Komentář: Když riziko nepřináší zisk. Jak se svět vypořádá s koronavirovou krizí? 

Situace v New Yorku je kritická

Situace v New Yorku je kritická Zdroj: Reuters

Německý sociolog Ulrich Beck stanovil ve své teorii tři základní parametry moderního rizika: globální dopady již není možné adekvátně kompenzovat; svět už nelze vrátit do stavu, ve kterém byl, než došlo k neštěstí; neexistují žádné hranice v prostoru a čase – dopady jsou nepředvídatelné a snažíme se je pouze minimalizovat. V kontextu současné koronavirové krize nastavuje celý svět nový globální standard v oblastech, které se ještě v únoru jevily jako nedotknutelné. Do jakého světa se narodí coroniálové a co zůstane na smetišti dějin ve světě před pandemií? 

Současná situace, na rozdíl od prodlouženého víkendu v Benátkách, bude jednou skutečně část historie, o které budete vyprávět svým dětem. Jednotlivé příběhy samozřejmě ovlivňovní osobní zkušenost, ale děj bude záležet hlavně na zemi, ve které krizi prožijete, a na opatřeních, k nimž tamní vláda přistoupí. Už tady lze najít zajímavý paradox – i přes celosvětové dopady poháněné globalizací přistupují jednotlivé země k lokálním řešením podle toho, jak riziko nákazy a jejích dopadů vyhodnotí. Klíčové změny proto můžeme očekávat v oblastech, které státní aparáty a veřejné mínění v současnosti považují za nejrizikovější.

Instituce a důvěra

Pro začátek dobré vyhlídky. Hrozí, že si polepšíme. Přinejmenším za posledních deset let neměly veřejné instituce tak velkou šanci posílit důvěru veřejnosti, jakou mají v těchto dnech. U nás se to (z velmi dobrých důvodů) daří zdravotnictví, armádě a policii. Pokud nepřijde nějaký zásadní zlom, i média si přijdou alespoň v krátkodobém horizontu na své, protože mediální pokrytí je téměř bezprecedentní a uspokojuje poptávku. Zajímavé pak budou posuny důvěry v ústavní instituce a jejich představitele. O prezidentovi píše jenom Jiří Ovčáček na Twitteru, zatímco z Jana Hamáčka se po internetu stává idol v červeném svetru. 

Podle bleskového průzkumu od společnosti Behavio si 62 % respondentů myslí, že vláda zvládá současnou situaci skvěle, nebo k ní mají jen drobné výhrady a současně podle agentury STEM 4 z 5 oslovených uvádí, že vláda jako celek zvládá současnou situaci dobře. Z únorového šetření CVVM ovšem vychází, že vládě důvěřovalo 43 % respondentů. Lze namítnout, že srovnávám nesrovnatelné, ale jistý posun se tu už podle mého projevuje. I přes to, že je to nejspíš přirozená reakce na nové riziko, věřím, že by nám to mohlo vydržet i po krizovém stavu a bez ohledu na to, kdo zrovna vládne. S většinovou důvěrou veřejnosti totiž naposledy vládl Jan Fischer v období 2009-2010, který tím přerušil čtvrtstoletí převládající nedůvěry. 

Budeme se točit dál?

Co uděláte s řetízkovým kolotočem, když zavřou matějskou pouť? Ze začátku se snažíte zachovat provoz a přizpůsobit se podmínkám, v dlouhodobém horizontu ale nevyhnutelně spějete k prodeji na součástky. Případně kolotoč prodáte tomu, kdo nabídne nejvíc. Největším rizikem se v tu chvíli stává faktor času, protože dřív nebo později se začne ptát každý, jestli kolotoč ještě vůbec chce a k čemu ho vlastně potřebuje. Kolotoč je v tomhle případě Evropská unie a matějská pouť principy, na kterých staví a kterých se v současnosti zříkáme ve jménu bezpečnosti. Kdyby se tenhle příměr stal jenom špatným humorem a ne dobrou predikcí, měl bych radost. V zemích V4 totiž působila silná anti-kolotočářská lobby ještě před dočasným uzavřením pouti a takové Maďarsko už vyrábí z řetízků pouta

Navíc EU z mého pohledu už teď neobstála tváří v tvář dvěma rizikům – nákazu nekoordinuje centralizovaně (což by v případě naprosto zásadní potřeby spolupráce na nadnárodní úrovni pravděpodobně měla) a zároveň nezvažuje riziko plynoucí ze statu quo: co se stane se Schengenským prostorem, kdyby na rok přestal existovat? Já si totiž upřímně nemyslím, že až přijde čas, dokážeme kolotoč roztočit alespoň natolik, na kolik to zvládáme při běžném provozu. 

Jak se změní právo na soukromí

Takový malý myšlenkový experiment – kdyby se někomu podařilo vytvořit model, který by na základě obrovského množství proměnných dokázal s vysokou pravděpodobností určit riziko nákazy pro danou oblast, nebo dokonce pro konkrétní osoby, nabídli byste takovému záměru svojí maximální součinnost? A měli by to i ostatní lidé udělat dobrovolně, nebo povinně? Co kdyby pro maximální přesnost modelu bylo potřeba poskytnout i ta nejintimnější data, jako jsou soukromé konverzace, historie vyhledávání nebo zdravotní stav? Měly by být následné výstupy anonymizované, nebo bychom měli znát jména nakažených a taky jejich okruh nejbližších v zájmu kolektivního bezpečí? A kdo by měl být garantem, že se tato data nezneužijí? Je právo na soukromí nadřazené riziku nákazy a lze jako příčinu následků nákazy označit odmítnutí nakaženého poskytnout data, pokud by konečným důsledkem mohla být nevčasná prevence a úmrtí? Na většinu otázek se brzy dozvíme odpovědi. 

Nerovnosti v plné síle

V USA je v současnosti téměř 10 % populace bez zdravotního pojištění, a i kdyby se těmto lidem dostalo včasné lékařské pomoci, finančně by to pro ně mohlo být devastující. Nejenom v Británii lze najít pozitivní korelaci mezi mediánovým příjmem a možností pracovat z domu (čím vyšší příjem, tím větší podíl zaměstnanců, kterým je to umožněno). Dle projektu Rozděleni svobodou má nejchudší třída v Česku asi 2,5× větší pravděpodobnost, že se ocitne v rizikovém zaměstnání, než ta nejbohatší a vážné finanční problémy nejvíce očekávají lidé v našich nejchudších krajích. V Karlovarském kraji to je 24 %, v Ústeckém 25 % a Pardubickém 26 % obyvatel. Podle statistik může být navíc onemocnění Covid-19 až dvakrát smrtelnější u těch nejchudších oproti zbytku populace. 

Ekonomické nerovnosti zůstávají jedním z mála témat, která stále vyhovují tradičnímu pravolevému dělení. Pokud ale existují důkazy o tom, že ekonomický kapitál jednotlivce ovlivňuje pravděpodobnost přežití (nebo jeho životní stabilitu), stává se z knih neoklasické ekonomie v době krize maximálně tak dobrý základ na rozžhavení kotle. Zvláště vezmeme-li v úvahu, že takový člověk nejen že tato rizika nemohl očekávat, ale ani neměl a nemá prostředky na vytvoření úspor, které by mu během krize pomohly.

Změna je možná 

Čeho se nám ale dostává, a bude dostávat nejvíce, jsou změny. A to je největší riziko pro status quo, který naopak chtějí udržet ti nejmocnější. O dost hůř si v budoucnu obhájíte neuzavření hranic v průběhu migrační krize, protože zkušenost lidí s jejich uzavřením už bude existovat. A co víc, bude se jednat o zkušenost nedávnou. 

Daleko složitější to bude mít těžký průmysl a jeho lobby, protože v tomto odvětví jsme razantní útlum už zažili a víme, že je možný. Kroky vedoucí k eliminaci rizik spojených s globalizací a kapitalismem začínají nabývat konkrétních podob a může se stát, že vše, co bylo dosud popisováno jako nepředstavitelné, se s koronavirovou krizí stává možným. Jak bude vypadat svět po ní ukáže až čas, fantazii se ale meze budou klást o dost hůř.