Když přikládáte na oheň, taky na něj nehodíte plné kolečko dřeva. Přikládáte naopak pomalu a hlídáte, jestli má plamen dost kyslíku. Stejně je to s naší produktivitou a schopností vypořádat se s úkoly.
Kolem nás je neustále nějaký deadline nebo termín a sami si ještě tlak na to, jak rychle a dobře máme úkoly splnit, zvětšujeme. Určujeme si cíle, dlouhodobé i krátkodobé, tvoříme to-do listy a plníme diáře. Jak být co nejproduktivnější, a to i ve volném čase, nám radí knížky, motivační citáty, přednášky a kurzy. Netrávíme ale nakonec víc času zkoumáním toho, jak být dokonale efektivní, než samotným plněním úkolů?
Jenže všechna ta práce na stoprocentní produktivitě, celý život složený z nekonečných seznamů, povinností a plných diářů, nemusí dopadnout dobře. Co když se něco nepovede nebo nestihne? A co když k tomu dojde častěji? Pokud se budou kumulovat spíše neúspěchy a vyčerpání, zákonitě to odnese naše psychika. Nejhorší možný pocit je trvalá frustrace a zklamání. Častá selhání a demotivace v podobě nesplněných úkolů mohou vést až k dobře známé hrozbě – syndromu vyhoření. Svět se přece nezboří, pokud nezvládneme vše, co jsme měli v plánu. Nesplněný to-do list, přeškrtaný diář nebo neuklizený byt nejsou katastrofy.
Každý den má omezený počet hodin. Něco zvládneme, něco ne. Jsou dny, kdy vyvíjíme nadprůměrnou produktivitu, plníme úkol za úkolem, doháníme resty a ještě stihneme něco navíc. Na druhou stranu jsou ale dny plné seriálů, dlouhého spánku, zívání a neustálého (a marného) dokopávání se k aktivitě. Myslím, že lidé potřebují ve svém životě oba typy těchto dnů. Nejsme stroje vyrobené k dokonalé práci a naprogramované na určitý výkon.
