Adéla Klečková vystudovala mezinárodní vztahy a mediální studia a žurnalistiku na Masarykově univerzitě v Brně a Freie Universität v Berlíně. Nyní působí jako hlavní analytička ve spolku Společně pro Česko, v němž také vede projekt Mediální gramotnost a kritické myšlení. Mimo to pracuje na pozici bezpečnostní poradce pro Pirátskou stranu. Letos Adéla jako první Češka a nejmladší fellow v historii programu získala prestižní ,,non-residential fellowship” v German Marshall Fund, což je organizace zabývající se posilováním transatlantické spolupráce. V rámci tohoto programu bude provádět mezinárodní výzkum kybernetického aktivismu jako nového řešení v boji proti hybridním hrozbám.
Povídaly jsme si spolu o tom, jak náročné pro ni bylo roční grant v German Marshall Fund získat, ale i o dezinformacích a mediální gramotnosti v České republice.
Pomáhala jsi vyvíjet několik příruček a programů o mediálním vzdělávání a kritickém myšlení. Jak by podle tebe měla mediální výuka vypadat?
Bylo by ideální, aby nějaká mediální výuka vůbec byla, protože to je paradoxně docela kontroverzní téma. Ve spoustě případů se musí přesvědčovat ředitel či učitel, aby se mediální výuka v nějaké formě na dané škole udělala. Částečně je to pochopitelné. Někdy se učitelé bojí, že na ně naběhnou rodiče nebo že mediální výuka bude vnímána negativně ze strany ředitele, takže jsou mezi dvěma mlýnskými kameny a tím spíš se tomu tématu vyhýbají. A nebo využívají pomoci externích expertů, jako jsem třeba já s naším think-tankem Společně pro Česko, kteří to odříkají za ně, a tak se i zodpovědnost posune trochu dál a nepadá na jejich hlavu.
Škol jsou ale v Česku tisíce, já po odučení hodiny a půl odejdu a když mám štěstí, tak si žáci zapamatují tak jednu věc, v horším případě nic. Což ovšem není jejich chyba. Takto se to proto nedá dělat a výuka by měla probíhat více systematicky. V tomto okamžiku doufám, že se téma mediálního vzdělávání trochu odkontroverzní a lidé si uvědomí, že mediální gramotnost je velice důležitá schopnost, kterou by měl mít každý mladý člověk stejně jako IT znalosti, znalost cizích jazyků či finanční gramotnost.
Proč si myslíš, že téma mediální gramotnosti je v České republice tak kontroverzní?
Je to tím, že je to nová disciplína a starší generace jsou celkově vždy skeptičtější vůči tomu, co zavádí mladší generace. Když si vezmeme třeba sexuální výchovu, tak to je taky relativně nové téma, a tak velká část učitelů doufá, že se tomu vyhne, i když někteří to samozřejmě pojmou i velice dobře.
Vzhledem k tomu, že žijeme v postinformační době, se toho děje hrozně moc najednou – neustále vznikají nová média, lidé čerpají zprávy ze sociálních sítí. Mít schopnost se ve zdrojích dobře orientovat a zároveň umět zdroje informací kriticky posuzovat tak patří k výbavě každého moderního člověka stejně jako umět používat základní počítačové programy.
Mladší generace umí s médii zacházet líp a ví, že vše, co se píše na internetu, se musí ověřovat, ale nemá vytvořené vlastní názory, a tak se s ní dá lépe manipulovat
V rámci spolku Společně pro Česko vedeš workshopy o kritickém myšlení a dezinformacích. Co ti tento projekt ukázal o české společnosti?
Program pořád trvá, protože jsme ho odstartovali teprve v lednu 2020 a teď nám do něj bohužel hodil koronavirus vidle, takže workshopů se zatím neudálo tak moc. Po skončení pandemie určitě budeme pokračovat. Je pro mě hrozně zajímavé vidět mezigenerační rozdíly. Dříve jsem dělala workshopy hlavně pro mladé lidi a teď naopak pracujeme především s nejstarší generací, takže je vidět rozdílný přístup v tom, jak o tématu komunikovat s mladými a jak se staršími lidmi. Také je zajímavé sledovat, jaké mají potřeby, co je pro ně důležité, odkud informace přijímají a dělat si srovnání.
Jaké jsou specifické problémy starší generace v oblasti mediální gramotnosti?
Každá generace má své určité potřeby a ,,ohrožení”. Mladší generace umí s moderními technologiemi zacházet líp a ví, že vše, co se píše na internetu, se musí ověřovat, ale nemá ještě úplně vytvořené vlastní názory, a tak se s ní dá lépe manipulovat. Starší generace je s technikou méně obratná, ale už má své vytvořené postoje, a tak je těžší je ovlivnit.
Také u nich samozřejmě funguje naprosto odlišné používání zdrojů. Moje generace mileniálů funguje sice na sociálních sítích, ale pořád využívá zprávy a zavedená média, ať už je to ihned.cz, Deník N nebo nějaké zahraniční redakce. Mladší generace a současní středoškoláci oproti tomu čerpají zpravodajství z velké většiny ze sociálních sítí jako jsou Facebook a YouTube. Starší generace zase jako sociální sítě využívá e-mail, hlavně řetězové e-maily. Takže tu máme mladé lidi, kteří čerpají informace ze sociálních sítí, a tak pro ně musíme vymyslet lekci, jak s takovými informacemi pracovat, a pak máme starší lidi, které musíme naučit, jak přistupovat k řetězovým e-mailům, což je opravdu výzva a člověka to hodně věcí naučí.
Minimálně to, že se mediální gramotnost stává středobodem společenské diskuze a mluví o tom většina veřejných aktérů, indikuje, že společenský posun tu je a za těch pět let je poměrně hmatatelný
Věnujeme se dostatečně tématům jako jsou dezinformace či mediální gramotnost?
Já jsem v tomto pohledu poměrně optimistická. Zažila jsem, jak se v roce 2014 začaly v České republice rozjíždět dezinformační kampaně, ale pořád to bylo marginální téma, kterým se zabývalo jen pár podivínů v Praze a nikoho to moc nezajímalo. Když jsme říkali lidem, že mediální gramotnost je problém, tak se na nás koukali, jako bychom jim tvrdili, že znalost přední nohy nějakého pásovce je hrozně důležitá. Se zhruba pětiletým ročním odstupem už ale vidíme, že o propagandě a dezinformacích mluví každý od amerického prezidenta přes našeho premiéra až po neziskové organizace. Když chodím na veřejné debaty, tak se diskuze vždy dříve či později stočí k médiím a mediální objektivitě či neobjektivitě.
Nechci vynášet soud, jestli se naše společnost za těch pět let dokázala více či méně mediálně dovzdělat a jestli je tu nějaký dramatický posun a dezinformace tu třeba za dvacet let nebudou problém. Minimálně ale to, že se mediální gramotnost stává středobodem společenské diskuze a mluví o tom většina veřejných aktérů, vzniká tu více platforem, které se tímto tématem zabývají, indikuje, že společenský posun tu je a za těch pět let je poměrně hmatatelný. Třeba mezinárodní organizace mají mediální gramotnost čím dál častěji ve svých grantových programech.
S podporou Evropského parlamentu jsi připravovala příručku o moderních nekonvenčních hybridních hrozbách. Jak bys tento fenomén našim čtenářům vysvětlila?
Masivní využití dezinformací jako jednoho z nástrojů hybridní války začalo rokem 2014, kdy Rusko zaútočilo na Ukrajinu a anektovalo Krym. Nepřátelská propaganda tu byla od nepaměti, ale teprve v moderní historii ji Ruská federace využívá jako jeden z hlavních způsobů vedení boje proti Západu. Hybridní způsob boje znamená, že se nevede otevřený útok, ale nevyhlášený konflikt. Tento druh boje zahrnuje metody jako strategická korupce, špionáž, kybernetické útoky a dezinformační kampaně. Říká se tomu i způsob vedení boje nevojenskými prostředky, protože se boj nevede tanky a pistolemi o území, ale o myšlení lidí. Lidé se stanou teritoriem, o které se válčí, což je poměrně znepokojivá situace.
Mělo to nějaké konkrétní následky na naše mediální prostředí?
Na Ukrajině si Rusko tuto strategii otestovalo, zjistilo, že funguje, a od té doby tedy vidíme nárůst dezinformací v našem mediálním prostoru. Také se objevují politici a takzvané mluvící hlavy, které v médiích představují názory kopírující ruskou linku a propagují zájmy, které jsou tak trochu proti zájmům České republiky a zároveň souzní se zájmy Ruska. Teď třeba i kampaň kvůli Koněvovi funguje jako typická informační kampaň obsahující prvky špionáže i dezinformační kampaně, v níž se Rusko svými narativy snaží přepisovat historii a vyvolávat nenávist vůči našim demokraticky zvoleným politikům. I kybernetické útoky, které probíhaly na české nemocnice v době pandemie, mohou být ruským trestem za odstranění sochy maršála Koněva. Věřím, že právě tato situace s Koněvem je dobrým příkladem toho, jak hybridní konflikt na území České republiky může vypadat.
Věnují se mezinárodní organizace dostatečně hybridním hrozbám?
To je velmi dobrá otázka. Jakou roli by mezinárodní organizace měly hrát v řešení hybridních hrozeb? Je důležité si uvědomit, že nejsou nějaká neutrální entita. Skládají se z členských států a NATO je pořád sdružení zemí, které jsou ochotné dohromady bojovat proti společnému nepříteli. Když se ale aktivuje článek pět, tak ten pouze říká, že se ostatní státy musí nějak zapojit, ale jestli pošlou dva traktory a jednu vojenskou kuchyni nebo ozbrojené jednotky, záleží na daném státu. Myslím si, že je vždy potřeba usilovat o maximum, ale v okamžiku, kdy se část členských států ani neshodne na tom, že Rusko představuje vážný problém, tak se těžko buduje sofistikovaná obrana proti hybridním hrozbám.
Lze se vůbec proti hybridním hrozbám nějak bránit?
Já věřím, že obrana proti hybridním hrozbám je existující projekt. NATO Centres of Excellence v Pobaltí a v Polsku, které hybridní hrozby řeší, jsou skvělé a fungují. Ministři obrany členských států NATO se také na summitu ve Varšavě v roce 2016 shodli, že existuje pátý bojový prostor – po vodě, zemi, vzduchu a vesmíru ještě ten kybernetický, což je určitě dobrý krok vpřed. Ale jak říkám, vždy je potřeba dělat více a spolupracovat se státy, které jsou ve spolku přesvědčených místo čekání na absolutní konsensus, kterého bychom se nemuseli dočkat.
Baltské státy čelily v posledních letech poměrně masivním útokům od ruských trollů. Co se od nich můžeme naučit o obraně proti hybridním hrozbám?
Pobaltí právě proto, že sousedí s Ruskem a je často obětí ruských kybernetických útoků a provokací, disponuje společenskou shodou na tom, že Rusko je problém. Když jejich vláda řekne, že navyšuje výdaje na obranu a NATO zvětšilo svou přítomnost v Pobaltí, tak s tím lidé souhlasí. V okamžiku, kdy se státy Visegrádské čtyřky ani neshodnou na tom, že je Rusko hrozba, se těžko buduje hybridní obrana a zároveň se těžko uplatňují lekce, které se od pobaltských států dají naučit. Skvělým příkladem jsou třeba zahraniční mise, kdy v Pobaltí není otázkou, zda vyslat vojáky do zahraničí, ale spíš jak moc, zatímco v Česku se Parlament dohaduje, jestli vůbec české vojáky na misích udržet.
Češi jsou tedy nejintenzivněji vystavováni právě řetězovým e-mailům, falešným zprávám na Facebooku, různým dezinformačním skupinám a prorusky mluvícím hlavám, které dokážou dostat hybridní hrozbu i do mainstreamových médií
Jaké jsou největší hybridní hrozby, které ohrožují české občany, a jak se jim účinně bránit?
Určitě bych chtěla zmínit, že riziko hybridních útoků narůstá. V minulosti byly kybernetické útoky marginální problém, ale v současnosti zažíváme naprosto bezprecedentní situaci. I tím, že se tomu musí přizpůsobovat například české instituce a vznikají tu tak pracoviště jako NÚKIB (Národní úřad pro kybernetickou a informační bezpečnost, pozn. red.) či Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám.
Tato otázka je ale velmi komplikovaná a to hned ze dvou důvodů. Je to totiž takový zákeřný kruh, kdy jeden problém přispívá k tvorbě druhého. Nejprve Rusko hackne nemocnici, pak se objeví mluvící hlava, která řekne, že nejde přesně určit, kdo to provedl a dezinformační média to svedou na Američany. V okamžiku, kdy tu existuje tento kruh je opravdu těžké říct, který problém je hlavní, protože si spíš navzájem pomáhají a posilují se. Široká česká veřejnost je nejvíc vystavena dezinformacím, které mají obrovský zásah. Zajímavým faktem je, že podle průzkumu veřejného mínění čtvrtina české populace věří dezinformačním webům více než normálním zpravodajským zdrojům, což je velmi vysoké číslo. Češi jsou tedy nejintenzivněji vystavováni právě řetězovým e-mailům, falešným zprávám na Facebooku, různým dezinformačním skupinám a prorusky mluvícím hlavám, které dokážou dostat hybridní hrozbu i do mainstreamových médií. Na druhou stranu, když hacker napadne nemocnici a nějakým způsobem to postihne i pacienty, tak už hybridní hrozby nabydou velmi reálnou a hmatatelnou formu.
Jak ses k tématu dezinformací vlastně dostala?
Studovala jsem novinařinu a mezinárodní vztahy, protože jsem vždy ráda psala a zajímalo mě dění kolem mě. Ve druhém ročníku vysoké školy jsem naštěstí byla vybrána na stáž v Hospodářských novinách a po stáži mi u nich byl nabídnut i úvazek, takže jsem začínala jako novinářka. To velmi doporučuji, protože novinařina člověka opravdu naučí psát. V rámci novinářské profese mě zvali na různé veřejné debaty pro mladé lidi i do regionů a já tam vyprávěla o tom, jak fungují redakce a pracují novináři. Lidé se mě při nich čím dál častěji ptali na falešné zprávy a hybridní hrozby a já zpočátku vůbec nevěděla, o čem mluví. První debata, na které jsem se o tomto fenoménu dozvěděla, byla dost neslavná, ale o to více mě motivovala se dovzdělat a zjistit si o tom více. Zároveň to pro mě bylo jako pro novinářku velmi cenné, protože je důležité být pozitivním velvyslancem své práce a vysvětlovat lidem rozdíl mezi prací poctivého novináře a podvodníka, který vytváří dezinformace.
Získala jsem tedy základní přehled, a pak jsem se rozhodla, že nechci jen psát, ale také se aktivně podílet na záchraně demokracie a propagaci hodnot, kterým věřím a ke kterým jsem byla vychovávána, jako jsou svoboda slova a respekt k lidským právům. Tak jsem se dostala do neziskové sféry a k analytické práci. Tato cesta trvala zhruba pět let a pořád se vyvíjí. Dezinformace znám z novinářské, neziskové, akademické, analytické i politické úrovně a čím víc o tom vím, tím děsivější se mi zdají.
Proč si elfové v pátek večer místo party sednou k počítači a hádají se s pošuky na internetových diskuzích? Chci tuto komunitu zmapovat a informovat o jejich existenci
Co je myšleno těmi „elfy“?
Elfové jsou fenomén, který vznikl v Pobaltí někdy v roce 2015 v reakci na intenzivní kybernetické a trollí útoky a postupem času se tento fenomén kybernetických virtuálních bojovníků přesouvá dál do celé střední a východní Evropy, protože je nejvíce zasažena hybridními hrozbami. Proto už teď víme o ustálené skupině českých elfů, kteří vyvíjí své aktivity. Jejich hnutí se nedávno rozšířilo i na Slovensko a nyní se prý o vytvoření nějaké skupiny snaží i Polsko a Rumunsko. Předmětem mého zkoumání budou tyto skupiny kybernetických aktivistů/bojovníků, kteří si někde říkají elfové a někde jinak.
Tento fenomén je zatím neprozkoumaný, a tak si říkám, že budu mezi prvními analytiky, kteří se jím budou zabývat, což je hrozně vzrušující, ale i velká zodpovědnost. Pokud svou práci odvedu dobře, může to i elfům pomoci, pokud to zpackám, uškodím jejich pověsti. To určitě nechci. Ráda bych porovnala tyto skupiny napříč státy a zjistila, jaká je jejich vlastní motivace, protože tu je velmi důležité znát, pokud je chceme nějak replikovat a zakládat tato hnutí i dál. Proč si v pátek večer místo party sednou k počítači a hádají se s pošuky na internetových diskuzích? Mým ideálním cílem je tuto komunitu zmapovat a informovat mezinárodní komunitu o její existenci. Zároveň bych ráda zjistila, jak to hnutí rozšířit a pomoci lepší spolupráci mezi jednotlivými skupinami.
Víš už, jestli existuje nějaký ,,prototyp” takového elfa? Mají nějaké typické rysy?
Ne. Když jsem si poprvé něco zjišťovala o elfech, tak jsem měla v hlavě ty dokonalé jednotky elfů v Pánovi prstenů, které mašírují do bitvy se skřety, ale takhle to opravdu není. Tím samozřejmě nechci znevažovat jejich přínos. Elf ale může být kdokoliv od lidí v důchodu, kteří mají spoustu času a chtějí někomu pomoci, po studenty, analytiky či ajťáky. Je to velmi různorodá skupina a jejich aktivity se liší, nevěnují se jen jedné činnosti. Já ještě přesně nevím, co všechno dělají a nedělají, ale v Česku se například hodně věnují mapování řetězových e-mailů, což je velmi zajímavá aktivita. V Pobaltí se více zaměřují na internetové diskuse, ale i spolupracují se státními institucemi a sdílejí své zkušenosti. Jejich činnost je opravdu skvělá.
Proč jsi se do přijímacího řízení o fellowship v GMF přihlásila?
Nechci to nafukovat, ale tohle je pro mě i pro většinu lidí v bezpečnostní oblasti vysněná práce. German Marshall Fund je jedním z nejuznávanějších mezinárodních think-tanků. S prací pro ně je navíc spojený i finanční grant, který každý účastník dostane za svůj roční výzkum. Člověk má také přístup ke všem jejich databázím a expertům. Při dokončování výzkumu účastník dostane k ruce i editora a korektora, aby byl výstup na vysoké úrovni. Zároveň pak účastník svůj výzkum může ukazovat v Bruselu, ve Washingtonu a po celém světě. Tento program tedy otevírá mladým analytikům dveře do míst, kam by se normálně podívali až za desítky let, nebo možná nikdy.
Jsem za tuto příležitost velmi vděčná. Je to ale i velká zodpovědnost. Pokud to dobře zvládnu, tak mi to otevře dveře do celého světa, ale pokud to pokazím, tak jsi trubka po celém světě. Ten grant je navíc velmi prestižní. Do prvního kola poslali své přihlášky stovky lidí, do druhého kola se nás dostalo asi 350 a z těch 350 si vybrali 11 lidí.
Jak probíhalo výběrové řízení?
Musí se poslat životopis a vzorek akademického psaní, aby viděli, že člověk opravdu umí psát v angličtině. Také musí připravit návrh výzkumu. Každý kandidát to pojme vlastním způsobem a na dvou stránkách popíše své téma, předmět výzkumu, časovou osu a podobně. Zpracování návrhu ukáže, zda je uchazeč organizovaný, umí argumentovat a analyzovat. Celé výběrové řízení je především o tom, že uchazeč musí přesvědčit výběrovou komisi, že je ten správný člověk, který zvládne provést kompletní výzkum. To znamená, že jen dobrá angličtina, dobrý nápad, spolehlivost a akademické znalosti nestačí. První kolo bylo hlavně o nápadu a předchozích zkušenostech, které by měly ukázat, že teoreticky je uchazeč schopen celý roční výzkum provést.
V druhém kole šlo o pohovor s výběrovou komisí, při kterém kandidát musí komisi přesvědčit, že je ten správný člověk, který má grant získat. Měl by se tedy ukázat jako seriózní uchazeč, protože German Marshall Fund do úspěšných kandidátů hodně investuje a chce se vyhnout situaci, kdy si účastník svůj výzkum rozmyslí nebo ho třeba nedokončí. Je důležité tedy nad výběrovým řízením přemýšlet a nepřistupovat k tomu jen s tím, že chci být nejlepší, ale zamyslet se i nad tím, co výběrová komise hledá a jak jim to nabídnout. Oni totiž nutně nehledají dalšího zázračného Alberta Einsteina kombinovaného s Václavem Havlem.
Mezi neúspěšnými uchazeči byla spousta zajímavých lidí. Lidé, co uměli pět jazyků, vystudovali Oxford a tak, ale působili na komisi asi až příliš vytíženě. Ta pak možná nechtěla riskovat, že výzkum nedodají, protože dělají dalších padesát věcí. Kandidát tedy musí dát najevo, že je solidní investice a výzkum je pro něj priorita.
Ani ten nejchytřejší člověk není chytřejší než skupina chytrých lidí
Co bys doporučila studentům, kteří se hlasí o nějaký mezinárodní grant?
Určitě je dobré nedělat to na poslední chvíli, což asi většina studentů neslyší ráda. Já sama nemám co mluvit, protože jsem to dělala také. Pokud jde ale o něco důležitého, tak tomu člověk musí věnovat čas.
Já na svém návrhu pracovala asi měsíc, což může znít jako blbost, protože jsem reálně odevzdala dvě normostrany. Ale přepisovala jsem je asi dvacetkrát, než jsem byla úplně spokojená. Je důležité si to fakt hodně promyslet. Sepsání je až druhá fáze. Také je důležité k výběrovým řízením přistupovat s pokorou. Ani ten nejchytřejší člověk není chytřejší než skupina chytrých lidí. Mně to trvalo dlouho i proto, že jsem něco sepsala, a pak to posílala skupině lidí, které zajímá to, co dělám, a jsou ochotni mi pomáhat. Já věřím jejich názorům, a tak jsem v návaznosti na zpětnou vazbu návrh několikrát přepisovala. Výsledná práce byla tak trochu produktem skupiny lidí. Je také dobré mít tuto skupinu diverzifikovanou, což znamená nejen lidi ze školy, ale třeba i zkušenější a lidi z rozdílných odvětví.
Samozřejmě záleží i na vizuální a formální stránce textu, protože správné citování a zarovnání působí mnohem lépe a ukazuje, že tomu člověk věnoval čas. Vzhledem k tomu, že se často tyto dokumenty podávají v angličtině, je také dobré mít rodilého mluvčího, který text zkontroluje. Je škoda mít ve skvělém projektu hrubky, které pak celkový dojem z práce v očích výběrové komise sníží.
Čemu by ses po skončení grantového programu German Marshall Fund chtěla věnovat?
Věřím, že pokud můj výzkum proběhne dobře, tak mi může otevřít spoustu možností, a tak nechci předpovídat, co bude dál, protože se může stát úplně cokoliv. Ať už ale moje cesta skončí jakkoliv, do nějaké míry chci zůstat v kontaktu s českou akademickou a think-tankovou sférou, která je neuvěřitelně profesionální a díky ní se Česká republika stala důležitým hráčem na poli hybridních hrozeb. Lidé tady odvádí výbornou práci. Věřím, že jsem za dobu svého působení něco vybudovala a určitě to nechci celé položit. Mít kontakt s lidmi a vracet jim to, že i díky nim a jejich daním jsem mohla vystudovat, je skvělý pocit a myslím si, že je důležité na to myslet a splácet dluh české společnosti.
