Před několika desetiletími mohlo jít o výjev ze sci-fi filmu, dnes se stačí rozhlédnout kolem, ať už na zastávce, v restauraci či na ulici – nikdo si nevšímá okolí, bíle osvícené obličeje a kmitající prsty se plně soustředí na jedinou obdélníkovou plošku. Když už někdo svůj smartphone schová do kapsy, po chvíli nerozhodného rozhlížení se po ostatních, kteří mu nevěnují ani kapku pozornosti, jej stejně opět vytáhne a podle vertikálních tahů palce zřejmě bezcílně projíždí facebookovou zeď.
Nemá asi cenu spekulovat o tom, zda tyto technologie přinášejí současným lidem více kladů či záporů. Obrovské usnadnění života, okamžité spojení s kýmkoli na druhé polokouli a dostupnost obrovského množství informací nelze nevděčně ignorovat, zatímco období nedůvěřivosti, které se zpočátku váže ke každé novotě, už zřejmě odeznělo.
Přesto i tady platí staré rčení o tom, že každá mince má dvě strany. Na jednu stranu si lze užívat nový typ služeb a požitků, na stranu druhou je tak třeba řešit úplně nové typy problémů. V tomto případě máme možná tendence zápory dokonce trochu přehlížet, protože zatímco benefity technologií se dají lépe změřit, pojmenovat, vyčíslit, negativa mohou být značně abstraktnější – v tomto případě souvisejí s lidskou psychikou.
Takzvaný fear of missing out postihuje lidi, kteří si život bez stálého spojení s přáteli už neumějí představit. Projevuje se zejména jako závislost na virtuálním propojení s ostatními. Podstatou však není závislost na technologiích samotných, ale na potřebě u všeho alespoň na dálku být, která kompenzuje pocit méněcennosti.
Možná znáte situaci, kdy prožijete namáhavý, rutinní den, večer zasednete k počítači a tam na vás vykouknou fotky známých; selfie šťastného páru z gondoliéry v Benátkách, parta přátel na divokém večírku (kam vás nepozvali), kamarádka na vrcholu hory. Všichni se baví, jen vy ne.
Z jejich pohledu to souvisí s přirozenou podvědomou touhou lidí být nejlepší, vyniknout, dokázat, že jsou alfa jedinci. Jedním z prostředků jejího naplnění jsou sociální sítě, kde nemusíme být ostatními kontrolováni souvisle, ale prezentujeme se pouze selektivně a máme tak nad vlastním obrazem kontrolu. Na síti jsme pak zavalováni výběrem těch nejlepších momentů ze života druhých. Pod lavinou těchto pestrobarevných výjevů pak někteří nabývají dojmu, že všichni se mají lépe než oni sami.
Důležitým faktorem pro vznik syndromu jsou také široce rozevřené nůžky příležitostí – zejména mladí mají velké množství možností, čemu svůj čas věnovat, a mohou mít pocit, že se rozhodli špatně a určitá lepší šance jim možná unikla. Zato jiní, ti ví dobře, jak se rozhodnout, a proto se jim tak skvěle daří. Problém pak nastává při přerodu v dlouhodobý pocit méněcennosti a patologickou snahu se ostatním lidem vyrovnat.
S duševně vyrovnanou osobností by vlastně podobné podněty ze sociálních sítí teoreticky neměly hnout; ohrožení jsou zvláště nesebevědomí, citlivější jedinci a obecně mladí lidé do třiceti let. To souvisí jednak s jejich častějším využíváním moderních technologií, jednak s možnou duševní nestabilitou v období dospívání a adolescence.
Osoba postižená FoMO má tendence kontrolovat sociální sítě stále častěji, respektive neustále. Když už má pocit, že jí skvělé zážitky unikají, musí u všeho být alespoň virtuálně. Nejde o pozitivní pocit spojení s přáteli, právě naopak – o nezdravý pokus o kompenzaci toho, že nejste tak dobrý jako ostatní.
V principu jde vlastně o obdobný mechanismus, jako když mají některé dospívající dívky tendence se příliš stresovat kvůli své postavě, protože jsou neustále bombardovány vzory dokonalých modelek, a nacházejí si nezdravý způsob, jak se s touto frustrací vyrovnat – následně vzniká například problém bulimie. Zde je ovšem ohrožená skupina podstatně širší, vzhledem k tomu, že mobil máme po ruce neustále a jeho užívání se, na rozdíl od strkání prstů do krku, zdá naprosto nevinné.
Mezi první projevy patří pokleslá nálada, stres, podrážděnost, postupně ovšem přerůstají ve vážnější deprese. Někteří mohou reagovat opačně a zuřivě se snaží všechny události stíhat jen proto, aby se cítili stejně cenní, uznávaní. Se vším se pak chlubí ostatním a těžce nesou, když jejich fotografie neobdrží tolik lajků, kolik by si přáli.
Jde o na pohled zvláštní nelátkovou závislost. Pro určité lidi může být velmi těžké něco podobného pochopit. Sám se k nim počítám, jen málokdy na sítích řeším jiné věci než zprávy a někdy nerozumím potřebě některých známých přes den snad nonstop sledovat „zeď“. Přesto by FoMO neměl být podceňován jako záležitost několika slabých jedinců. Zejména rozhodovací paralýza je s čím dál širšími možnostmi trávení času záležitostí stále většího množství lidí a právě toto může být jedním z častých způsobů, jak se s ní „vypořádat“.
Jak FoMO předcházet? Zpočátku se stačí řídit selským rozumem a na sociálních sítích netrávit nezdravě mnoho času. A nebrat příliš vážně vše, co tam najdete. Lesk světa sociálních sítí má k realitě daleko.
Podstatně horší je to ovšem s člověkem, který již závislostí trpí. Samozřejmě je žádoucí postupně se nadbytečného kontaktu s virtuálním světem zbavovat (což může být vzhledem k okamžité dostupnosti internetu téměř kdekoli velmi náročné).
Tímto způsobem se ovšem postižený člověk zbaví jen příznaků. Je třeba myslet na to, že pravou příčinou je již zmíněný pocit méněcennosti a ten se pouhým odloučením od internetu vyléčit nedá. Klíčem je zdravá sebedůvěra, schopnost vážit si sám sebe.
Jak velkou část populace FoMO postihl, nevíme. Fakticky neexistují žádné statistiky, zejména pro novost a nezmapovanost této poruchy. Potenciálně ohrožená skupina je ovšem nezvykle široká. Nejde o muže nebo ženy v užší věkové výseči, ale o celou mladou populaci. Na každého totiž působí vlivem výběru podobných přátel tlaky, které odpovídají právě jeho prostředí a způsobu života, s nimiž se mohou ztotožnit podstatně více, než je tomu u francouzské modelky či vypracovaného chlapíka z reklamy na plavky. Sociální sítě tak mají, s nadsázkou řečeno, moc vychovat zakomplexovanou generaci – to je součást ceny za jejich užitek.
Mysleme na to při jejich používání.
