Ideál krásy v jednotlivých dekádách vždy do jisté míry odráží náladu v celé společnosti. V emancipačních 20. letech jím byly chlapecké dívky, při baby-boomu v padesátkách ženy s křivkami. Co o směru západní společnosti vypovídá současný trend „six-pack girls“, tedy dívky, které mají svaly a jsou na to náležitě hrdé? A co na to říkají české sportovkyně, které se posilováním samy zabývají?
Veřejná diskuze o (nutnosti) feminismu obvykle stojí a padá na otázce, které lidské vlastnosti určují rozdíl mezi mužem a ženou. Minimálně na dvou se ale shodnou úplně všichni. Předně muž a žena mají rozdílné pohlavní orgány. Díky tomu mají i jinou roli při reprodukci, kdy právě žena zažívá oněch osudných devět měsíců s poněkud bolestivým finišem. Druhým velmi těžko zpochybnitelným faktem je, že muži mají větší podíl svalové hmoty a vůbec mohutnější stavbu těla. Díky tomu obvykle disponují větší fyzickou silou.
Americká komička Iliza Shlesinger na to zábavně naráží ve svém stand-upu (25:00), kdy s nadsázkou říká: „Napadlo vás vůbec někdy, že kdyby ženy byly fyzicky silnější než muži, tak by sotva 100 let čekaly na to, až dostanou své volební právo?“ Těžko říct, zda všechny nespravedlnosti patriarchátu pramení z faktu, že mužská část populace mívá větší „bicáky“ než ta ženská.
Pokud se ale podíváme na ideály krásy v průběhu historie, je zajímavé, že mají tendenci přirozené rozdíly mezi pohlavími spíše zdůrazňovat než vyrovnávat. Například ženské ideály oscilují mezi dvěma modely – zranitelným (drobné, bezbranné postavy typu Audrey Hepburn a Twiggy) a „plodným“ (ten představují ženy jako Marylin Monroe nebo Kim Kardashian, které svými výraznými boky a nadprůměrným poprsím budí dojem, že jsou schopné plodit děti rychleji než pásová výroba Modely T). Na druhé straně u mužů se obvykle drží kladení důrazu na znaky síly, jako je výrazné svalstvo nebo široká ramena.
Jak se alespoň na chvíli stal baseball spásou amerického mužství
V knize Gendering Bodies američtí sociologové popisují situaci na přelomu 19. a 20. století. Tehdy agrární ekonomika prošla průmyslovou revolucí, klesl počet mužů živících se manuální prací a naopak se v důsledku bohatnutí střední třídy zvyšovalo množství lidí se sedavým zaměstnáním. Také přibývala občanská a zejména ženská práva. Kvůli tomu všemu nastala krize maskulinity – protože pokud tehdejší mužství definovala schopnost zorat pole pluhem, mnoho mužů ji přestávalo být schopno plnit. Pro opětovné zdůraznění maskulinity přicházejí na scénu kolektivní sporty v čele s baseballem a také skaut. Tyto organizace v době svého vzniku sdružovaly pouze bílé mužské zájemce a kladly důraz na rozvoj fyzické síly. Rozdíly mezi mužem a ženou tedy „naštěstí“ začaly být opět patrné a krize byla (alespoň krátkodobě) zažehnána.
Po více než 100 letech je situace diametrálně odlišná. Sportovní aktivity jsou přístupné všem, „mít svaly“ je cool bez ohledu na pohlaví a hashtag #StrongNotSkinny má na Instagramu přes 6 milionů příspěvků. Na něj se nadšené ženy fotí během zvedání činek nebo se chlubí čerstvě vyrýsovaným tělem. Být silný dnes už neznamená negaci feminity ani synonymum pro mužnost. The American College of Sports Medicine opakovaně zařazuje silový trénink mezi hlavní fitness trendy, v roce 2017 se umístil mezi prvními pěti. Autoři upozorňují, že skupina zaměřující se na tento druh cvičení je velmi široká – jedná se o muže, ženy, děti nebo chronicky nemocné pacienty.
„Házíš jak holka“ pozbývá významu
Sociologové Messner a Dworkin v článkuJust do… what? reflektují tento trend: „Někteří feministé tvrdí, že když ženy posilují svou tělesnou mobilitu a fyzickou sílu, pracují těmito aktivitami na vlastním sebepřijetí a vymezují se proti patriarchální definici žen jako pasivních, poslušných a slabých. Při boji za přístup žen ke sportu a fitness se vytvořila ‚empowering arena‘, kde je smysl genderu zpochybňován a předefinováván.“
Guy Trebay, reportér The New York Times, ve svém článku upozorňuje na výrazný posun ženských ideálů krásy během posledních několika dekád. Příčinu vidí v popularitě současných sportovkyň, jako jsou například sestry Williamsovy nebo Kerri Walsh. Ta vysportovaná ženská těla normalizují a opakovaně dokazují, že „hrát jako holka“ už dávno není nadávka. V čele s Brittney Griner, dvoumetrovou basketbalistkou, která má nožku dvaapadesátku, pojem ženskost postupně rozšiřují dříve opomíjení jedinci a otázku, co vlastně jednotlivá pohlaví definuje, kladou s novou naléhavostí.
Jaké množství svalů je vlastně povoleno?
Máme tedy hashtagy, máme populární sportovkyně, ale ztotožňuje se reálně většina z nás se #StrongNotSkinny? Toužíme po funkčním svalstvu ve stylu Sereny Williams, nebo spíš umírněném six packu ala Gigi Hadid? Americká studie z letošního roku se spíše přiklání k Hadid. Vyhodnocovala dva dotazníky, na které odpovídalo okolo 70 respondentek. V prvním dotazníku byla porovnávána těla vítězek Miss USA v plavkách a jejich proměna za posledních 15 let. Odpovědi respondentů vypovídají o nárůstu svalové hmoty u královen krásy, zároveň ale také o trendu čím dál větší štíhlosti účastnic. Druhá část dotazníku potvrdila, že 65 % respondentek preferuje štíhlé, zpevněné tělo. Studie tedy ukazuje, že svaly jsou skutečně v kurzu, ale jen v dostatečně drobné a odtučněné formě.
Rozhodla jsem se na osobní zkušenost zeptat žen, které se ve svém volném čase zabývají crossfitem, tedy tréninkem, který v sobě spojuje prvky gymnastiky, atletiky, vzpírání a veslování. Díky tomu svým tělesným typem z běžné populace poněkud vybočují. Světlana se s nepříjemnými narážkami prý příliš nesetkává, protože většina lidí z jejího okolí se také zabývá posilováním, zároveň ale dodává: „Samozřejmě čas od času zaznamenám nějaké negativní reakce. Obzvlášť se to týká jedné mé kamarádky, které nabývá svalová hmota víc a díky tomu má větší ramena. Mně se to teda strašně líbí, ale ona naráží na poznámky typu, že je mužatka a podobně. To, že holka, která je ‚nasvalená‘, je mužatka a ten kluk je vlastně hrozně sexy, bohužel přetrvává pořád. Zároveň je ale zajímavé, že lidé, kteří tento názor zastávají, většinou necvičí.“
Lola zaznamenává na své vyrýsované tělo spíše pozitivní reakce. A těmi několika negativními se už prý dávno nezabývá. „Doma, když někdy po tréninku předvádím můj biceps manželovi, tak mě vždycky škádlí stylem: ‚Ale já nechci žít s chlapem‘ (smích). Ale pak už radši nic nekomentuje, protože ví, že můj biceps je větší a mohlo by ho to bolet (opět smích). Negativní reakce pro mě nemá moc váhu, protože pokud se někomu nelíbí moje tělo, je to jen jeho úhel pohledu. Dřív, než jsem se dala na posilování, se mi taky víc líbily hubené ženy. Dnes mi tenhle ideál krásy neříká vůbec nic. Myslím, že jak se člověk mění, mění se i jeho pohled.“
Může sport emancipovat?
Je tedy současný posilovací trend znakem probíhajícího zrovnopravňování? V již zmiňovaném článkuJust do… what? autoři naznačují, že trend je spíše než „empowermentem“ moderní verzí tlaku na „správné“ tělo, kterým společnost kontroluje jedince. Kvůli nutnosti mít tělo nejen štíhlé, ale i dostatečně zpevněné, zde pro ženy kromě tzv. první směny (zaměstnání) a druhé (péče o domácnost) vzniká i jakási třetí směna, ve které bychom posilováním měli dosahovat vytouženého těla. Díky tomuto tlaku se podle autorů budou ženy cítit všelijak, jen ne silné a nezávislé.
Přesto bychom sport, který může zajišťovat prevenci některých civilizačních chorob a vůbec přispívat k psychické pohodě, neměli zatracovat. Těžko říct, zda je naše společnost díky instagramovým cvičenkám více oproštěná od genderových stereotypů. Asi spíš není. Ale to neznamená, že sport nemůže bořit omezující role a otvírat lidem nový svět. Basketbalová celebrita Brittney Griner byla celé své dospívání šikanovaná kvůli svému androgynnímu vzhledu. To se změnilo, když poprvé přišla na basketbalové hřiště a mohla svou odlišnost proměnit ve výhodu.
Když jsem se v rozhovoru Loly ptala, zda je její partner fyzicky silnější než ona, odpověděla: „Můj manžel je pravděpodobně o něco slabší. Ale nevadí mi to. Víte, on mě strčí do kapsy zase v jiných oblastech.“
