Komentář: Důležité revoluce papeže Františka. Jak se katolická církev konečně dobrala 21. století

Papež František

Papež František Zdroj: CC BY 2.0: Vincit via Flickr

Ještě před pár lety patřila hlava katolické církve spíše k osobám konzervativním, hájícím tradiční hodnoty a stavícím se skepticky například k homosexuálům. Zažitý stereotyp narušilo před třemi lety zvolení současného papeže Jorgeho Maria Bergoglia původem z Argentiny, známého spíše pod papežským jménem František.

Za dobu svého působení v úřadu, kam byl uveden v březnu roku 2013, stihl prolomit lecjaká tabu, zasazuje se o práva utlačovaných a často svými činy a prohlášeními zaujme pozornost médií. Svůj post začal hájit v období sílící masové migrace z válečné Sýrie i jiných režimem či válkami zničených států společně se vzrůstající xenofobií na straně druhé. Bylo proto nesmírně důležité, aby se autorita, kterou papež zajisté je, k tématu postavila zpříma a s respektem. V této nesnadné chvíli dokázal papež František, že je člověk na pravém místě. Ukázal, že si je vědom rozměru této humanitární krize a nutnosti pomoci, pomoci bližnímu svému.

V polovině března letošního roku zavítal do uprchlického tábora na řeckém ostrově Lesbos, kde se setkal s žadateli o evropský azyl. Výsledkem jeho cesty bylo také přijetí tří rodin uprchlíků do Vatikánu. Při tomto gestu naplnil navíc svá slova, která pronesl dříve při návštěvě mešity v Bangui, o tom, že křesťané a muslimové sobě musí býti bratry. Azylanti byli totiž právě muslimové. Papež tedy skutečně rád nabídne pomocnou ruku tomu, kdo je v nesnázích, na víru nehledě. Nejsou právě tohle ony pověstné křesťanské hodnoty?

autor: Aleteia Image Department zdroj:  http://bit.ly/29wS4Cgautor: Aleteia Image Department zdroj: http://bit.ly/29wS4Cg

Na Lesbu dokonce neopomenul vyzvat mezinárodní společenství k solidaritě. Skutečně, kdyby politické elity přistupovaly k uprchlické krizi s podobnou tváří jako papež, celý problém by se mohl řešit o něco humánněji a bez zbytečné paniky. Ve svých snahách vnuknout okolnímu světu, že běženci jsou hlavně lidé potřebující naši pomoc, pokračoval i o pár dní později. Na Zelený čtvrtek se v rozporu s tradicí rozhodl v italském azylovém centru symbolicky umýt nohy uprchlíkům, uprchlicím a jedné tamní pracovnici.

Ženy byly k tomuto obřadu přizvány vůbec poprvé, a to právě na Františkův popud. Ano, kromě uprchlíků jsou to i ženy, kdo má u nynějšího papeže zastání. František jasně odmítl podřízení jednoho pohlaví druhému, aktuálně zvažuje svěcení žen a negativně se postavil ke kritikům feminismu. O něco jasněji jsou slyšet jeho až nezvykle vřelá slova z postu papeže na adresu homosexuálů. Do médií se nejvíce zapsal jeho výrok: „Je-li někdo gay a hledá Boha a má dobrou vůli, tak kdo jsem já, abych ho soudil?“ Těmito slovy obrátil papežskou rétoriku, která se z úst jeho předchůdců stavěla k homosexuálům velmi vyhýbavě. Před pár dny dokonce zmínil, že církev by měla požádat homosexuály o odpuštění za to, jak se k nim chovala v minulosti. Od papeže jsou to silná slova, která s nadšením přijala nekončící řada liberálně smýšlejících lidí. Ale nemělo by zůstat jen u slov, na místě je skutečně celou církví přijmout mnohem tolerantnější stanovisko ohledně žen a homosexuálů, ať už k těm mimo církev či přímo v ní.

Papež František svým jednáním opravdu reprezentuje křesťanské hodnoty, toleranci a pochopení, a to navzdory mnohým současným „obráncům křesťanské Evropy“, kterým místo křesťanské morálky velí xenofobie. Zalíbení v jeho názorech sice nenacházejí islamobijci v kostýmech křižáckých rytířů ani kardinál Dominik Duka, současný papež ale nejlépe ztělesňuje to, co káže Kristovo učení, a v migrační krizi má velmi důležitou úlohu hodnou následování. Větší vstřícnost jak vůči ženám, tak homosexuálům je pro církev vítaný posun k modernějšímu vnímání světa, přestože papež v mnohých dalších otázkách zůstává u konzervativních pozic očekávatelných u jeho úřadu. I tak je František pro katolickou církev vskutku revoluční.