Nehodlám se ale rozepisovat o důvodech a následcích uprchlické krize, ale především o fenoménu, který mě v souvislosti s nastalou situací zaujal. Ve svém okolí znám desítky, především vysokoškolských, studentů. Liší se v hudebním i filmovém vkusu, volí různé politické strany a studují rozličné obory. Dokonce i svůj volný čas tráví rozdílnými aktivitami, při kterých se setkávají s dalšími skupinami lidí. I přesto je drtivá většina z nich za jedno, pokud se jedná o uprchlíky z Blízkého východu. Nikdo ze studentů, které znám, nemá potřebu psát do webových diskuzí o teroristické lůze z východu či muslimské špíně, která by se měla na hranicích Schengenu okamžitě popravovat (tyto pojmy jsem si nevymyslel, čerpám přímo z diskuzí pod články).
Kde se tedy v mladých lidech, a především ve studentech, bere taková dávka empatie a odhodlání? Proč máme touhu pomáhat cizím? Často bývají mladí lidé nařčeni z přehnaného idealismu a naivity. Je to ale špatně? Proč bychom na svět měli nahlížet jen černě, svět nemá jen jednu stranu věci. Ano, mladí lidé byli vždy plní ideálů a nadějí. A to je také důvod, proč se nyní nacházíme ve svobodné zemi. Bez touhy po změně a vize něčeho lepšího by nikdo nestál na Národní třídě a necinkal klíči před očima ozbrojených příslušníků. A je to právě ta mladická nezkušenost, která se nebojí vyjet ze zajetých kolejí a má moc měnit zaběhlý status quo.
Základní škola nás naučí číst, psát a počítat. Střední škola usměrní naše vzdělání. Vysoká škola má moc dotvořit naši osobnost. Málokdy nám vysoké vzdělání poodhalí nějaké tajemství či zásadně doplní naše vědomosti. I já jsem si vědom, že nemusím pět let studovat, abych se stal novinářem. Vysoká škola nás však naučí vybírat a analyzovat informace. Netlumí naše názory, naopak napomáhá v jejich rozvoji. Naučí nás stát si za svým přesvědčením a nepodlehnout mase. Zároveň nám nabízí unikátní společenství vyučujících autorit, které nám mohou nabídnout vědecký pohled na svět, a spolužáků, se kterými můžeme donekonečna vést plodné (i méně plodné) diskuze.
Abych byl upřímný, nemyslím si, že je v naší zemi někdo, kdo touží po uprchlících. Váleční uprchlíci jsou ale produktem krvavých konfliktů, za které sami nemohou. Konfliktů, ve kterých ztratili svůj majetek i své blízké. Je proto na nás, abychom nabídli řešení, které netkví v uzavření Schengenského prostoru. Ačkoliv si to značná část obyvatelstva myslí, pokud zavřeme brány, problém nezmizí. Pouze ho tím vytěsníme z naší domoviny, lidé však budou živořit a umírat dále. A je právě na studentech, aby se k nepříjemné situaci postavili čelem tak, jako to udělali již mnohokrát v minulosti. Vysokoškolské studentstvo, jako jeden z prvků demokratického světa, má možnost měnit a pomáhat.
Co mě na celé situaci mrzí, je zhoršující se obraz studentů v očích radikalizující se společnosti. Jak jsem již zmínil na začátku, stačí si přečíst internetové diskuze a zjistíme, že jsme „nemakačenka“, kteří akorát žijí z peněz ostatních. Jsme „mamánci“, kteří studují nepotřebné obory a stejně skončí na pracovním úřadě. Studenti si nikdy nic nezažili, a proto nemají právo vyjadřovat se k uprchlické krizi. Jsou jen banda „sluníčkářů“, kteří rozvrací stát a za své chování by se měli stydět. Jsem smutný z tohoto pohledu, který studenty považuje za nedobrou součást společnosti. Děsím se doby, která bude na studenty koukat jako na strůjce závadných svobodných myšlenek, které je nutné potlačit. Bojím se proto, že to už tu v minulosti bylo.
