V listopadu to budou již 3 roky od vypuknutí studentských protestů nejprve v Kyjevě na Náměstí nezávislosti a poté po celé zemi. V dubnu si Ukrajina připomněla celých 30 let od katastrofy, která zasáhla celý svět: havárie jaderné elektrárny v Černobylu.
Právě taková výročí nabádají k jistému bilancování. K propojení minulosti s přítomností a pojmenování budoucího směřování. Nejinak tomu je v případě Ukrajiny, která během tří let zažila neúprosnou dynamiku směřující od obnoveného zájmu přes postupně rostoucí nezájem až k samotnému nezájmu. Válka na východě Ukrajiny se ztratila z hledáčku objektivů a kamer, pouze výjimečné okolnosti, zejména eskalace války, proniknou do světových médií. Humanitární organizace pracující na Donbase hovoří o dynamice zapomenuté krize, tak jako tomu je např. v Jemenu či Súdánu.
Přestože je Ukrajina důležitým partnerem Evropské unie i České republiky, která má na Ukrajině četné aktivity pod hlavičkou transformační spolupráce, její obraz je v současnosti vnímán velmi ambivalentně. Za prvé víceméně nelze určit jednotný přístup k Ukrajině. Jistě, je zde formulovaná strategie EU k Ukrajině pomocí dvou zásadních pojmů: vypořádání se s korupcí a strach z Ruska. Zároveň ovšem není Ukrajina považována za natolik strategicky důležitého partnera, aby se EU výrazněji angažovala. Navíc pro to nemá ve světle současných problémů ani kapacitu, ani finance. Přesto, jako by příběh o Ukrajině nebyl o Ukrajině.
Ačkoli první kapitoly začal psát ukrajinský národ sám, hlavní linii příběhu převzala Ruská federace a její autoritářský vládce Vladimir Putin. Celé vyznění se tak posunulo do linie – podporujeme Ukrajinu, protože stojí proti Rusku. Bojíme se Ruska, proto je potřeba zachránit Ukrajinu. Ukrajina chce do EU, takže nechce k Rusku. Naší odpovědností je jí pomoct.
Ale opravdu je to hlavní linie příběhu? Spíše než pohlížet na Ukrajinu skrze Rusko, dal by se příběh Ukrajiny prezentovat samostatně. Co by tvořilo jeho hlavní linii? Vývoj na Ukrajině v současné době není ani tak určován Evropskou unií. Je to příběh o Ukrajině, která konečně získala nezávislost. Je to příběh o tom, jak lidem došla trpělivost s bezprávím, korupcí i zhoršující se ekonomickou situací. Zatímco za bezpráví a korupci nesl odpovědnost tehdejší prezident Viktor Janukovyč, nepříznivá ekonomická situace byla důsledkem špatného vládnutí a souběhem několika nepříznivých ekonomických vlivů. Jak píše Jack Rasmus, snaha o částečné přerušení vazeb s ruskou ekonomikou po Oranžové revoluci a následná snaha o jakési bilancování mezi EU a Ruskem měla za následek pomalejší růst. Vysoké ceny energií před krizí 2008 a samotná celosvětová finanční krize pak Ukrajinu poznamenaly velmi významně. Kromě toho Ukrajina nezažila příliv levných peněz ze západních ekonomik a situace před protesty na Majdanu tak nebyla vůbec příznivá.
Prvotní protesty v Kyjevě sice vypukly v důsledku odmítnutí asociační dohody prezidentem Janukovyčem, dynamika se ale zásadně změnila poté, kdy padly první oběti na straně demonstrujících na Majdanu. V ten okamžik již nešlo o proklamaci liberální vzdělané evropské vrstvy obyvatel, ale o vynucení si vlády práva. „První protesty byly za podpis asociační dohody,“ říká Taras, vysokoškolsky vzdělaný obyvatel Kyjeva, „ale poté, co byli první zranění a posléze mrtví, nabraly protesty masového charakteru.“ Státní monopol na násilí erodoval ve chvíli, kdy se speciální oddíly Berkut, patřící do tzv. militsiya, jak byla na Ukrajině nazývána policie, pokusily protesty násilně ukončit. Již nešlo o otázku vstupu do EU, ale Evropská unie se stala ztělesněním právního státu, o který ukrajinští obyvatelé bojovali a pro který umírali. Ačkoli na Majdanu byly přítomny radikálně pravicové elementy a mezi odpůrce v první linii patřili fotbaloví hooligans a/nebo členi Pravého sektoru, obětmi Euromajdanu nebyli jen Ukrajinci a nepocházeli pouze z jedné demografické skupiny.
To mi potvrzuje i Taras, který se protestů účastnil. „Žen? Těch bylo na Majdanu tak 20 procent, většinu tvořili muži. Ti, kteří byli často v prvních liniích a bili se v Kyjevě s policií, patřili k radikálnímu, často pravicovému, elementu. Ale jádro protestů bylo různorodé. Dost vzdělaných lidí, ale nejen oni. Často také lidé, kteří nebyli spokojení s ekonomickou situací či negativně vnímali možnost přiklonění se k Rusku.“
Tento boj natrvalo sjednotil Ukrajinu a dotvořil moderní politický a sebevědomý národ. Díky tomu si zejména mladí Ukrajinci začali uvědomovat, co znamená být Ukrajincem, co znamená Ukrajina. Nově probuzený patriotismus se rozšířil po celé zemi. Ačkoli obsahuje silně negativní složku vnějšího nepřítele (bez kterého ovšem nemůže národ být prakticky konstituován), tedy Ruska, jeho narativ je i pozitivní. Obsahuje skrytou sílu, která dovoluje výrazně se angažovat nejen na lokální úrovni, ale i zakládat nové start-upy, rozvíjet nové sektory (zejména IT) a hlavně vytvářet jasný a srozumitelný požadavek směrem nahoru. Kromě toho se ovšem vyskytují také některé příznaky utvářeného národního mýtu. To mi potvrdil i Svyatoslav během cesty ze Lvova do Kyjeva na Den nezávislosti: „Vzhledem k Rusku tu panuje nálada, že bráníme Evropu. Říkáme, že Rusko mělo Gruzii ke snídani, Ukrajinu k obědu a Baltské státy chce k večeři.“ Ačkoli tedy nejde přímo o Evropskou unii, přimknutí Ukrajiny k Evropě a vymezení se vůči Rusku hraje silnou roli.
Majdan sice změnil politickou reprezentaci pouze částečně a mnohé staré vady zůstaly (jak ukazuje např. problematické jmenování nejvyššího státního zástupce prezidentem a následné schválení parlamentem, který je ovšem kontrolován tím samým prezidentem, čímž je nejvyšší státní zástupce silně ovlivňován politickým tlakem), vytvoření nového povědomí kolektivní síly je něco, co stojí za to vyzdvihnout. Větší část mladší generace již netrpí syndromem „vždyť jsou všichni stejní a všichni si nakradou,“ ale věří, že skrze mediální a občanskou kontrolu mohou poměry v zemi změnit.
Evropská unie i Spojené státy americké často lamentují nad tím, že reformy nejsou dost rychlé a účinné. Věnují se negativním aspektům, ale vynechávají výše zmíněné pozitivní kroky. To dokazuje i současná situace ohledně elektronické databáze příjmů, která má platit pro všechny veřejné činitele a je jednou ze zásadních protikorupčních reforem, která je zároveň navázána na další finanční balíček z EU a IMF pro Ukrajinu a na zrušení vízového režimu do Schengenského prostoru pro ukrajinské občany. Tato reforma je nyní, dle Joshe Cohena z Atlantic Council, v ohrožení zejména ze strany státního establishmentu. Jako opoziční síla vystupuje Anti-Corruption Action Center in Kyiv (Protikorupční centrum v Kyjevě) a různí aktivisté, kteří úspěšně dotlačili elektronickou databázi až ke spuštění (ačkoli její funkčnost je zatím omezená).
Zejména aktivismus a dobrovolnická činnost je nyní páteř ukrajinského přerodu. To, jak důležitou roli hrála „armáda dobrovolníků“, mi popsala i Roksolana. „Asi prvního půl roku [po ruské agresi na Donbasu, pozn. redakce] celou armádu živila, šatila a zbrojila právě armáda dobrovolníků. Třeba peníze na neprůstřelné vesty se sbíraly ve školách nebo v kostelech.“ To dokazují i statistiky. Zatímco v roce 2012 bylo 10 % populace zapojeno do dobrovolnické činnosti, v roce 2015 již toto číslo bylo větší o 3 % (to představuje asi 5.5 milionu obyvatel Ukrajiny). S tím souvisí i nárůst rozličných nestátních organizací a iniciativ. Městská centra ve Lvově a Kyjevě si s ničím nezadají se západními metropolemi. Jsou čistá, opravená a v parcích je většinou dostupná veřejná WiFi síť. Oděsa, ve které v květnu 2014 zahynulo 48 lidí ve střetech mezi pro-ukrajinskými a pro-ruskými skupinami (mezi kterými byli opět přítomni i hooligans FK Černomorec Oděsa či SK Metalist Charkov), je nyní příkladem protikorupčního boje ze strany gubernátora Oděské oblasti Michaila Saakašviliho. I zde se místo Militsiya ustanovila nová policejní síla: Politsiya.
Právě Politsiya je považována za jednu z nejúspěšnějších reforem na Ukrajině. V nových uniformách se objevili noví, mladí lidé, profesionálně trénovaní za pomoci západních donorů. Většina z nich je sympatizanty pro-reformního, majdanského hnutí. V Oděse jezdí policisté hybridními vozy, ve službě vystupují příjemně, usmívají se a většina z nich se snaží být neúplatná. Na nové policejní síly je hrdá většina Ukrajinců, ačkoli i tato reforma má své trhliny. Opět se jedná o střet státních struktur a aktivistů. Reforma provedená shora s malou participací občanské společnosti vzbuzuje pochyby, zda nakonec nebude sloužit stejným cílům jako předchozí Militsiya. Navíc dochází ke sporům mezi vedením policie a již zmíněnou institucí státního zastupitelství. Přesto i na této reformě se částečně podíleli aktivisté z nestátního sektoru a i zde lze vidět světlé stránky reformního hnutí.
Pokud se vrátíme na začátek a budeme pohlížet na Ukrajinu v příběhu, který sama tvoří, zjistíme, že uprostřed rozepsané knihy se jedná o pozitivní příběh. Může skončit tragicky, může skončit šťastně. Je to však zatím příběh Ukrajiny, která se ubránila ruské agresi, ačkoli pravděpodobně ztratila Krymský poloostrov a část jejího území na východě země je okupována. Je to příběh o nově nabytém patriotismu a o lidech prožívajících Den nezávislosti s očekáváním lepších zítřků pod ukrajinskými vlajkami, ne pod vlajkami Evropské unie, jak jsem měl možnost sám spatřit. Evropská unie pro ně představuje stát, který by chtěli mít, ne konečný cíl jejich snažení. Je to příběh 2 – 3 miliónů lidí, kteří se účastnili protestů před skoro třemi roky a dodali energii skoro celé zemi. Čteme příběh o zemi, jež se snaží vymanit se z neefektivního řízení země, které před 30 lety vyústilo v tragédii. O zemi, která se chtěla vydat vlastní cestou, cestou právního státu, který respektuje základní lidská práva a jeho smyslem je sloužit lidem.
