Většina studentů již jistě slyšela o vysokoškolském programu s názvem Erasmu plus, který umožňuje studentům vycestovat až na dva semestry na vysokou školu v jiné zemi Evropské unie. Já jsem vyrazila na takzvaný Training course, který je v lecčem odlišný. Tento pobyt, určený převážně pro občany zemí EU, si klade za cíl rozšířit vzdělání účastníků ve zvolené oblasti. Program je předně určený pro pracovníky s mládeží a mladé vedoucí různých dobročinných organizací. Zúčastnit se takového kurzu není ovšem jen tak. Na začátku stojí poměrně rozsáhlá detailní přihláška, kde člověk většinou musí přiložit i potvrzení o své práci s mladistvými. Traning courses by měly být dle oficiálních pravidel zdarma a Evropská unie se zavazuje i k financování dopravy.
Jeden krok zpět
Já jsem se v sprnu 2018 přihlásila na kurz s názvem One Step Ahead (Jeden krok vpřed) a podtitulem Improvisation and enterpreneurship in nonformal learning (Improvizace a podnikání v neformální výuce). Na tento kurz, který se konal ve vesnici Holloko v severním Maďarsku, se sjelo třicet účastníků ze sedmi zemí EU. Mezi ty patřilo mimo jiné Řecko, Bulharsko a Španělsko. Standardní horní věková hranice pro Erasmus plus je 30 let, na tomto kurzu se ale věk pohyboval mezi 18 a 60 lety. Podmínkou pro naprostou většinu kurzů je znalost angličtiny na komunikativní úrovni a jinak tomu nebylo ani v tomto případě. Realita však měla od zadaných požadavků daleko. Sami vedoucí se občas nedokázali v angličtině pořádně vyjádřit a ostatní na tom nebyli o nic lépe.
Jazyková bariéra přispěla spolu s dalšími faktory k naprostému selhání celého programu. Mnoho účastníků přijelo, cituji, „protože to bylo zdarma“ a jedinou spojitostí mezi nimi a improvizací byl jejich velký umělecký debut někdy ve školce. Někteří se však bohužel mentálně stále ve školce nacházeli, jak jsem se mohla několikrát přesvědčit při snaze spolupracovat při různých divadelních improvizačních hrách. Tyto hry ovšem sami o sobě připomínaly vstupní rituál do náboženské sekty založený na principu „A teď si budeme navzájem koukat hodinu do očí a držet se u toho za ruce“, ale většina osazenstva s tím, k mému překvapení, neměla nejmenší problém. Nejvíce používané slovní spojení týdne se stalo emotional connection (citové propojení). Třešničkou na dortu byl však bezkonkurenčně jednodenní výlet do Budapešti, kde jsme se měli zúčastnit přednášky na téma Jak vést vlastní byznys. Z přednášky se ovšem vyklubalo vytváření peněženek z kartonu.
Možná si říkáte, že moje zkušenost je ojedinělá. Bohužel tomu tak není. Někteří účastníci jezdí z programu na program, aniž by je zajímalo téma. Na programy zaměřené na vzdělávání pracovníků s mládeží ale tito pracovníci nemají čas jezdit, a proto jejich kvalitu snižují právě zástupy lidí vyhledávající takzvanou erasmoturistiku. Někteří organizátoři si dokonce prý vymýšlejí fiktivní účastníky a padělají jejich jízdenky, aby tak získali více peněz. Nevládní organizace, pořádající tyto kurzy, mají jejich strukturu ve svých rukou, a rozhodně není v silách komise EU kontrolovat každou akci. Organizátoři obdrží určitý finanční obnos za každého účastníka, ale utratí na něm o polovinu méně.
Bilion sem, bilion tam
Evropská unie investovala do Erasmu plus jen za rok 2017 2,6 biliard euro a v budoucnu se chystá rozpočet ještě zvýšit. Toto zjištění mě naprosto vyděsilo, ale vzhledem k tomu, že k samotnému programu byli z 29 účastníků kritičtí pouze tři (včetně mě), rozhodla jsem se zjistit, jak to vidí ostatní. Vytvořila jsem proto dotazník týkající se (dle mého názoru) problémových oblastí Erasmu a vložila ho do skupin na Facebooku určených především pro sdílení nových projektů (Erasmus plus Projects, European Solidarity Corps, Youth Projects…). Dotazník se také okrajově věnuje tzv. ESC a Youth Exchanges. ESC, neboli European Solidarity Corps, je dobrovolnický program pod záštitou Erasmu. Vybraný dobrovolník může strávit až jeden rok v zahraničí a od Evropské unie dostává příspěvek na životní náklady. Já sama jsem se ESC nezúčastnila, ale podle mnoha svědectví je jasné, že ani v tomto případě nefunguje vše tak, jak by mělo. Youth Exchanges fungují na stejném principu jako Training Courses, jen nenesou konkrétní téma a účastníci jsou výrazně mladší.
Dotazník vyplnilo 20 členů zde jmenovaných facebookových skupin. První otázka se týkala počtu dosud absolvovaných programů. Průměr byl 4. Už jen z tohoto čísla je vidět, že se programů zúčastňují nekvalifikovaní lidé, protože není možné být vzdělaný v několika oborech na vysoké úrovni. Jen tak pro zajímavost, největší uvedené číslo bylo 10. Další otázky se už týkaly samotných problémů při pořádání či při účasti na Erasmu. Celkem 25 % respondentů odpovědělo, že měli alespoň jednu negativní zkušenost. Jeden respondent napsal, že jejich organizace měla několik komplikací při financování programu a jiným zase účastníci měnili aktivity bez souhlasu vedení. Jako další jsem se ptala, na co lidé nejvíce hledí při vybírání programů. Polovina respondentů odpověděla, že téma programu, 31 % lokaci a zbytek pořádající organizaci. Jedna z nejdůležitějších otázek byla, zda má Erasmus plus nějaké nevýhody. Celkem 40 % tázaných odpovědělo kladně, 4 dotazovaní napsali, že mnoho účastníků bere programy jako dovolenou zdarma a o téma se doopravdy nezajímají. Další uvedli jako nevýhodu to, že programy nejsou přístupné vždy pro všechny národnosti, ale záleží na partnerství mezi organizacemi. V praxi to znamená, že i sebekvalifikovanější člověk se nemůže zúčastnit, pokud jeho NGO (national non-governmental organization, Nestátní nezisková organizace) nemá smlouvu s pořadateli. Někteří si také všimli rozdílu kvality mezi programy pro východní a západní země.
Pořádající organizace vždy obdrží peníze od Evropské unie za každého účastníka, což je samozřejmě bohužel lehce zneužitelné. Polovina dotázaných věří, že někteří zástupci organizací používají dotace ke svému prospěchu. Například občané Makedonie musí vždy zaplatit své NGO 80 euro, pokud se chtějí zúčastnit jakéhokoliv projektu v zahraničí (Erasmu plus se mohou zúčastnit nejen občané EU, ale i zemí sousedící s ní). Toto se podle dotazníku děje ve více zemích. Největší problém je ve Španělsku a Itálii, kde pořadatelé berou dotace jako zdroj peněz do vlastní kapsy a o projekty se prý vůbec nezajímají. Jeden z respondentů nikdy nedostal zpět své peníze na dopravu. Jiný poškozený napsal, že problém nastal při jeho účasti na Erasmu na Kypru před dvěma lety. Musel zaplatit 50 euro jeho národní organizaci, ale při příjezdu zjistil, že většina ostatních neplatila nic. Stěžoval si k příslušným evropským úřadům, ale odpověď nikdy neobdržel. Žádání příspěvku od účastníků na „aktivity navíc“, ať už od vysílající či pořádající organizace, se poslední dobou stává velkým trendem, přitom by tyto projekty měly být vždy zdarma. I já jsem musela platit 40 euro, z čehož bylo tak 1 euro použito na workshop vyrábění kartonových peněženek. A zbytek?
Jak už jsem zmiňovala na začátku, část mého výzkumu se týkala také European Solidarity Corps. Zajímalo mě, zda se někdo již setkal s podvodnými projekty – dobrovolníci neměli skoro žádnou práci, ale organizace na ně dostávaly příspěvky a podobně. Celkem 75 % dotázaných odpovědělo, že ne. Někteří se však shodli na tom, že dobrovolníci se v jejich oblasti vyloženě nudili anebo byli vybráni na základě známostí a dotace použili na cestování a párty.
Čas na změnu
Jedna z mých posledních otázek se týkala budoucnosti Erasmu plus. Je čas na změnu? Téměř všichni se shodli na tom, že ze strany Evropské unie by měla probíhat větší kontrola jak organizací, tak programů. Některé organizace by neměly být přijaté vůbec a to, že projekt vypadá dobře na papíře, bohužel v praxi nic neznamená. Také je nutné zpřehlednit financování. Jiný respondent navrhnul změnu kritérií v procesu přijímání účastníků. Mnoho se jich účastní programů, protože znají pořadatele. I přes všechny nedostatky, jako je erasmoturistika či zneužívání fondů, si však většina respondentů myslí, že Erasmus plus se nerovná vyhazování peněz z okna. Nic není jenom černé nebo bílé. Mnoho mladých lidí by jinak nemělo šanci vycestovat ze své země a takto mají možnost si zlepšit angličtinu a poznat mnoho jiných národností. Také by určitě pomohla jednotná databáze projektů (která momentálně neexistuje), sjednocené přihlašování pro účastníky a možnost zúčastnit se projektů ve všech zemích.
