Teoretická fyzička a profesorka působící na Californské univerzitě Veronika Hubeny v Davisu zažila „mansplaining“ přímo během akademické debaty, když jí moderátor neustále přerušoval a (nepřesně) vykládal její vlastní teorie. Nějak takto vypadaly titulky ve spoustě amerických médií, které se tímto incidentem zabývaly. Nejspíš by prošel bez povšimnutí, kdyby nebylo jedné ženy z publika, jež už situaci nevydržela a nahlas moderátora vyzvala, ať vědkyni (českého původu, mimochodem) pustí ke slovu. Sálem se nesl nadšený souhlas a video z této diskuze na internetu posléze sdílely tisíce lidí jakožto klasickou manifestaci vědeckého „mansplainingu“.
Máme-li v České republice podobné incidenty reflektovat a otevřít otázku sexismu ve vědě, je třeba nejprve rezignovat na používání slova „mansplaining“ (typicky znamená situaci, kdy muži něco vysvětlují ženám povýšeným či blahosklonným způsobem), jelikož zabíjí jakoukoli diskuzi. Příznivci tohoto slova ho mnohdy používají jako argument pro diskreditaci názoru nějakého konkrétního muže, což ovšem s debatou potom nemá už nic společného, přičemž jeho odpůrci ho zas ironicky a mimo kontext vytahují v situacích, kdy někdo nebere vážně jejich názor.
Lidé, kteří se o sexismus v Česku zajímají, toto video nejspíš nijak zvlášť nepřekvapilo. Stále existuje velké množství mužů i žen, kteří věří tomu, že v přírodovědných či technických oborech jsou ženy prostě „přirozeně“ horší, protože postrádají analytické myšlení (jako zvlášť výživná demonstrace tohoto názoru poslouží diskuze pod prvním dílem DVTV Apelu s datovou analytičkou Ditou Přikrylovou). Zajímavé je to, že to často říkají právě ti samí lidé, kteří následně tvrdí, že v daných oborech žádný sexismus či diskriminace žen neexistuje. Pokud je však například nějaký muž vnitřně přesvědčen o tom, že jsou v jeho oboru ženy inteligenčně „slabší“ než muži, bude v pracovním životě schopen od tohoto vnitřního přesvědčení odhlédnout a přistupovat k výkonu podřízené stejně jako k výkonu podřízeného? To, že se za jeho hodnocením skrývá předsudek, si navíc takový „šéf“ ani nemusí sám uvědomovat.
Já osobně bych od podobného předsudečného vnitřního přesvědčení nejspíš odhlédnout nedokázala. „No a jak víš, že žádné takové nemáš a že také někdy někoho nebudeš jen na základě příslušnosti k nějaké skupině poškozovat?“ říká hypotetický oponent. To je správná otázka. Samozřejmě nevím. Pokud pak někdo bude mít pocit, že moje (zvláště pracovní) jednání se zakládá na neférových předsudcích, měl by mě s tím konfrontovat a já, po debatě s jinými lidmi, bych se měla sama nad sebou zamyslet a případně své jednání přehodnotit. Neférové předsudky jsou do určitě míry běžné, všichni si potřebujeme roztřídit svět kolem nás do určitých kategorií. Problém nastává ve chvíli, kdy vás na možný předsudek někdo upozorní a vy si bez nejmenšího zamyšlení zacpete uši a přejdete do verbálního útoku ad hominem.
O stavu sexismu v české vědě se dozvíme jedině tak, že budeme mluvit se samotnými vědkyněmi a vědci. Mně se pro začátek podařilo získat pár postřehů, z nichž některé jsou zvláště hodny prezentování. Jak s podobnými svědectvími zacházet, výstižně popsala jedna z žen, jejíž názor na sexismus ve vědě se mi povedlo získat. [ŠK1] Julie Nováková působí v Laboratoři evoluční biologie na Katedře filosofie a dějin vědy PřF UK, věnuje se popularizaci vědy a má tudíž své zkušenosti s přednášením na panelových diskuzích:
„Na zjištění, jestli a nakolik se sexismus projevuje v české vědě, bychom potřebovali alespoň stovky zkušeností. N=1 nám kromě možné zajímavé případové studie nic neřekne. To, že jsem se nikdy se sexismem ve vědě nesetkala, neimplikuje, že neexistuje, a anekdotická svědectví jako moje by neměla vést ke generalizaci ‚žádný sexismus u nás není‘ a případnému zlehčování opačných svědectví nebo jejich nařknutí ze lži. Ale ani naopak – svědectví o sexismu neznamená, že se projevuje naprosto všeobecně. Znamená, že někde je problém a měl by se vyřešit, a stálo by za to se podívat, kde všude by ještě mohl být. Shromáždit větší data a teprve pak posoudit, jestli tu máme všeobecný problém vyžadující globální řešení, nebo bude účinnější řešit jednotlivé lokální případy. I proto je dobře, že se o tématu mluví. Budu jedině ráda, když někdo na výše popsané (rozumně) zareaguje a načne diskusi.“
Otevření diskuze je sice velkým krokem (jelikož přesně této diskuzi se mnozí lidé již mnoho let aktivně brání), neměli bychom však skončit u nasbírání několika historek a vyvozování závěrů – potřebujeme data. Právě zde se, mimochodem, ukazuje jedna z možností využití společenských či humanitních věd. Pokud se požadavek po provedení podobných výzkumů a studií ozývá i z přírodovědné sféry, možná bychom se měli přestat tvářit, že zkoumání sexismu je jen fetišem několika šílených feministek, a přijmout fakt, že v civilizovaných zemích je řešení tohoto tématu běžným jevem.
Julie říká, že ona sama se sexismem ve svém oboru nesetkává, byť dodává, že roli může hrát i fakt, že na Přírodovědecké fakultě je více studentek než studentů a i posléze ve vědeckých týmech mnohdy převažují ženy. Také zmiňuje, že v panelových diskuzích nemá problém říci si o slovo, když věří, že by její podnět mohl být v dané debatě relevantní.
Juliinu poslední poznámku považuji za velice důležitou, jelikož přivádí k myšlence, na kterou mě upozornily i další ženy pohybující se v přírodovědných oborech – „upozaďování“ žen mnohdy souvisí s tím, že se ony samy podceňují a ve veřejných debatách se často neozvou, „nehrnou“ se do nich,nebo se ostýchají pokládat otázky. To potvrzuje i Gabriela Gabčová, která působí na Ústavu imunologie na Univerzitě Palackého v Olomouci: „Vždy, když jsem na nějaké konferenci, poměr prezentujících je tak 9:1. Stejná, pokud ne horší, je situace v panelových diskuzích, kde otázky kladou téměř vždy muži. Myslím si však, že si za to ve velké míře můžeme samy. I když máme skvělý výzkum a skvělé nápady, přirozeně se podceňujeme a myslíme si, že to není nic světoborného, takže raději zůstaneme zticha.“ Pocit, jako by se ženy ve vědě mnohdy bály mluvit, má i Eliška Selinger, studentka medicíny se zájmem o výzkum a popularizátorka vědy.
Bylo by samozřejmě jednoduché celý problém odbít tím, že ženy jsou prostě málo průbojné a tak je vlastně logické, že jim muži přednostně nedávají tak velký prostor. Jednak proto, že pokud by situace skutečně takto vypadala, znamenalo by to, že se tím na příklad v oněch diskuzích vlastně připravujeme o potenciál, který dané ženy mají. I kdyby byla americká situace z počátku článku zčásti způsobená tím, že Veronika Hubeny není dostatečně průbojná, neznamená to, že bychom to tak měli nechat – tato vědkyně by totiž daný problém vysvětlila mnohem lépe než moderátor, který ji nepustil ke slovu a který nakonec pronesl několik nepřesných informací, což je pro posluchače rozhodně na škodu.
Druhý aspekt, jenž souvisí s onou průbojností, souvisí s faktem, že asertivita žen v mnohých kontextech může být na rozdíl od mužské asertivity vnímána jako nežádoucí, nebo si to alespoň dotyčné ženy myslí. Nechci nutně tvrdit, že by například vědkyni, která by moderátorovi skočila do řeči s adekvátním vysvětlením a opravou, když by vykládal špatně její vlastní práci, přítomní muži považovali za neatraktivní, hysterickou nebo nesympatickou. Pravdou ovšem je, že ony ženy, které se bojí v dané situaci ozvat a předat ostatním své myšlenky, to takhle mohou vnímat. Zde můžeme být i souvislost s již zmíněnými předsudky, ať už na té obecnější rovině („žena je na veřejnosti především proto, aby vypadala dobře“), nebo s těmi oborovými („ženy prostě přírodovědným oborům nerozumí“). Poslouchala-li nějaká vědkyně v dětství podobná vyjádření, nikdo by se nemohl divit, když by si pak dávala mnohem větší pozor než její mužství kolegové, co řekne na veřejnosti.
Že tento poslední stereotyp existuje, byť dle jeho názoru není ničím obecně rozšířeným, potvrzuje i Robin Kopecký (člověk se nemůže ptát jen žen, když chce být genderově fér), který působí ve stejném týmu jako Julie: „Co se týče arogantního vystupování vůči ženám nebo nezvaní je do debat nebo dávání jim méně prostoru, tak to patří k arogantním a omezeným lidem – mohou to být i profesoři, co mají holky za šprtky bez intelektu nebo něco takového – termín mansplaining je potom zbytečný, protože arogantně se chovají i vůči mladým lidem, lidem z neakademického prostředí nebo lidem z jiných pro ně ‚horších‘ akademických disciplín.“
(Robin potvrzuje mou počáteční domněnku, že s termínem mansplaining se daleko nedostaneme.) Takový „omezený“ vedoucí laboratoře může značně ovlivnit kariéru nějaké ženy (v tomto případě samozřejmě i muže), případně ji může od přírodovědné budoucnosti úplně odradit. Právě onen tak moc potřebný průzkum situace by pomohl odhalit, kolik takových lidí se v české vědě pohybuje a jaký (zda vůbec nějaký) to má vliv na práci českých studentek a vědkyň. Ženy a muži, od kterých se mi povedlo získat vyjádření a kteří, i přes výzvy o hlubší debatu o sexismu, se s ním dle vlastních slov naštěstí osobně příliš nesetkávají. Všichni se pohybují spíše v ženských kolektivech, což je dílem náhody a mých kontaktů, takže je dost dobře možné, že vědkyně z ostatních oborů a pracovišť přijdou s jinými postřehy.
Můžeme udělat ještě něco jiného než se snažit k přírodovědným oborům vést všechny mladé lidi ve stejné míře bez ohledu na gender, zatímco si budeme krátit čekání na to, než se někomu podaří zmapovat, jak celou situaci vidí české vědkyně a vědci?
Jeden nápad snad nastínila žena, kvůli jejímuž vynucenému mlčení článek vznikl – sama Veronika Hubeny. Chování moderátora nevnímala jako sexismus, ale spíše v něm viděla neprofesionalitu, což ji dle jejích vlastních slov pobavilo. Zároveň však posléze psala, že si velmi váží oné ženy, která se nahlas ozvala a tím jí umožnila se konečně dostat ke slovu. Tuto ženu vyzvala, ať dále bojuje za to, v co věří. Přímo v dané situaci tedy nezáleží na tom, zda je moderátor odpovídající si na vlastní otázky prostě jen trochu buranský a až moc rád poslouchá zvuk vlastního hlasu, nebo zda (byť třeba i neuvědoměle) vnitřně věří, že žena by nedokázala svou vlastní práci popsat tak dobře, jak to dokáže on – důležité je, že se někdo ozval a nahlas tím vyjádřil, že takové chování není v pořádku. Právě z tohoto projevu solidarity bychom si všichni mohli vzít příklad.
