá obrovský hliněný hovno. Je to takovej divnej prorok a přivolává tím hovnem válku. Tahle nesmyslná premisa v tom hovnu je to, co mě hrozně přitahuje a čím dokážu komunikovat to téma.
Proto ses rozhodl i pro ten formát guerilla punk pseudodokument?
Jako výraz guerilla punk pseudodokument jsem ještě nikdy neslyšel, ale zní to skvěle.
Aha, to bylo totiž uvedené ve tvém rozhovoruna Aktuálně.cz.
No to jsem neřekl. (smích) My jsme to natáčeli trochu punkově. Měl to být pseudodokument, ale trochu jsme se od toho oddělili, protože jsme to natáčeli dokumentárním způsobem. Je to takový dokumentární drama. Baví mě tam část toho úplnýho zanoření, improvizace a dokumentární sledování života, kterej vlastně vůbec neexistuje. A Guerilla punk je spíš to, jak jsme to točili, že jsme se vždycky vloudili na nějakou technoparty a všem jsme tam svítili kamerou do ksichtu. Vždycky nás někdo přišel vyhodit, tak jsme utekli, ale zase se tam vrátili a točili jsme dál.
Takže tam hlavní roli hraje hrdina, kterýho zblízka sleduješ?
Jo, sleduju jeho každodenní život, kterej spočívá v tom, že chodí po ulici, chodí na technoparty, kope do věcí a plácá obří hovno.
Ale na těch technopárty jsou vlastně opravdový lidi, který nebyli nijak zapojený do filmu.
Jo, bohužel za to můžeme bejt jakože souzený.
Lidi z technoparty snad nebudou chtít nikoho žalovat. Takže jste se v okolí hlavního hrdiny dotkli opravdu reálných věcí?
Totálně reálných. Máme tam několik interakcí, když jsme točili v Holešovicích, kdy k nám přišli nějaký sjetý lidi z Crossu. Začali na nás křičet, že jestli nepřestaneme točit, tak nám tu kameru rozflákaj. Na to vždycky Zdeněk, kterej v tom hrál, sprostě reagoval. Takže máme jak reálný, tak smýšlený interakce, ale dává to skvělej mix.
Takže jste díky tomuhle filmu mohli z odstupu vidět i přímo svojí generaci. Našel jsi odpověď na to, co s ní?
Nenašel, já se nesnažím hledat odpovědi. Myslím, že na tyhle celogenerační otázky není žádná odpověď. Rozhodně je nevyřeším já a myslím, že ani zatím nemá cenu na ně přicházet. Uvidíme, kam to bude spět, já to budu všechno pozorovat. To je dokonce věta z toho filmu.
Je dnes v něčem výroba filmů protisystémová nebo spravedlivá v tom smyslu, že nehledí na vzdělání, společenský status nebo peníze? Že může točit takřka kdokoli, kdo se rozhodne?
Určitě, myslím, že tohle je právě skvělý. Dřív byl film víc řemeslo než umění. Byl to průmysl, v Hollywoodu se ještě za studiového systému muselo šplhat po žebříčku, stát se režisérem bylo něco jako stát se manažerem firmy. Dneska se to díky zpřístupnění techniky víc stává uměním a toho by se mělo využívat. Klasický způsoby, jako brát štáb a další věci, mi v něčem už přijdou zastaralý a i když to dělám stejně, tak u Hovna jsem se přesvědčil, že už to ani není potřeba. Stačí kamera, nápad a herec a už může dělat kdokoliv cokoliv. A k tomu, jestli je to protisystémový, tak nemusí být, ale Hovno asi bylo, protože nás tenkrát během natáčení zatkli. To bylo docela zajímavá zkušenost. Sprejovali jsme.
A natočili jste, jak vás zatkli?
Natočili, ale je tam jen chvilka, jak jdou policajti a říkají: „Tak vypneme kamery, pánové, a jdeme.“ Byli jsme pod nějakým mostem a sprejovali jsme obrovskej nápis „hovno“. Bylo tam oplocení a otevřený čtyřmetrový vrata. Tak jsme tam jimi prošli a sprejovali. Najednou vidíme, jak jedou fízlové, který si nás všimli. Protože jsme tam měli kameru, světlo a Zdeněk během filmu nosil takový vysoký boty, tak jsme si řekli, že nebudeme zdrhat a necháme se chytit. Takže policajti se za náma protáhli dírou v plotu místo dveřma, pak nás sebrali a přijelo ještě jedno auto. Byli z nás úplně vyklepaný, což zase chápu, oni nevěděli, že jsme neškodný a asi jsme působili jako šílenci. Takže nás každýho dali zvlášť do auta. Pak jsme strávili noc na fízlárně a nad ránem nám nechali podepsat zprávu, která nás pobavila, protože působila dost absurdně. Bylo tam hrozně dramaticky napsáno, že chytili dva pachatele a když přišli na místo činu, tak viděli obrovský růžovo-modrý nápis HOVNO, který do tý zprávy napsali capslockem. Takže jsme se zasmáli a odešli. Nakonec jsme to museli zatřít a v pohodě.
Tak to musela být zajímavá životní zkušenost? Já to znám jen z filmů.
Jo bylo to zvláštní, protože jsem nikdy nepočítal s tím, že v něčích očích bych mohl bejt jasnej kriminálník a pachatel, protože jsem se za to nikdy nepovažoval. Takže když potom na mě policajt začal křičet, ať otevřu tu tašku od kamery, jestli tam nemám střelnou zbraň, tak mi to přišlo hrozně zvláštní. Nikdy jsem nepočítal s tím, že bych nějakou střelnou zbraň mohl mít a najednou to pro tohohle člověka byla úplná realita. Po třech měsících jsem pak byl v New Yorku a viděl jsem tam tlustou knížku rozhovorů s Wernerem Herzogem. A na obalu byl jeho výňatek: „Pokud chcete natočit dobrý záběr a povede se vám to, ale strávíte pak noc na policejní stanici, tak to stálo za to“.
A co premiéra filmu?
Viděl bych to tak na listopad, teď stříhám a chystám postprodukci. Chtěl bych to udělat někde pod mostem nebo v křoví – jako jsou ilegální technopáty, tak ilegální premiéru filmu.
Jak jsme už probírali, s příchodem internetu a rozvojem techniky je dnes přístup k natáčení a následné publikaci otevřený. S tím přišly i novéformáty jako třeba vlogy a jiná videa vydávaná například na Youtube. Ty sám ses vyjádřil, že ti například youtubering přijde jako slepáodbočka. Proč?
Já youtuberový videa moc nemusím. Včera jsem na facebooku četl status, ve kterém někdo říkal, že jsou vůči youtuberům předsudky, takže mě napadlo, že já vůči nim mám asi taky předsudky. Já v tom ale prostě nemůžu vidět žádný spojení s tím filmem. Youtubering nahradil potřebu lidí být součástí něčího života, kterou dřív plnili tisícidílný telenovely. Je to taková online drbárna. Rozhodně si nemyslím, že Youtube je nová odnož filmaření.
Jaká je budoucnost filmu v době, kdy jsme takřka nepřetržitě zahlceni video obsahem? Dokáže film vůbec ještě pohnout emocemi, překvapit, přimět člověka k zamyšlení?
Taky jsem nad tím přemejšlel, ale myslím, že zatím je film v pohodě. Nevím jak v budoucnosti, ale teď i když jsou lidé roztěkaní a zvyklí klikat na dvacet videí během dvaceti minut, tak do kin stále chodí. Pořád je film něco víc. I ty lidi to ví, že je to něco víc než kočičí video na Facebooku.
A pokud lidé chodí do kina vypnout a bavit se, neztrácí se jeho forma uměleckého díla?
Nemyslím si, film je přesně o tom. Je to eskapismus, stejně jako když se čte knížka, tak zapomenete na to, co žijete, prožíváte příběh a to neshazuje literaturu jako umění. Pokud v kině neusnete, ale jenom vypnete a koukáte na roboty, jak se tam hustě rasej, tak to je přesně to, o co ve filmu jde. Ať jsou to Transformers nebo artovej film, všechno je to o tom, že pro vás a pro ostatní v tom kině v tu chvíli existuje jen plátno a cokoliv je mimo sál, tak na dvě hodiny neexistuje.
Může film změnit život nebo pohled na něj?
Nemůže změnit život úplně, ale může zasít myšlenku, stejně jako všechno, s čím přijdeme do kontaktu. A myšlenka se pak může vyvinout v něco, co změní člověku život.
