Chris Rock ve svém stand-upu Tambourine tvrdí, že George W. Bush byl tak hrozný, až jim byl seslán Barack Obama. Nyní je podle něj Donald Trump ještě horší, proto jim musí být seslán sám Ježíš. Co se ale stane, když Ježíš zklame?
Demokracie je hra s naději a zklamáním. Voliči zvolí kandidáta v naději, že přinese změnu, nebo alespoň nezhorší situaci. Naději zpravidla vystřídá zklamání a voliči znovu kandidáta nezvolí, jak praví základní principy demokratické vlády. Co se však stane, pokud se demokracie přomění ve vládu neustálé nespokojenosti? Ve společnosti, která si není jistá, že demokracie je tou nejlepší formou vlády, nastane situace, kdy lidem dojde trpělivost a sáhnou po radikální změně.
Brazílie svého pomyslného Ježíše již v minulosti našla. Stal se jím Inácio Lula, který byl prezidentem v letech 2003 až 2011. Prezident byl v celé zemi nejpopulárnějším politikem posledních let. I v letošních volbách byl jasným favoritem, ačkoliv se nad jeho politickou kariérou postupně stahovala mračna. Vše vyvrcholilo jeho uvězněním za korupci, a tím samozřejmou nezpůsobilostí zúčastnit se voleb.
Brazilští voliči se v poslední fázi rozhodovali mezi komunistou a krajně pravicovým populistou. Oba tábory nabízely ideály, které se s demokratickými principy podstatně míjejí. Ve velké části společnosti je stále silné zakořeněná nenávist ke komunistům, takže se většina přiklonila k obdivovateli vojenské junty. Ta vládla v Brazílii mezi mezi lety 1964 až 1985 a uchylovala se k vraždám, mučení a únosům politických odpůrců. Bolsonaro tvrdí, že největší chybou diktatury bylo, že mučila, ale nezabíjela.
Už dost mírné demokracie
Brazilcům je již od pádu vojenského režimu slibováno zakročení proti každodennímu násilí, přísné potírání korupce, zvýšení životní úrovně a omezení chudoby. Jenže všechny předchozí sliby nebyly naplněny, násilí a organizovaný zločin se rozšířil do nevídaných rozměrů a korupční kauzy vysoce postavených politiků jsou na denním pořádku. Brazílii také zasáhla ekonomická krize, ze které se svět sice vzpamatoval už před několika lety, Brazilci se však stále potýkají s ekonomickými problémy a vidina světlých zítřků nepřichází.
Všichni aktivní voliči dali přednost radikální změně před neuspokojující demokracií jihoamerického typu. Nový brazilský prezident se sám pyšní svou nenávistí k homosexuálům, ženám a odmítáním ochrany deštných pralesů. Jeho vize nastolení míru a jednoty v zemi počítá s masivním rozšířením zbraní ve společnosti a s rozšířením pravomocí policie a armády, aby bylo možné postupovat tvrději vůči odpůrcům nových pořádků. Celou volební kampaň se vymezoval proti stávající politické třídě a jeho pozice v začátcích kampaně byla velice slabá. V jistou chvíli se to však změnilo, a to po odsouzení jasného favorita za jeden z nejpalčivějších brazilských problémů. Byla tím zničena jejich do té doby neochvějná víra v to, že jejich vyvolený se něčeho takového nemůže nikdy dopustit.
Lulův pád představuje bod zlomu. Bod, ve kterém Brazilci mladou demokracii zatratili a dali moc do rukou potenciálnímu autoritáři (Bolsonaro tvrdí, že v případě nutnosti je možné předat moc znovu armádě). Je otázkou, zda je za to můžeme my ze Západu obviňovat, pokud třicet let demokracie nepřineslo změnu k lepšímu a další nastupující politická elita byla stejně zkorumpovaná nebo zkorumpovatelná jako ostatní. Demokracie je sice nejlepší možnou formou vlády, ale už Řekové dávali moc v krizových situacích úzké skupině vůdců. Podstatné je ovšem to, že po skončení krize se moc znovu dostala do rukou lidu.
A bude hůř
Výsledek voleb jasně ukázal další problém země. Po třech dekádách neúspěchu demokracie jsou voliči rozpolceni na dva nesmiřitelné, od sebe vzdálené a téměř stejně velké skupiny. Rozdělení společnosti a nevraživost mezi jednotlivými jejími částmi se ukázala už v průběhu volební kampaně, při které byl pozdější brazilský prezident pobodán. Analytici hodnotí kampaň jako nejvyhrocenější a nejnásilnější za poslední desítky let. Bolsonaro toho využil. Podněcoval nevraživost vůči ostatním politikům, vyhrožoval jim a odmítal přiznat práva téměř všem menšinám. Celou svou kampaň postavil na aktivitě na sociálních sítích, kde se jeho příznivci ostře vymezovali proti všem ostatním a dále posilovali nepřátelství.
Po jeho zvolení přichází tři možné scénáře. Prvním je neschopnost Bolsonara prosadit větší změny, protože jeho strana je sice v Kongresu druhá největší, celý Kongres je ale nejfragmentovanější za posledních třicet let a prezidentova strana vcelku získala pouze 10 % mandátů. Druhým scénářem je úspěch nového prezidenta, který přichází s velkou silou a ostatní strany by se k němu mohly přidat a jeho politiku podpořit. Třetí možný scénář je to, že jeho ostrá rétorika a vize budou otupeny stávajícím systémem a jeho zanícení pro změnu vyjde do ztracena.
Výsledkem jakéhokoliv počínání prezidenta však bude další polarizace a omezení demokracie. Pokud mu Kongres neumožní provádět jeho plány, Bolsonaro ještě zostří svou rétoriku a bude ukazovat na demokratické instituce, které brání tomu, aby prosadil vůli svých voličů. Jestliže uspěje, velká část obyvatelstva bude cítit všechny akce jako nespravedlnost a bude jim odporovat. To jenom zvýší přísnost a krutost donucující složek vlády a tento postup ještě vyostří neklidnou situaci v zemi. A nakonec, pokud se Bolsonaro ukáže jako každý předešlý politik, křehká víra v demokratické instituce a demokracii jako takovou se ještě sníží.
Jair Bolsonaro může Brazílii pomoci krátkodobě. Tvrdou rukou může omezit vysokou míru vražd v zemi, může omezit rozmach organizovaného zločinu a třeba i oživit zničenou brazilskou ekonomiku. Z dlouhodobého hlediska je však nejefektivnější formou vlády právě demokracie. Zejména proto, že dává všem občanům možnost účasti na fungování jejich země. Ti pak takový systém podporují a neusilují o jeho svržení. Tedy pokud demokracie funguje správně.
Máme něco společného?
V dnešní době by bylo problematické označit Brazílii za liberální demokracii, nelze ji však označit ani za autoritářský režim. Lze ji označit v Evropě moderním termínem neliberální demokracie, která se od té naší zcela liší. Demokratické instituce stále více či méně fungují. Problémem je však všudypřítomná korupce a s ní spojený pocit, že pokud neznáte ty správné lidi a nemáte dostatek financí, není vám pomoci.
Situaci v Brazílii nelze připodobňovat k Evropě ani ke Spojeným státům, jakkoli některé spojnice rozmachu populismu a odporu ke stávajícímu řádu lze přeci jenom nalézt.
V první řadě se ukazuje, že sociální sítě už nejsou prostředkem pro spojování lidí, ale prostředkem pro rozšiřování nenávisti. Facebook dokáže spojit pouze za účelem společného vymezení proti nepříteli. Svým způsobem pokřivil celou realitu politiky a politického uvažování. Každý se může vyjádřit ke všemu, aniž by mu někdo v tu chvíli oponoval, navíc si dovolí říkat to, co by na veřejnosti nikdy neřekl. Politici potom přejímají extrémní názory a ještě je prohlubují, aby získali další voliče. Zdá se, že polarizace společnosti, která je viditelná jak na Západě, tak v Brazílii, je přímo úměrná rozšíření užívání sociálních sítí. Jakkoli prvotní impulz pro nespokojenost se v každé zemi částečně liší.
Dalším pojítkem mezi Západem a Brazílií je polarizace společnosti. Mnoho lidí každodenně slyší, co by měli mít, ať se jedná o různá práva nebo sociální jistoty, ale ve skutečnosti na to nikdy nedosáhnou. Ať už důsledkem globalizace nebo neschopnosti vlád zajistit funkční systém, ve kterém připadne každému to, co mu náleží.
Nalézt lze i pojítko mezi Brazílií a Českou republikou. Obě země mají za sebou téměř 30 let demokracie, která se nevyvíjela podle představ většiny společnosti. Následkem je to, že si v České republice jen polovina lidí myslí, že demokracie je nejlepší forma vlády… Obě země tak spojuje vrtkavost populace, která může vyústit v omezení demokracie nebo v její úplné popření. V Brazílii byla bodem zlomu Ježíšova smrt. Jaký bude bod zlomu u nás? Pád Andreje Babiše?
Mika Waltari napsal: „Jeden ďábel vymítá druhého, ale tuším, že druhý ďábel je pak horší.“
