Hybášková: Jsme v institucích EU podreprezentovaným státem | E15.cz

KoronaHelpdesk E15

Jak ekonomicky přežít koronavir

Více k tématu

Jsme v institucích Evropské unie hluboce podreprezentovaným státem, říká diplomatka Hybášková

Kristina Šůsová

Jana Hybášková vystudovala arabistiku na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Poté působila na Ministerstvu zahraničních věcí, kde vedla odbor Blízkého východu. Od roku 1997 zastupovala Českou republiku jako velvyslankyně ve Slovinsku a od roku 2002 v Kataru a Kuvajtu. V roce 2004 byla zvolena do Evropského parlamentu. Od roku 2011 působila jako velvyslankyně Evropské unie v Iráku. Na stejné pozici pokračovala od roku 2015 v Namibii. Nyní je zmocněnkyní ministra pro styky s Evropskou službou pro vnější činnost (ESVA). O svých zkušenostech napsala dvě knihy – Čekání na válku a Zpověď Evropanky aneb Jak se rozhoduje o nás bez nás.

Jana Hybášková se nyní zabývá především podporou vstupu Čechů do evropských institucí. Bavily jsme se o fungování evropské diplomacie i kariérních možnostech pro mladé Čechy v institucích EU a diplomacii. Také jsme ale probraly její zkušenosti z misí na Blízkém východě a subsaharské Africe.

Jak funguje evropská diplomacie?

Evropská diplomacie je úplně nový jev ve své nynější formě. Do doby Lisabonské smlouvy byly evropské delegace čili evropská velvyslanectví po světě, především odpovědná za implementaci evropských instrumentů, například za implementaci rozvojových projektů, projektů v rámci obchodu, oblasti humanitárních akcí a podobně. Lisabonskou smlouvou se situace velmi změnila, protože byla ustanovena Evropská služba vnější akce (EEAS), nová právně nezávislá instituce. Ta zodpovídá nikoli za „leadership“, nevede vnější akci – zahraniční politiku Evropské unie, ale doplňuje a koordinuje zahraniční politiku členských států, protože zahraniční politika jako taková je stále pod vedením členských států. 

V současné době má tato služba něco okolo 150 evropských delegací. Úkol velvyslanectví se od doby, kdy byla součástí Evropské komise, trochu změnil a dnes, na rozdíl od dřívější pouhé implementace projektů, vykonávají i zahraniční politiky. Evropská velvyslanectví jsou tudíž v každodenním několikahodinovém styku se všemi velvyslanectvími členských států.

Evropský parlament je odrazem české politiky

Nyní jde opravdu o výkon politiky. Evropská unie ale kromě toho klasického pojetí zahraniční politiky, to znamená vymáhání svých zájmů a zajišťování bezpečnosti občanů, také prosazuje své „values and principles“ (hodnoty a zásady, pozn. red.) To je velmi významné, protože když máme pocit, že „values and principles“, ať už se jedná o lidská práva nebo třeba migrační práva, se neplní nebo se odchylují od kurzu, který bychom rádi prosazovali, skutečně se dohodneme s členskými státy a vytvoříme situaci, ve které politicky působíme na ostatní státy, aby jednaly více v souladu s evropskými hodnotami a principy. V případě oblasti obchodu pak apelujeme, aby dodržovaly obchodní smlouvy tak, jak byly sjednány mezi Evropou a uvedenými státy světa. 

Jak se člověk stane evropským diplomatem?

Cesty k tomu, aby se člověk mohl stát evropskými diplomatem, jsou v současné době v zásadě jen dvě. První klasickou možností je stát se funkcionářem čili stálým zaměstnancem Evropské unie, ať už ESVA nebo Evropské komise. Proto musíte projít konkurzy EPSO, což je European Personal Selection Office. V současné době se Ministerstvo zahraničních věcí snaží informovat studenty vysokých škol po celé České republice, zdaleka nejen v Praze, ale i v Ostravě, Brně, Ústí nad Labem, že Ministerstvo zahraničních věcí pořádá přípravné kurzy na testy EPSO.

Testy EPSO jsou nesmírně složitá záležitost. První testovací kolo je verbální, numerický a abstraktní test. Poté, co uchazeč projde prvním kolem, probíhá velice zvláštní typ testování, který se jmenuje e-tray. Uchazeč dostane počítač s fiktivními e-maily a má prokázat schopnost prioritizovat, organizovat a umět odpovídat na e-maily, které třeba nezná. Třetí, poslední den testování, je Assessment Centre, v němž se uchazeč vyjadřuje ke své motivaci pracovat pro Evropskou unii, může vysvětlovat chyby z předchozích testů. Zároveň je tam zkouška ze schopnosti týmové spolupráce, která je bohužel pro české uchazeče často velmi těžká. V Česku máme takové skóre, že z pěti set lidí to udělají dva, což je velice nepříznivá situace. Když ale člověk projde konkurzem EPSO, tak se skutečně stane zaměstnancem institucí Evropské unie, a tím pádem řádně postupuje.

Druhá možnost, která vyplývá z Lisabonské smlouvy, je, že 30 % míst diplomatů v Evropské službě vnější akce patří členským státům, což znamená, že musíte být diplomat členského státu čili zaměstnanec Ministerstva zahraničních věcí. Tím se stanete tak, že čtete webové stránky MZV, přihlásíte se na konkurz do diplomatické akademie a stanete se diplomatem. Mou rolí pak je připravovat české diplomaty na všech možných úrovních tak, aby prošli vnitřními výběrovými řízeními ESVA a mohli Českou republiku po dobu deseti let reprezentovat.

Zmínila jste, jak jsou řízení náročná a výběrová. Daří se Čechům dostatečně prosazovat v evropských institucích?

To je velmi komplexní otázka. V evropských institucích je velmi široké spektrum možností – můžete být místní zaměstnanec, můžete být „contractual agent“ (smluvní zaměstnanec – pozn. red.) a můžete být samozřejmě funkcionář Evropské unie. Nám se ukazuje, že v některých oblastech jsme podreprezentováni a v některých naopak nadreprezentováni. Správně by státy měly mít v institucích takové procentuální zastoupení, jaké je jejich procentuální zastoupení z hlediska populace v těch stále ještě 500 milionech Evropanů. Pro Českou republiku je to číslo 2,12 a třeba v ESVA máme zastoupení 2,9, takže tam rozhodně podreprezentováni nejsme. Obecně jsme ale v institucích Evropské unie hluboce podreprezentovaným státem a patříme do skupiny zhruba šesti zemí, kterým se nyní EPSO velmi věnuje. Jezdí do České republiky a pomáhají nám v přípravě konkurzů.

Já sama vidím, že obecný test EPSO AD5 je pro naše studenty velmi těžký. Bohužel si myslím, že je to problémem především českého vzdělávacího systému. Ten je totiž stále silně zaměřen na znalosti, zatímco tyto testy jsou dovednostní. Mladým Čechům zatím dovednosti jako určování priorit, organizace, komunikace, týmová spolupráce, vedení týmu nebo diskuze chybí. Druhá věc je „numerical reasoning“ (práce s číselnými daty a jejich vyhodnocování, pozn. red.). Mladí Češi v tomto testu bohužel dopadají opravdu velmi špatně. To je znovu věcí školské výchovy. Zdaleka největší problém je ale Assessment Centre a týmová spolupráce, kde se ukazuje, že i lidé, kteří to znají a projdou našimi přípravnými kurzy, neuspějí, protože „communication skills, negotiation skills and personal skills“ (vyjednávací, komunikační a osobní dovednosti, pozn. red.) máme prostě na nižší úrovni. 

Jemen zmítá největší humanitární krize na světě, snažím se pomoct, jak můžu, říká Sabina Addailamy

Trochu je také problémem jazyk, protože EPSO zkouší z pěti jazyků (angličtiny, němčiny, francouzštiny, španělštiny a italštiny), takže pět národnostní má výhodu. Nyní to ale vypadá, že od roku 2020 by se to mělo změnit a všichni by měli mít právo dělat část testu ve svém rodném jazyce. Stále jsou ale státy jako například Bulharsko a Polsko, které jsou velmi dobře reprezentovány, přestože neprochází výběrovým řízením ve svém rodném jazyce. Nemůže to být tedy jen o jazykové vybavenosti. Myslím si, že současná situace je způsobena nedostatkem informovanosti a motivace a také převládajícím skepticismem kvůli náročnosti. Proto ještě potrvá než se připravenost změní. Nyní ale bude EPSO vypisovat konkurzy na takzvaná speciální místa (AD6, AD7) pro specifické oblasti rozvojové politiky, cla a daně. Tam jsme byli naopak velmi úspěšní.

Současnost je prostě o práci s daty, neustálém vyhodnocování a schopnosti ekonomického myšlení.

Oblast politiky a diplomacie většinou zajímá studenty humanitních oborů, kteří jsou ale v současné době často zesměšňováni a některými státními představiteli považováni za „příživníky”. Jak vás vybavilo studium arabistiky pro vaši budoucnost?

To je dobrá otázka. Musím být nejdříve velice tvrdá. Já měla v arabistice takové zvláštní štěstí. Orientální studia jsou v zásadě vnímána jako dvouoborová, to znamená, že jste jak historik, tak lingvista. Myslím si, že alespoň dobrá znalost obecné lingvistiky vybaví člověka k nějakému modelovému nebo projektovému myšlení. Já sama jsem maminka dvou dětí, které vstoupily nedávno na pracovní trh, a vidím, jak znalost statistiky, matematiky a informačních technologií nesmírně pomáhá. Proto nechci kritizovat lidi, kteří pracují v humanitních oborech, ale myslím si, že minimálně dobrá znalost statistiky je téměř sine qua non („podmínka“, bez které nelze…, pozn. red.) vybavenosti dnešních mladých lidí. To je to numerical reasoning dále pak přeneseno do abstract reasoning, kde máme opravdu co zlepšovat. Já bych to nepaušalizovala tak, že když někdo studuje historii, na testy není vybaven, ale do určité míry si myslím, že současnost prostě je o práci s daty, neustálém vyhodnocování a schopnosti ekonomického myšlení. 

Když se vrátím ke své zkušenosti s arabistikou, my jsme měli štěstí, že náš vedoucí profesor Karel Petráček byl poslední člen pražského strukturalistického kroužku. Tato strukturalistická výbava – pochopení fungování systému, funkce a formy – vytvoří mental pattern, který vám umožní chápat společnost, organizovat některé její společenské jevy a dále přejít k jejich řešení, ať už v oblasti stabilizační, humanitární nebo rozvojové. Není to tedy jen o velmi detailní znalosti nějakého regionu, jazyka a zvyků, ale spíš možnosti odnést si ze studia nějaké myšlenkové vzorce, které vám dále umožní analyzovat a syntetizovat a tudíž reagovat na situace, v nichž se ocitáte. Já si myslím, že je dobré mít nějaký regionální základ nebo třeba základ v oblasti bezpečnostní politiky, ale stále si pěstovat trochu ekonomické a analytické myšlení i systémový přístup.

Považuji selhání justice a právního státu za vážné příčiny opakujících se krizí. Když skončí konflikt a probíhá období stabilizace, tak se nedostatečně řeší postkonfliktní vláda práva.

Během svého působení v Iráku jste mohla pozorovat vzestup Islámského státu. Co považujete za hlavní důvody jeho vzniku?

Ano, já pozorovala. Nestydím se za zpravodajství, které jsme posílali do Evropy a za náš velmi vysoký tlak na evropské představitele, že se něco takového jako Islámský stát chystá ke vzniku. Já mám svědomí čisté. Na jednu stranu ano, ta věc se stala a stala se v době, kdy jsem v Iráku reprezentovala půl miliardy lidí a odpovědnost za věci, které se staly, ze mě nikdo nesejme. Na stranu druhou informace o tom, že se taková situace vyvíjí, určitě jak EU, tak NATO měly. 

Já jsem mnohokrát opakovala, že za klíčovou příčinu vzniku Islámského státu pokládám krize v oblasti spravedlnosti a práva, čili „rule of law crisis“. Já si dneska stojím za tím, že v demokratizačním modelu v devadesátých letech, a i nějakou dobu po 9/11, jsme se všichni hodně věnovali demokracii a lidským právům a s nimi souvisejícím rovným ekonomickým příležitosem – „open market economy“. Já se domnívám, že až někdy do roku 2007/2008 se nedostávalo patřičné pozornosti oblasti justice, vnitřní správy a práva. Myslím si, že Evropa to poprvé vážně zaznamenala při vstupu Bulharska a Rumunska, kdy se ukázalo, že to jsou státy, které trpí v této oblasti velkým deficitem. 

To má přímou souvislost také s tím, jak Evropa působí ve svém blízkém sousedství či vzdálenějším světě, kde se samozřejmě snažíme o vylepšení investičního prostředí i zlepšení obchodních a lidskoprávních podmínek. Já ale za svých třicet let v této oblasti dospěla k tomu, že nic z toho nefunguje, pokud nefunguje vláda práva. Je hezké nutit evropské investory, aby někde investovali, ale když to nemáte právně zabezpečeno, tak Evropě spíš škodíte, než pomáháte. Je samozřejmě dobré bojovat za obránce lidských práv a jejich práva, ale v momentě, kdy máte plně nefungující justiční systémy, tak je to jen plácnutí do vody. Když se podíváme na současný vývoj v Tunisku, kde byla zažehnuta jiskra arabského jara, znovu to byla oblast justice a spravedlnosti. Já tedy považuji selhání justice a právního státu za vážné příčiny opakujících se krizí. Dnes vidíme, že nejen na Blízkém východě, ale i v ostatních částech světa se nám ozbrojené konflikty obnovují. Já si myslím, že je to i kvůli tomu, že když skončí konflikt a probíhá období stabilizace, tak se nedostatečně řeší postkonfliktní vláda práva. To je oblast, kde leží před celým lidstvem velký prostor ke zlepšení.

Customary codes, které se v Africe uplatňují od rovníku na jih, nedávají ženám prakticky vůbec možnost právně existovat.

Jak se postup Islámského státu promítal do postavení žen v irácké společnosti?

Na úvod řeknu, že jsem měla možnost žít ve státech s velmi velkým vlivem islámu, bývala jsem velvyslankyní v Kataru a v Kuvajtu, ale zároveň jsem byla velvyslankyní v jednom z rozvojových států snad s nejmenší přítomností muslimů na planetě. Tím myslím svou nedávnou malinkou Namibii. Léta života v subsaharské Africe mě přesvědčila o tom, že jsou daleko horší podmínky pro postavení žen v neislámském světě než v islámském. 

Tady se na islámský svět zásadně kouká jako na oblast, kde jsou práva ženy omezena. Já bych řekla, že v islámském světě jsou práva ženy dobře kodifikována, mají pravidla a existuje velmi jasná právní ochrana ženy. Když se dostanete do oblastí subsaharské Afriky, tak zjistíte, že neexistuje vůbec žádná právní ochrana žen, neexistuje vůbec žádná právní ochrana jejich dětí a neexistuje vůbec žádná právní ochrana jejich majetkových práv. „Customary codes“, které se v Africe uplatňují od rovníku na jih, nedávají ženám prakticky vůbec možnost právně existovat. Je pravda, že v jiné formě, než kterou uplatňujeme v naší západní demokracii, ale zdaleka ta situace není tak bezútěšná jako třeba v oblasti subsaharské Afriky.

Teď k jedné mé zvláštní zkušenosti. Když jsem byla velvyslankyní v Kuvajtu, tak kuvajtský parlament schvaloval zákon o právu žen volit. Ten zákon ale dvakrát neprošel o jeden hlas – hlas předsedy parlamentu. Já se velice snažila, aby tento pán změnil svůj názor, a v posledním roce mého působení v Kuvajtu skutečně došlo k tomu, že kuvajtský parlament přijal zákon o právu žen participovat ve všeobecných volbách. Výsledek byl zdánlivě překvapivý, ale dnes už se to neukazuje jako výjimka, ale jako pravidlo – ženy jsou daleko více islamizovány než muži a v momentě, kdy získají volební právo, volí islamisty. Já to velmi zevšeobecňuji, ale je to tak. Žena je od přírody konzervativní bytost, takže volí méně liberálně než muž, což na Blízkém východě znamená volit islamisty. Já si myslím, že v momentě, kdy se začíná ve společnosti projevovat nestabilita, ženy tíhnou ještě více ke konzervativní stabilitě. Teď se nemusíme bavit jen o oblasti západního Iráku, ale i o Basře, která je v zoufalé socioekonomické situaci a kde je to právě ženská část populace, která velmi jasně inklinuje k islamismu – z našeho pohledu i k tomu radikálnímu.

Rozdělení Československa by mělo být inspirací pro Maroko, říká zastánce samostatnosti Západní Sahary

Jako velvyslankyně jste působila v několika zemích na Blízkém východě. Měla jste někdy pocit, že jste kvůli svému pohlaví při jednáních v muslimských zemích znevýhodněna?

Naopak. Já si myslím, že toto klišé už je obecně překonáno a všichni vědí, že žena má lepší negociační postavení v islámském světě. V případě, že znáte pravidla hry, je to bezesporu výhodou. Já jsem na tom nikdy neshledala nějakou nevýhodu. Byla jsem evropskou velvyslankyní, která se pokusila (a myslím, že se mi to povedlo) vybudovat jednotu evropské politiky vůči Iráku. To znamená spolupráci mezi v té době šestnácti mužskými velvyslanci, zástupci členských států, a mnou. Musím říct, že právě to, že jsem byla žena, uměla arabsky a znala region, mi umožnilo postavit těch šestnáct mužů – představitelů členských států – do řady. Je to v zásadě vždy spíš výhodou než nevýhodou. V Kuvajtu jsem přitom byla vůbec první ženskou velvyslankyní v historii. Působení žen v politice je vždy hrozbou pro konzervativní struktury, a to platí jak o České republice, tak o Kuvajtu či Iráku. 

Jak by měla vypadat pozice Evropské unie v současné globální politice?

Já velice souhlasím se záměrem předsedkyně Evropské komise, aby Evropa zaujala silnější geopolitickou pozici. Záměr je to úctyhodný, i když bude potřeba léta práce. Budování jednotné zahraniční politiky Evropské unie je totiž velice svízelné. Je to dáno tradičně, kulturně a historicky, protože každý evropský stát nese nějakou geopolitickou pozici. Hledání jednoty nebude možné bez přechodu od jednomyslného hlasování, protože hledat absolutní shodu 27 států je „mission impossible“. První prerogativ je tedy naučit se schopnosti vytvářet co nejjednotnější politiku doma. Bez toho to navenek nepůjde. 

Za chvíli budeme představovat pouhé 4 až 5 % světové populace a na to se často zapomíná. Jsme sice stále největší ekonomikou světa a největším světovým donorem, ale musíme si uvědomit, že už nejsme absolutním světovým lídrem a je tedy potřeba hledat nové techniky a praktiky. K nim patří bezesporu také schopnost vynucovat to, co hlásáme a za čím si stojíme. V této oblasti se v současné době udělal velice dobrý krok vytvořením struktury PESCO (Permanent Structured Cooperation) a zavedením Evropského vojenského fondu (European Defence Fund) jako součásti evropského rozpočtu. To nám umožňuje přímo vojensky působit v oblastech, o kterých rada rozhodne, že jsou opravdu důležité. Nemůžeme něco jen hlásat a když přijde na vojenské či stabilizační řešení, od toho ucuknout. 

Problémem jsou myslím finanční prostředky. Pro současný víceletý finanční rámec je nějaká představa asi 90 miliard eur, které by měly být finančním nástrojem evropského působení ve světě. To je nula nula nic. Jenom pro rekonstrukci Iráku je odhadovaný náklad někde mezi 300 a 400 miliardami eur. A to je jedna země. Je dobré si uvědomit velikost prostředků, které chceme vynakládat na stabilizaci určitých území a zvýšení bezpečnosti v evropském okolí. Je to o prioritizaci a je samozřejmé, že jižní Evropa má jiné priority než východní. Na tom není nic špatného, tak to prostě je. Je ale potřeba se při tom omezeném množství finančních prostředků naučit, jak udržovat a budovat evropskou jednotu. 

Co byste doporučila studentům, kteří by se rádi dostali do světa diplomacie?

Já se nejprve vrátím k oblasti arabistiky, na kterou jste se již ptala. My jsme studovali v době komunistického Československa, kdy nešlo o arabistiku jako takovou, ale byl to v té době velmi exotický a výjimečný obor. Mně se celý život vyplatila znalost arabistiky jako něčeho mimořádného, co ostatní lidé neznají. Proto bych doporučovala studentům, aby byli v něčem unikátní a měli něco, co nikdo jiný nezná. Měli by mít nějakou znalost či dovednost něčeho velmi mimořádného. 

Za druhé žijeme ve světě statistiky a informačních technologií, takže to bez toho prostě nejde. I v té malé Namibii jsem měla na starosti sto projektů v souhrnné výši sto milionů eur, za které máte jako vedoucí delegace osobní odpovědnost. Musíte vědět, kde a za co peníze utrácet a jak je utrácet co nejefektivněji. Není možné si představovat, že se dneska vedoucí diplomat Evropské unie obejde bez znalosti financí, účetnictví a projektového managementu.

Další věc, kterou bych mladým lidem doporučila, protože se mi bohatě vyplatila, je cestování. Já jsem celý život cestovala i v podmínkách, které byly naprosto absurdní. Absolutně jsme neměli možnosti a prostředky, ale stejně jsme cestovali. Já jsem dnes často překvapená, když přednáším o Blízkém východě a zeptám se, kdo tam byl. Zjišťuji, že přednáším lidem, kteří o tom teoreticky poměrně dost vědí a studují „counterterrorism“, ale nikdy v té oblasti nebyli. Myslím si, že se toho jistě dá na sociálních sítích pochytit hodně, ale daleko důležitější je život v cizí zemi, zkušenost z terénu, dobrovolnictví, práce pro humanitární organizace, práce jako juniorní diplomat… Žít jinde a skutečně si vyzkoušet, jaké to je se sám o sebe postarat. Někam přiletět, najít si bydlení, zorganizovat se, zjistit, jak se někam dostanu.

Posledním mým doporučením je asi přirozená sebedůvěra, která stále Čechům chybí. To je problémem českého školství. Když máte třicet dětí ve třídě, situace, kdy dítě mluví před třídou a třeba udělá nějaký referát, vám nastane tak dvakrát za půl roku. Když jich máte ve třídě dvanáct a z nich jenom šest chodí na určitý typ předmětu, tak je ta možnost vystupovat a ověřit si, že jsem schopen mluvit před publikem, lepší. Tahle šance je ale stále v České republice strašně malá a myslím si, že je to veliký problém. Je potřeba, aby se mladí Češi učili vystupovat na veřejnosti. Je to příležitost ke komunikaci jako každá jiná.

Autor: Kristina Šůsová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!