Často mne až zaráží, kolik nenávisti a negativismu v sobě lidé ukrývají. Přijde mi, že se česká společnost obrací špatným směrem. Lidé přestávají věřit důkazné pravdě a zpochybňují i ty nejjasnější informace. Společnost začíná podceňovat, ba dokonce nenávidět hodnoty, které jsme budovali po pádu režimu krutého a nespravedlivého socialismu. Vracíme se zpátky tam, odkud jsme po desítky let chtěli utéci a na pomoc jsme se ohlíželi k našim západním spojencům.
Pokud to někdy vypadalo, že bychom mohli patřit k západním bratrům, a být sice malou, ale významnou zemí, s kterou se počítá, bylo to v době, kdy byl prezidentem Václav Havel a jak říká Šimon Pánek: „Pozici malé země s pohádkovým příběhem, kdy ti bezmocní v čele s dramatikem porazili komunismus a pak se začali starat o situaci na Kubě, v Bělorusku, Čečensku, Barmě, jsme bohužel s odchodem Václava Havla ztratili a jen tak se nevrátí.“
Nelze než souhlasit. Václav Havel byl za svého života ikonou, osobností, jež byla předobrazem jakéhosi morálního atributu společnosti. Představitel „Pravdy a lásky“, ale též politik z „donucení“ a člověk, který měl jistě své neduhy. Po smrti Havla se začalo v lidech, kteří ho bezmezně uctívali, odehrávat vystřízlivění. Havel nebyl žádný polobůh a rozhodně nebyl světec. Byl to ale člověk z masa a kostí a snad o to víc je jeho odkaz důležitý. Velmi dobře to shrnul Dominik Feri, mladý politik za TOP 09:
„Paměť je milosrdná a silně rozostřuje nedobrá politická vyjádření a nedobré politické činy. Dostatečný časový odstup nám ale umožňuje maximalizovat objektivitu v rámci hodnocení minulosti. Tedy můžeme snad konečně bez pochyb prohlásit, že Václav Havel byl státník. Že Václav Havel byl prezident těch nejvybranějších mravů.“
Je zřejmé, že symbol Havla a toho, co zastával, ovlivňuje lidi i dnes. Jakub Čech, mladý aktivista z Prostějova, který se již od útlého věku snaží bojovat za spravedlnost, o Havlovi řekl toto:
„Bohužel, Havlovo prezidentování si já nepamatuji, byly mi čtyři, když končil, takže jsem prakticky nezažil situaci, kdy by v prezidentském úřadě byl někdo, na koho bychom mohli být hrdí nebo se alespoň nestydět, protože po Havlově odchodu z funkce už to šlo jen a jen dolů.
O to víc mě ovlivnily jeho názory či divadelní hry, které jsem nedávno četl, a přestože třeba takové Vyrozumění bylo psáno v šedesátých letech, je naprosto nadčasové a zajímavé i v současnosti. Myslím, že tím, jak žil a jaké texty psal, má co říct dnešnímu světu, kterému velmi chybí – ne protože by jeho názory nikdo jiný nezastával, ale protože on jim dával určitou váhu. Václav Havel byl, přes všechny své chyby, nejdůležitější postavou české porevoluční politiky a zejména generaci lidí vyrůstajících po revoluci ovlivnil zásadním způsobem.“
Halvův odkaz je tedy stále znát a to i mezi mladými lidmi. Samotný Jakub Čech, který si ve svých 4 letech ani nemohl pořádně uvědomovat prezidentský úřad, jejž tenkrát zastával Havel, kriticky hodnotí situaci dvou prezidentů – Klause a Zemana – následujících po Havlovi.¨
Podobným způsobem hodnotí obraz Havla a jeho odkaz i předseda České středoškolské unie Štěpán Kment. Ten napsal:
„Václav Havel je pro mě silnou osobností a člověkem, který se nenechal zdolat protiproudem minulého režimu. Svůj život zasvětil narovnání páteře české společnosti, když zemi, která porušovala lidská práva na denním pořádku, proměnil v její hlasité zastánce a demokratického lídra někdejšího východního bloku.
Ve svých esejích dešifroval principy zla, které reálný socialismus na svých občanech páchal, a nebál se vystupovat proti nesvobodě. To ho nakonec právem vyneslo do čela národa, který před 26 lety znovu získal své sebevědomí.
Odkaz Václava Havla mezi mladými je stále aktuální, zejména ve své podobě vnímání věcí veřejných. Stejně jako VH, mladí lidé příliš nepodporují stranickou politiku, občansky se ale neváhají angažovat. Klíčová je pro ně svoboda ve všech jejích formách, což se nakonec ukázalo i při nedávných studentských volbách, v níž vyhrála liberální Česká pirátská strana a TOP 09. Přes své nešvary, které Havel nabyl během nesnadného života, je tváří Česka jako liberálně-demokratického státu a odklonu z východu na západ. Obojí je právě v dnešních dnech důležité si uvědomovat, proto je mi ctí, že jeho osobnost mohu též těmito řádky připomenout.“
Důležité je tedy tento Havlův odkaz mezi mladými lidmi uchopit a rozvíjet. Ve světě, kde mezi „slušnými Čechy“ je nejsilnější heslo „politická nekorektnost“ je třeba bojovat za způsoby, které mají více lidskou podobu a které nestojí na agresivitě, vulgaritě, popírání jasných a pravdivých informací a bagatelizaci objektivní reality. Je třeba si uvědomit, co z toho, jež zde Havel po své smrti zanechal, je nutné brát jako to, co nesmí být zapomenuto.
Hezky to shrnul Jaroslav Cerman, aktivista, pohlížející na Havla střízlivým pohledem, který i přesto do jisté míry adoruje Havla jako symbol doby minulé i budoucí:
„Havel především za sebou zanechal rozčarování, které po sobě většinou zanechají lidé, kteří se stanou globálními ikonami ještě za svého života. Mnoho lidí cítí bez něj jakousi prázdnotu, která ale, čím víc ji zkoumáme, odkazuje spíš na samotného člověka, než něco nad ním.
Možná máme jeho odkaz příliš málo spojený s jeho osobou, protože pokud cítíte, že společně s ním něco odešlo, tak to spíš odešel jen on sám, protože nějaká aura ‚havlismu‘, jak říkají zlí jazykové, ve společnosti nezapustila tolik kořeny, jak bychom si přáli. Havel za sebou nechal odkaz sebe jako jedince, hodný respektu a následování. A zároveň zoufalou nutnost opustit jeho paradigma a vykonstruovat nové. Návrat ke starému je totiž už neperspektivní.“
Prezident Havel byl filosof, dramatik, spisovatel, bohém a často to dával ve svém úřadě najevo. Byl to snílek, který si myslel, že když bude slušný on, budou i ostatní. Jak hluboce se mýlil. Jeho odkaz tkví dle mého názoru především v symbolu spravedlnosti, čestnosti a síle lidského ducha. Bojovat za pravdu a lásku. Ať už je toto heslo sebevíc patetičtější, je v něm skryt odkaz demokracie, svobody a právního státu, je v něm skryt odkaz České republiky.
To, co zastával Havel, nesmí utichnout a je právě na nás, kteří si uvědomujeme, že Česká republika se nachází v bodu kolísání mezi táborem dobra a zla, abychom znovu potvrdili pověst České republiky jako státu, který se nebojí zastat se slabších.
Jak řekl Václav Havel: „Přirozenou nevýhodou demokracie je, že těm, kdo to s ní myslí poctivě, nesmírně svazuje ruce, zatímco těm, kteří ji neberou vážně, umožňuje téměř vše.“ Jak moc jsou tato slova dnes pravdivá, kdy je demokracie znásilňována z jedné strany Milošem Zemanem a ze strany druhé Andrejem Babišem, už posuďte sami.
