Komentář: Nechceme chránit přírodu, ale sami sebe | E15.cz

Vše o inovacích

Vše o  inovacích Vstoupit do speciálu

Komentář: Nechceme chránit přírodu, ale sami sebe

Šárka Kadavá

 „There is no planet B!“ objevuje se na kartonových transparentech všude po světě spolu se zvyšujícím se zájmem o témata globálního klimatu a problémy, které lidská bezohlednost vůči životnímu prostředí způsobuje. Ovzduší, flora, fauna, to všechno (a mnohem víc) jsou oblasti, které jsou zasaženy lidským konzumem, technologiemi, touhou – touhou po moci. A právě zvířata jsou ta, kterým festival dokumentárních filmů Jeden svět propůjčuje hlas, přestože nemají žádná „lidská práva“. A tak promlouvají o tom, jak z nich člověk udělal pouhý nástroj ke svému potěšení, stejně jako to udělal se vším, co nabídla planeta Země – která už ale zanedlouho nebude mít co nabídnout. Kdo tedy vlastně strádá? Bojuje člověk opravdu za planetu, nebo jen za sebe sama?

Režisér dokumentárních filmů a držitel ceny Emmy Jon Kasbe na letošním Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů o lidských právech Jeden svět představil dobrodružný dokumentární thriller Až se z jehňat stanou lvi. Jedná se o snímek mapující keňský obchod se slonovinu, zápas člověka s přírodou, člověka s člověkem, ale především člověka s potřebou postarat se o vlastní rodinu.

Na jedné straně lovci slonů, na druhé lovci lovců. Keňa stále považuje velké majestátní tvory za své národní bohatství a na pytláky tak mají políčeno strážci parků, kteří jakýkoliv útok na přírodu přísně trestají. Jenže peněz za relativně malé množství slonoviny je mnoho, zatímco výplata hlídačů v nedohlednu. Film mapuje obě strany, které proti sobě sice drží zbraň, ale cíl mají totožný – hlavně uživit rodinu. Takový závazek dokáže Asana, jednoho ze strážců, a navíc bratrance obchodníka se slonovinou, svést z cesty a za příslib podílu z obchodu je ochoten pomoci. 

Minulý rok se na tomtéž festivalu objevil velmi obdobný snímek The Last Animals americké reportérky Kate Brooks. Zde hrají hlavní roli především nosorožci bílí severní – druh, který loni v březnu přišel o svého posledního samce, a s tím tak o téměř jakoukoliv šanci na záchranu. V silně emotivním příběhu stojí na jedné straně ti, kteří se zvířata snaží mermomocí zachránit, kteří je vidí jako živé bytosti hodné života. A na druhé straně ti, jenž konají jen pro tučný balík a vysokou poptávku, která je živena absurdním přesvědčením, že rohovina či slonovina mohou například pomoct vyléčit nevyléčitelné nemoci či okořenit sexuální život jedince.

Každý z dokumentů ukazuje jiné aspekty vykořisťovatelského vztahu mezi člověkem a přírodou – dokonce spolu (ač jistě neúmyslně) dokonale fungují v pozoruhodné synergii. Zatímco jeden nese silně emocionální étos s jasným úmyslem odsoudit nesmyslné zabíjení nosorožců, druhý tuto mravní bublinu nabourává s tím, že o život tady jde také (a možná především) člověku. A to je také nakonec oběma snímkům společné – totiž lidské přesvědčení o vlastní nadřazenosti nad bytostmi, které nemohou vzdorovat slovy, zbraněmi ani ničím jiným. Člověk z přírody učinil nástroj, aby ji mohl ovládnout, a neomezeně si užívá jejího bohatství. 

Komentář: Stávkujeme za klima, ale co vlastně chtít?

Příroda se s globálními změnami vypořádá, člověk hůře

S filosofií respektu a lásce k přírodě a k tvorům zdánlivě méněcenným se na situaci snaží reagovat různé skupiny – od veganů po ekology. V poslední době jako by se roztrhl pytel s ekologickým cítěním pro planetu Zemi, která už očividně onen neomezený konzum nezvládá. Tání ledovců, zvyšování hladin moře a další globální klimatické změny se tyčí jako velké vykřičníky nad lidskou společností, která se všemi možnými metodami snaží možným katastrofickým důsledkům zabránit. Problém však je, jak o tom mluví Alex Bernardová v rozhovoru pro Deník N, že tyhle změny se „děly vždycky. Přirozeně. Člověk ‚jen‘ přispívá tomu, že to jde o něco rychleji, ale nemyslím, že by to bez něj bylo tolik jiné. […] Otázka je, pro koho jsou změny klimatu skutečně problém. Klima se mění, tají ledovce a zvyšuje se hladina moře, což se ovšem dělo v minulosti tolikrát, jenže to nikomu nevadilo. Tedy jistěže to mnoha druhům vadilo, ale příroda se s tím srovnala. Mnohé druhy kvůli změnám na Zemi zanikly, vymřely, jiné se naopak mohly vyvíjet, to byl přirozený běh. Živočichové, ale i naši předkové, lidé, se stěhovali jinam, když se někde zásadně změnily podmínky pro život…“

Globální klimatické změny se najednou nezdají být problémem pro planetu Zemi, nýbrž pouze pro člověka. Během mnoha sta- až tisíciletí postupně opustil přírodu a ztratil k ní vztah. A tedy i respekt. Toho je hoden pouze on sám, a proto všechno lidské úsilí směřuje hlavně jedním směrem – oklamat smrt. Jenže příroda má své vlastní zákonitosti, které se nedají naočkovat žádným lékem. A je až paradoxní, jak všechny současné výzvy typu Fridays For Future bojují sice za budoucnost, ale více za budoucnost vlastní, nikoliv přírody. Ta bez nás fungovat zvládne, otázkou je, jestli mi bez ní rovněž. 

Zásah člověka do globálního ekosystému je bezpochyby velký a je potřeba ho redukovat a nastavit mantinely. A na to vše upozorňují všechny dokumenty. Od těch týkajících se plastů, konzumace masa, průmyslu a chemie a koneckonců i zvířat. Důležité jsou i více než aktuální masové protesty po celém světě, které rozhýbala šestnáctiletá Švédka. A je dobře, že si člověk své ničivé účinky začíná uvědomovat. Za výzvou k šetrnému zacházení s planetou se nicméně mnohem více než nějaká morální obroda člověka skrývá strach o vlastní existenci. Otázkou však je, jestli bychom bez přesvědčení o vznešeném cíli, totiž hájit práva přírodního ekosystému, bojovali se stejnou vervou.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!