Tajné služby spolu nespolupracují. Politici z vlámské části za neutěšenou situaci viní Valony. A konečně, o problémech Moleenbeku se mezi ‚slušnými‘ politiky nehovoří – poukazovat na vysokou kriminalitu mezi mladými muslimy znamená zařadit se do skupinky xenofobů a rasistů.
Tu analogii není možné přehlédnout (ostatně, všiml si toho i the Economist): pokud je Belgie padlý stát, je jím Evropská unie také. Evropská unie samozřejmě na rozdíl od Belgie nikdy ani státem nebyla, postupnou integrací však přejala od států některé jejich typické pravomoci. Konkrétně zavedením Schengenu vytvořila světově unikátní nadstátní prostor volného pohybu, čímž se zavázala také k obraně jeho hranic. Uprchlická krize však ukázala, že EU od států nezískala dostatečné pravomoci pro to, aby Schengenský prostor udělala skutečně bezpečným a funkčním.
Již měsíce nás média konfrontují s obrázky vratkých lodí křižujících Egejské moře a s fotkami uprchlíků v Řecku, Makedonii, Srbsku, Chorvatsku, Slovinsku nebo Německu. Dobrovolníci, mezi nimi mnozí Češi, vyjíždějí na Balkán a pomáhají odvrátit bezmála humanitární katastrofu. Palčivost otázek pokládaných už zpočátku krize letos v létě narůstá. Kde jsou sakra vlády, aby těm lidem pomohly? Kde je sakra EU, aby konečně nastolila kontrolu nad pohybem statisíců lidí? Odpovědi? Tranzitní státy za uprchlíky nechtějí převzít odpovědnost, aby u nich náhodou nezůstali. A EU? Ta má jako vždy svázané ruce. Odpovědnost za externí hranice paradoxně zůstala na státech, EU a její agentura FRONTEX mají pouze koordinační pravomoci. Nemají peníze, které jim členské státy nedají. Nemají personál. Společná azylová politika založená na Dublinských dohodách selhala. Potápět lodě FRONTEX nesmí. Odmítnout žadatele o azyl odporuje Ženevským konvencím. Řecko před uprchlíky zavírá oči a posílá je dál.
Kritici namítnou, že toto není chyba Evropské unie, ale národních států, které ji tvoří. Jejich státníci se odmítají vzdát suverenity bezpečnostních složek, odmítají přijmout společnou azylovou a migrační politiku, nedají EU peníze, personál a pravomoci. To je pravda. Co hůř, probíhající krize tyto příkopy spíše prohloubí. I nyní se politici vrací při prvních problémech vrací do národní ulity. Národ je v ohrožení, zavřeme naše hranice, říkají. Jejich posluchači nepřemýšlejí o tom, že zavření jedněch hranic pouze přesune problémy k sousedům. Čechům, Polákům, ale i Britům záleží primárně na jejich národním pohodlí, ne na Německu. Společná Evropa zůstává pro většinu lidí pojmem vrstvy elitářů, neexistuje jednotný démos a vzájemná solidarita. Změnit takové přemýšlení trvá dlouho, jako každý socializační proces.
V řešení uprchlické krize tak EU zůstává podobně neefektivní jako Belgie. Pravomoci má roztříštěné, je nekoordinovaná, neefektivní, její státy hážou vinu z jednoho na druhého. Stávající národocentrické přemýšlení a vzrůstající nedůvěra navíc kalí vyhlídky panevropského řešení probíhající krize.
Podobně jako v Belgii se o problémech vyplývajících z nekontrolovaného pohybu osob napříč Schengenem a z radikálního islámu ve ‚slušné evropské společnosti‘ těžko mluví. Vždyť přece Refugees Welcome, ne? Dostali jsme se však do bodu, kdy nás takové výroky spolu s provoláváním hesel ‚společná Evropa‘, ‚solidarita‘ a ‚Havel‘ nespasí. Lidé (a zdaleka ne jenom Češi) ztrácí důvěru v to, že je EU nebo jejich státy dokáží uchránit před hrozbami, což je přitom jeden z hlavních úkolů organizované moci. Pokud ztratí důvěru ve své evropské demokracie, hrozí, že si ve volbách vyberou xenofoby a autoritáře, kteří jim tu bezpečnost jako Marine le Pen nebo Martin Konvička slíbí. Je tragické, že právě tito lidé jsou dnes na problémy nekontrolovaných hranic a radikálního islamismu schopni a ochotni nejslyšitelněji poukazovat, za což je mnozí oslavují jako realisty. Což nejsou, stačí si vzpomenout na jejich strašení halalem, burkou a apokalypsou vánočních stromečků. Pokud však jako jediní budou slyšet v diskusích o neschopnosti EU zajistit bezpečnost v rámci Schengenu a o problémech radikálního islámu, přejmou jejich příznivci i další jejich argumenty.
Co tedy dělat? V první řadě se nesmíme zakopávat do svých táborů, posmívat se lidem, co se bojí, označovat všechny kritiky uprchlíků a EU za rasisty. V době, kdy se společnost rozdělila na sluníčkáře a islamoklasty, je tohle složitější, než se zdá. V druhé řadě musíme nastolit kontrolu hranic, kvůli teroristům a také kvůli obnovení důvěry lidí v jejich státy. Pokud přitom nedokážeme bránit hranice Schengenu a vytvořit skutečně integrovaný bezpečný evropský prostor, nezbude než vrátit celníky na vnitřní hranice. Bylo by to drahé a byla by to rána Evropské unii. Současná situace absolutní anarchie však populismu a xenofobii v Evropě pouze přispívá.
