Komentář Daniela Hendrycha: Donald Trump je Frankensteinovo monstrum amerického unilateralismu | E15.cz

Komentář Daniela Hendrycha: Donald Trump je Frankensteinovo monstrum amerického unilateralismu

Daniel Hendrych

Donald Trump působí jako utržený ze řetězu. Nejdříve oznámil, že USA odstupují od íránské jaderné dohody bez ohledu na námitky evropských lídrů. O několik dní později zvládl vyvolat krizi v Gaze, kdy během protestů proti otevření americké ambasády v Jeruzalémě bylo zabito 58 protestujících Palestinců. Za připomenutí rovněž stojí fakt, že už loni se Spojené státy Trumpovým rozhodnutím staly jedinou zemí na světě, která odmítá Pařížskou klimatickou dohodu. Všechny tyto události mohou naznačovat, že žijeme v éře bezprecedentní bezohlednosti vůči mezinárodním smlouvám a institucím. A že za tím vším stojí hlavní padouch – současný americký prezident. Není však Donald Trump v jistém ohledu logickým vyústěním americké zahraniční politiky?

Trump skutečně v mnoha ohledech ztělesňuje negativní stereotypy, které si spojujeme s Američany. Sobecký narcis, co denně sleduje až 8 hodin televizi, je posedlý penězi a neoplývá příliš velkým intelektem, jak naznačují „geniální“ slovní obraty typu, že Portoriko je ostrov, jenže je obklopen „velkou vodou“ (míněno Atlantickým oceánem). Zkrátka, Donald Trump je všechno, jen ne „velmi stabilní génius“, za jakého se označuje. Během jeho úřadování jsme svědky absurdní tragikomedie a groteskní neschopnosti. Bližší pohled však může poodhalit hlubší problémy americké zahraniční politiky.

USA se nejpozději po druhé světové válce staly nejvýznamnější supervelmocí, díky jejímuž přičinění byly položeny základy mezinárodního uspořádání, jak ho dnes známe. Poválečné mezinárodní organizace jako Organizace spojených národů, Mezinárodní měnový fond či Severoatlantická aliance vznikly za významného přičinění Spojených států. Přes tento chvályhodný pokrok, k němuž došlo v rámci mezinárodní spolupráce, však USA samy sebe od svého počátku vnímají jako „výjimečný“ národ.

Myšlenka americké „výjimečnosti“ se však v praxi neprojevuje pouze pozitivně. Výjimečně silná pozice vůči ostatním dovoluje americké vládě jednat na vlastní pěst bez toho, že by se musela obávat mezinárodního bojkotu či sankcí. Unilateralismus (samostatné jednání v mezinárodních vztazích) je logickým důsledkem faktu, že všechny ostatní země jsou po vojenské stránce ve srovnání s USA zcela podřadné. Spojené státy zkrátka mohou lidem házet bomby na hlavy více než ostatní země. Proč? Protože můžou.

Kromě ryze vojenských operací bylo především v době studené války oblíbené angažovat tajné služby během převratů proti nevyhovujícím lídrům, kteří byli nepřátelsky naladěni vůči Washingtonu. Často se rovněž jednalo o demokraticky zvolené politiky, jako byl kupříkladu premiér Muhammad Mosaddek v Íránu v roce 1953 či o rok později nedobrovolně sesazený guatemalský prezident Jacobo Árbenz.

Pavel Kasík: Balíčkování názorů úplně rozbilo politickou diskuzi v Americe

USA je země protikladů, a tak stát, díky němuž existuje liberální globální řád, poměrně pravidelně překračuje rámec mezinárodního práva, pokud to uzná za vhodné pro své národní zájmy. Největším přešlapem v tomto ohledu byla v rámci tohoto století válka v Iráku. Celá tato vojenská operace byla typickým příkladem amerického unilateralismu. Bez mandátu Rady Bezpečnosti, ba dokonce přes nesouhlas Německa s Francií, se tehdejší americký prezident George W. Bush rozhodl, že demokracii lze nejlépe propagovat masivní pozemní invazí. Je nepředstavitelné, že by jakýkoliv jiný stát mohl z podobného dobrodružství vyváznout bez postihu od mezinárodní komunity. USA jsou však příliš mocné, aby se vůči nim mohly uplatňovat metody, jež se používají proti Putinovu Rusku či všemožným obskurním diktátorům v legračních uniformách.

Případ Iráku může v jistém ohledu připomínat naléhání evropských státníků na amerického prezidenta v případě jeho rozhodnutí o odstoupení od smlouvy o íránském jaderném programu. Theresa May, Emmanuel Macron a Angela Merkel navštívili krátce po sobě Trumpa v Bílém domě a všichni tři na něho apelovali, aby nesabotoval tento bezpochyby významný diplomatický úspěch. Ve finále se nedočkali ničeho jiného než pomyslného zdvihnutého prostředníčku. Je zcela zjevné, že vnější nátlak není příliš účinný v prevenci neuvážených amerických rozhodnutí. A ačkoliv mohly USA hrát významnou roli během vyjednávání a přimět Írán k mimořádným ústupkům, stejná země s jinou administrativou může tento úspěch zahodit jediným zmatečným a nekoherentním proslovem.

Domnívám se, že jádro celého problému leží v politické kultuře, jaká v Americe panuje. Pro nás Evropany je těžko představitelné, jak moc doprava je vychýlen politický mainstream v USA. Unilaterální americké kroky, které jsou vnímány negativně většinou světa, mají často velmi vysokou podporu v Kongresu. Pro zahájení války v Iráku hlasovalo 77 senátorů ze 100, přičemž většina senátorů za Demokratickou stranu tento krok rovněž podpořila. Trumpovo rozhodnutí o přesunu americké ambasády v Izraeli do Jeruzaléma je ve skutečnosti posvěceno Kongresem již od roku 1995, kdy pouze 5 senátorů vyjádřilo s takovým krokem nesouhlas.

Co se týče amerického unilateralismu, nelze najít v Kongresu příliš silnou opozici. V obou případech, o nichž jsem nyní hovořil, hlasoval Chuck Schumer, nynější lídr demokratických senátorů, pro unilaterální americkou akci. Ten samý Chuck Schumer také při příležitosti otevření americké ambasády v Jeruzalémě tweetnul, že „aplauduje“ americkému prezidentovi za toto rozhodnutí, přičemž se nikterak nevyjádřil k zabitým palestinským protestujícím v Gaze.

Komentář: Ruská dezinformační masáž v době amerických prezidentských voleb

Trump je vnímán jako radikální odklon od tradice a v mnoha směrech tomu tak je. Pokud ovšem hovoříme o přístupu k zahraniční politice, který je definovaný především prosazováním své vůle bez ohledu na názory jiných aktérů, nejedná se o nic nového. Faktem nicméně zůstává, že Trumpovi předchůdci měli alespoň tu slušnost pokrytecky chvalořečit mezinárodní instituce a Trumpovo očividné pohrdání těmito organizacemi představuje legitimní nebezpečí. Celkově by se dalo shrnout, že silový přístup k zahraniční politice je ve Washington D.C. velice rozšířen. Kupříkladu Jeffrey Goldberg, šéfredaktor amerického magazínu The Atlantic, hovoří velice podrobně o tom, jak média a think-tanky sídlící v hlavním městě vytváří tlak na to, aby se složité krize řešily primárně vojenským zásahem.

Trump se nerozhoduje ve vzduchoprázdnu, jeho rozhodnutí jsou naopak podmíněna nedostatkem kritických hlasů, které by se stavěly proti tradici amerického unilateralismu. Trump je vnímán jako jistý exces a odchylka od toho, co bylo dlouhodobě normální. Jenže právě to, co bylo normální, je tím největším problémem. Možná je na čase pohlédnout hlouběji než za mediálně vděčná témata jako Trumpův poměr s pornohvězdou Stormy Daniels a podívat se na to, že problémem není pouze člověk sedící v Oválné pracovně. Trump akorát dodal celému systému adekvátně odpornou tvář. Nezbývá než souhlasit se slovy slovinského filozofa Slavoje Žižeka, že „skutečnou katastrofou je status quo.“

Autor je studentem mezinárodních vztahů

 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Články odjinud