„Buď tolerantnější“ je věta, kterou téměř nikdo neslyší rád, což je dané i tím, že většinou přichází ve chvíli rozezlení. Pokud se ovšem učíte cizí jazyky, nemusíte si s tím příliš lámat hlavu, protože dle magazínu Quartz máte slušnou šanci, že se tolerance postupně dostaví sama. Češi a Češky zatím s jazyky dost bojují, a pokud má Quartz pravdu, nemohou nás tak vůbec překvapovat dennodenní projevy nenávisti na českých sociálních sítích. Měli bychom se ovšem inspirovat Rakouskem a požadovat třeba po Facebooku, aby nenávistné výplody cenzuroval? Wired se snaží rakouské kroky analyzovat a zmiňuje i možná rizika. Mimo projevů nenávisti si čeští uživatelé Facebooku v posledních měsících mohli přečíst stovky komentářů psaných samozvanými odborníky a odbornicemi na mateřství. Ty, které mrzí, že se otcovstvím nezabývá skoro nikdo, by mohl potěšit článek publikovaný na webu Imperial College London. No a nakonec přijde několik rad o tom, jak si vybrat nejrychlejší frontu!
Americký magazín Quartz publikoval článek, jehož autorka na základě různorodých výzkumů dochází k názoru, že učení se cizím jazykům nás činí tolerantními. I když je slovo tolerance v jistých kruzích zapovězené a mnozí ho vnímají jako noblesnější označení pouhé slabosti, musíme si, jak říká i autorka, přiznat jednu věc – před globalizací dnešního světa se zabarikádovat nelze a přejeme-li si být v něm úspěšní, porozumění jiným kulturám je velkou výhodou. Autorka představuje koncept „tolerance nejednoznačnosti“, jejíž míra určuje to, zda je pro nás setkání s neznámou věcí spíš vzrušující, nebo naopak děsivé. Pokud se chceme naučit jazyk, budeme na setkání s neznámými věcmi narážet víc než dost a naše tolerance nejednoznačnosti se tak zvýší. To prý posiluje otevřenost například vůči jiným kulturám.
Podle nedávno publikované studie provedené Harvardskou univerzitou je Česká republika zemí, jejíž obyvatelé nejvíce podléhají rasovým předsudkům. Češi a Češky zároveň nijak zvlášť nevynikají v angličtině a u dalších cizích jazyků je tato situace nejspíš ještě horší, což, jak psal v listopadu Jan Richter pro týdeník Ekonom, může ohrozit český export. Na vině je dle Richtera nepřekvapivě především výuka ve stylu hluboké normalizace, která studenty nenaučí komunikovat. Inspirace článkem publikovaným na Quartz by tak ukázala, že ekonomické zájmy a lidskoprávní aspekt nemusí jít vždy proti sobě, jelikož by uspokojila jak ty, kteří volají po nutnosti vyšší míry tolerance, tak ty, jejichž hlavní starostí je ekonomika. Zvyšování tolerance se prostě vyplatí.
Vytváří rakouský tlak na Facebook příhodné prostředí cenzuře?
Americký magazín Wired komentuje několik dní staré rozhodnutí rakouského soudu o tom, že Facebook musí sám mazat příspěvky, které spadají do kategorie „hate speech“. Autor článku konstatuje, že by Facebook chtěl být viděn jako volná platforma, kde mohou lidí sdílet a vytvářet zprávy, Rakousko se však na tuto sociální síť hodlá dívat jako na médium, které je zodpovědné za svůj obsah, podobně jako jsou např. televizní stanice nebo tištěné noviny.
S projevy nenávisti na internetu se setkáváme dnes a denně i na českém Facebooku, ať už jedná třeba o verbální lynč namířený na studentku Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, kterým si krátil volnou chvíli Martin Konvička, nebo o agresivní projevy nenávisti vůči Romům. Člověk v tísni dokonce loni spustil kampaň, která se zaměřovala právě na boj s projevy nenávisti na internetu. Jak ovšem podotýká autor článku na Wired, kroky jako ten rakouský mají i svá rizika: nepříliš demokratické režimy mohou v budoucnu pod zástěrkou boje proti hate speech z internetu mazat třeba i politicky nepohodlné názory. Dojít může také k tomu, že firmy jako Facebook budou mít natolik velký strach z možných sankcí, že budou preventivně mazat i obsah, který mezi projevy nenávisti nepatří.
Myslete na tatínky!
V nedávné bouřlivé diskuzi o tom, zda jsou dívky na světě proto, aby z nich byly maminky, toho bylo o mateřství řečeno hodně. Pokud ale skutečně chceme „myslet na děti“, jak k tomu v každém druhém díle seriálu Simpsonovi vyzývá upjatá a (jemně řečeno) nepříliš sympatická Helen Lovejoy, měli bychom se bavit také o otcovství.
Ryan O'Hare na webu Imperial College London shrnuje univerzitní studii, dle které děti, jejichž otcové se jim již od prvních od narození naplno věnovali, dosahovaly jako dvouleté výrazně vyšších výsledků v kognitivních testech. To, že by otcové se svými dětmi měli trávit co nejvíc času, dnes již ani v Česku snad nikdo nezpochybňuje, výsledky tohoto výzkumu však jdou proti ještě stále zažitému stereotypu, že se několikaměsíčnímu dítěti může věnovat pouze matka, zatímco otec má počkat na dobu, když jeho potomek zvládne alespoň kopnout do míče.
Mimochodem, tato pozitivní souvislost mezi angažovanými otci a lepšími výsledky jejich dětí se ukázala jako naprosto nezávislá na tom, zda dané dítě byla holka, nebo kluk.
Výběr správné fronty jako matematický problém
Dva matematici působící na britských univerzitách se v článku pro The Conversation snažili vysvětlit, jak si vybrat frontu tak, abyste ušetřili co nejvíce času. Ta kratší vždycky nemusí být nejrychlejší, jak už si mnozí z nás jistě stačili v záchvatu vzteku v supermarketu či na letišti všimnout, jelikož velmi významnou roli hrají i další faktory. Krátká fronta vlevo má třeba slušnou šanci být i rychlá, jelikož je pravděpodobné, že jí lidé před vámi neminuli kvůli pomalému pracovníkovi, ale prostě proto, že většina praváků bere automaticky frontu pravou. Pokud už frontu zvolíte a začnete měřit čas, během kterého je obsloužen první zákazník, nepropadejte frustraci, bude-li to trvat dlouho. Nemusí to nic znamenat, jelikož dle tzv. Fellerova paradoxu čas obsloužení prvního zákazníka bude pravděpodobněji trvat déle než průměrný čas, který pracovník na zákazníka potřebuje. Je ovšem otázkou, nakolik mají teze v článku skutečně praktické použití – pokud nejste zběhlí v matematice, může takové přemýšlení zabít víc času než fronta s nevyspalým pracovníkem.
