„Jsem hrdý havloid a pravdoláskař,“ říká Petr Jančárek, Havlův spolupracovník a filmař | E15.cz

Vše o miliardářích

Vše o miliardářích Vstoupit do speciálu

„Jsem hrdý havloid a pravdoláskař,“ říká Petr Jančárek, Havlův spolupracovník a filmař

Petra Chaloupková

Petr Jančárek je dokumentarista, vysokoškolský pedagog i humanitární aktivista (v současnosti například patří mezi členy správní rady organizace Člověk v tísni). Na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě představil několik ukázek z doposud rozpracovaného materiálu, z něhož vznikne snímek portrétující poslední léta života Václava Havla s názvem Tady Havel, slyšíte mě? 

Vznik filmu inicioval sám Václav Havel, když vás oslovil, abyste natočil zbytek jeho života. Proč si vybral zrovna vás? 

Tomu předcházelo asi šest let spolupráce. K Havlovi jsem se dostal v roce 2003, protože jsem před tím natáčel film o kubánských disidentech. S Člověkem v tísni jsme tehdy začali dělat akce na podporu zavřených Kubánců a napadlo nás, že bychom mohli oslovit čerstvého exprezidenta, který byl také vězněný, aby natočil jakýsi videopozdrav na jejich podporu.

Šel jsem tam sám, nachystal se a čekal, až bude pan prezident volný. Po chvíli přišla sekretářka s otázkou, kdy už přijdou moji kolegové. Já říkám: „To jsme si nerozuměli, já točím sám, jen zapnu kameru.“ Tak jsme to natočili a za týden si mě prezident zavolal a řekl: „Mně se to strašně líbilo, protože jste za 10 minut udělal to samé, co tady před 14 dny dělal celý den tým Henryho Kissingera. Nemohli bychom nějak spolupracovat?“ 

Pak jsem až do Havlovy smrti točil takzvané videopozdravy. A jednou Martin Vidlák, který tehdy v kanceláři prezidenta pracoval, navrhnul, abychom filmově zpracovali Havlovo federální období. Z toho potom vznikla trilogie hodinových dokumentů Václav Havel, Praha – Hrad. Kancelář navrhla pokračování a prezident, kterému se to také líbilo, chtěl, abych to byl já. První rok jsem to financoval sám. Zadání bylo jasné – točit vše, co jde. 

Disidentský příběh o Listopadu je jen částečná pravda, spoustu toho nevypravujeme, říká historička Gjuričová

Šlo o stejný typ práce jako při trilogii?

Určitě ne, protože trilogie byla koncipovaná záležitost. Udělali jsme asi 45 rozhovorů s lidmi, kteří se pohybovali kolem Havla. Bylo to něco úplně jiného, měli jsme od začátku jasné, co chceme. Zatímco tohle byl sběr, časosběrný materiál. 

A dohoda na začátku natáčení zněla natáčejte, co vidíte?

Ano, k čemu vás pustíme a k čemu budete moci přijít.

Stalo se někdy, že Václav Havel nebo kancelář s natáčením nesouhlasili?

To se stalo v jednotkách případů. Ale natáčení bylo dopředu plánované, takže takové situace skoro nenastávaly. Jen zpětně po deseti letech má člověk pocit, že mohl být u všeho. Ale ono to tak nebylo. Mohl jsem být u lecčehos. Limit byl, že se pan prezident vždy ptal těch druhých, co byli před kamerou, jestli s tím souhlasí. 

Myslím, že jsem se stal jakousi přirozenou součástí Havlova okolí – už mě vlastně nevnímal. Věděl, že tam jsem a že toho nezneužiji. Také bylo podstatné, že jsem se dobře znal s lidmi kolem něho, kteří věděli, že to myslím dobře a pomáhali mi.

Uhasit nebo vyfotit?

Napadlo vás někdy, že konec natáčení bude pravděpodobně daný až Havlovou smrtí? Jak lze s tímto vědomím přistupovat ke každodenní práci?

Vlastně jsem si to nepřipouštěl, protože jsem věděl, že jedu, dokud to půjde. Až teď ve střižně si uvědomuji, jak jsem tím častým kontaktem s Havlem vůbec nevnímal, že stárne. Pak přišel na cestách po Spojených státech jeden okamžik, kdy měl mrtvici, která se utajovala. To vždycky prohloubí vzájemný vztah. 

To taky učím svoje studenty – že tehdy nastává zajímavý moment, kdy musíte řešit, jestli jste filmař, anebo člověk. Stejně jako to klišé o holčičce ve Vietnamu popálené napalmem – jestli ji máte fotit, nebo hasit. A odpověď je ji vyfotit a uhasit v jednom okamžiku.

Natáčel jste tedy Václava Havla při mrtvici?

Ne, to jsem netočil. Špatně mu bylo už večer před tím. Byli jsme v MOMA, tak jsme ho naložili na kolečkový křeslo, pak do taxíku a jel do nemocnice. Já zůstal stát s asistentkou na chodníku. Taxík po 20 metrech zastavil, začal couvat, otevřelo se okýnko a ozvalo se: „Pan Jančárek pojede s námi.“ To jsou momenty, které nezapomenete, ty utvářejí ten vztah. Ne film, ale vztah.

Takže Havel chtěl, abyste to zaznamenal?

Spíš bych řekl, že to bylo osobní. V nemocnici ho zachránili, ale protože nějakou chvíli trvalo, než se ověřila jeho pojistka, musel čekat na chodbě. Když ho po asi třech hodinách odvezli do soukromého pokoje, už jsem se odvážil točit. V tu chvíli přišla paní Albrightová, která první ve dveřích zahlídla mě s kamerou. A začala křičet: „Kdo sem pustil tisk?!“ Byla zkrátka hodně rozčilená. Ale pan prezident se zrovna probral a první, co řekl, bylo: „To je pan Jančárek, to je v pořádku, Madlenko.“ 

Jaká byla povaha vašeho vztahu s Václavem Havlem? Lze ho nazvat přátelstvím?

Já bych to přímo přátelstvím nenazýval. Protože mám pocit, že přátelství mohl mít jen s lidmi, které znal ještě za komančů. Muselo to mít nějakou historii. Řekl bych, že náš vztah byl plný respektu. Já samozřejmě respektoval jeho a on kupodivu respektoval mě. 

 

Byl Václav Havel v posledních měsících smířený s tím, že mu každou chvíli může selhat zdraví?

Byl naprosto vyrovnaný. Pamatuji si jeden zajímavý moment – my jsme si podali ruku, když jsme se poprvé viděli. A pak, protože styk byl poměrně běžný a rutinní, jsme si ruku nepodávali. Nepamatuji si, kdy přesně to bylo, ale jednou mi pak při loučení podal ruku. Potom mi už ruku podával vždycky. Asi si říkal, že to může být naposledy. 

Nastala při natáčení nějaká chvíle, kterou si zpětně vyčítáte, že jste ji nenatočil? Nebo naopak nějaká, kterou jste natočil a dnes už byste to neudělal?

Neexistuje chvíle, kterou bych si vyčítal, že jsem ji natočil. Vždycky ji do filmu můžete nedat. 

Nastříhaný materiál používám také pro moje studenty na Slezské univerzitě. Rád je na tom učím, protože jeden přístup je rozebírat cizí filmy a druhý je učit někoho na vlastních dílech. Můžu jim k tomu říct, co nám tam nešlo, co nefungovalo nebo co se ukázalo jako chyba. 

Pomník, portrét, vzpomínka…

Několikrát jste zmínil, že se chcete vyhnout tomu, abyste z materiálu vytvořil neživotný mramorový pomník Václava Havla. Jak se tomu lze vyvarovat?

Trochu pomůže náhoda, protože vám ten běh věcí nedovolí postupovat moc rychle. Máte čas o tom přemýšlet, máte odstup. Pak pomůže to, že člověk není sebestředný. Možná proto si mě pan prezident u sebe pěstoval. Protože jsme si byli docela podobní. On taky pořád pochyboval, nevěděl, tápal, promýšlel, zvažoval. 

Také jsem hledal vhodné spolupracovníky, kteří mi s filmem pomohou. Spolumajitelem práv k tomu materiálu je Nadace Michala Kocába. A hlavními spoluautory jsou Martin Palouš jako spoluscenárista (taky filosof, znal se s Havlem mnohem dřív než já) a střihač Jan Turek – moje druhé oči. 

Mezi posledními natočenými záběry a dneškem je několik let dlouhá časová prodleva. Proč? Jak v tomto případě pracujete s časosběrným materiálem?

Bylo to z produkčních důvodů – právě s tou výhodou, že nám to dává čas přemýšlet. Bylo to dané technicko-ekonomickými okolnostmi, které nám dopřály ten čas. A jsem za to rád. 

Nese to s sebou jedno nebezpečí, které teprve postupně odhaluji. V materiálu si totiž vytvoříte své oblíbené pasáže, které jsou třeba vizuálně zajímavé nebo je tam nějaký fór, a tak trochu opomíjíte ostatní. Ale jak jsme to teď začali postupně zpracovávat, teprve nám došlo, co tam máme všechno za poklady. 

Jak se dnes nakládá s odkazem Václava Havla? Označení havloid a pravdoláskař se vlastně používají jako nadávky.

Musím říct, že jsem hrdý havloid a pravdoláskař. Vidím před sebou lidi, kteří vědí, že tak velký a hezký pohřeb mít nikdy nebudou. Byl prezidentem, který sjezdil celý svět, všude ho vítali a šestkrát ho pozvali do Bílého domu. A pak přišel jiný prezident, který – když se chce projít po červeném koberci – musí jet až do Kazachstánu nebo do Číny. Asi to bude mít nějakou příčinu. 

Autor: Petra Chaloupková
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!