Komentář: referendum jako hrozba demokracie? | E15.cz

Komentář: referendum jako hrozba demokracie?

Andrea Daňová

Stát, kde mají všichni občané možnost přímo se podílet na rozhodovacím procesu, je pro některé možná ideální představou demokracie. Málokdo si ale uvědomuje rizika, kterým by takto nastavená společnost mohla čelit. Jedním z prvků přímé demokracie je právě referendum, fenomén v dnešní době stále častěji předkládaný a diskutovaný. Kdo referendum v minulosti zneužil? A proč si ho raději ani dnes příliš nepouštět do společnosti?

Celostátní referendum představuje v České republice ojedinělý jev. Za historii samostatné České republiky se na našem území konalo celostátní referendum pouze jednou, a to při otázce vstupu ČR do Evropské unie v červnu roku 2003. Naopak místní referenda jsou především pro většinu postkomunistických zemí střední a východní Evropy jednou ze základních součástí demokracie a i u nás bývají poměrně běžnou praxí. 

Historie jako odstrašující příklad

Nejen historiky často opakovaný argument proti využívání referenda je jeho možné zneužití vládnoucími elitami. V debatě Knihovny Václava Havla pořádané ve spolupráci s politickým institutem TOPAZ na téma „Referenda – výzva pro demokracii, nebo krok zpět?“ někdejší místopředseda TOP 09 Marek Ženíšek odkázal na historickou zkušenost a zdůraznil potřebu obezřetnosti. „Referendum bylo zneužito ve jménu demokracie, která na to doplatila a neuměla se vůbec bránit. Není náhodou, že většina diktátorů, kteří chtěli nějak obejít parlament, si to nechala schválit právě v referendu a operovala tím, že to lidstvo chce.“ Ženíšek uvedl příklad Augusta Pinocheta v Chile či Třetí říše. Argumentace historickými událostmi má své místo i dnes – to, že při referendu rozhodují především emoce, které často převáží nad racionalitou, zůstává neměnné. 

Komentář: Vzhůru na demonstrace a ještě dál!

Počínání Adolfa Hitlera ve 30. letech minulého století se o referenda opíralo, diktátor si podstatné změny nechával schvalovat právě jejich prostřednictvím. Jan Boček se v článku pro iRozhlas z roku 2017 věnuje příkladu z dubna 1938. „Souhlasíte se sjednocením Rakouska s Německou říší […] a volíte kandidátku našeho vůdce Adolfa Hitlera?“ zněla otázka. Oficiální výsledek byl jasný: 99,73 procenta „ja“ při účasti 99,71 procenta. To byl podle rakouského profesora historie Güntlera Bischofa především „výsledek oportunismu, ideologického přesvědčení, masivního tlaku, občasného falšování hlasů a propagandy v takovém rozsahu, který rakouská politická kultura nikdy dřív nezažila.“ Vůdce použil plebiscit i v otázce spojení funkce kancléře a prezidenta. Zásadním se ovšem stal zákon o lidovém hlasování z července roku 1933, s jehož pomocí dosáhl Hitler legalizace svých kroků. Vláda dostala právo dotázat se občanů, zda souhlasí s navrhovaným zákonem, což se týkalo dokonce zákonů upravujících Ústavu. 

Novodobý garant moderní demokracie

Nepříliš šťastná referenda se nevyhýbají ani současnosti. Po referendu uskutečněném v březnu roku 2014 uznal ruský prezident Vladimir Putin nezávislost ukrajinského Krymu a následně svým podpisem stvrdil připojení oblasti k Rusku. Samotné konání referenda bylo v rozporu s Ústavou, ruskému prezidentovi to ale i tak poskytlo vhodné manévrovací prostředí a neváhal situaci využít ve svůj prospěch. Narušení suverenity samostatného státu a nelegitimní rozšíření ruského území na sebe nenechalo dlouho čekat.

Ani Turecko se jakémusi zneužití referenda jako prostředku k získání větší moci nevyhýbá: v roce 2017 se konalo kontroverzní celostátní referendum týkající se zásadních ústavních změn. Plebiscit mimo jiné významně posílil pozici tureckého prezidenta Recepa Erdogana, ať už zrušením úřadu premiéra či rozšířením pravomocí prezidenta na kontrolu soudců a státních zástupců. Kampaň konanou před referendem přitom rozhodně nelze označit za férovou či vyváženou pro obě strany. Státními finančními prostředky disponovali pouze zastánci ústavních změn, zatímco druhá strana byla často samotným státem napadána. A tak se Turecko samo rozhodlo učinit krok k diktatuře.

V poslední době nejčastěji diskutovaným referendem zůstává bezpochyby Brexit, jehož důsledky můžeme zatím pouze předvídat, už nyní ale pozorujeme silné rozdělení společnosti a vládu neschopnou jednotného stanoviska při jednání s Evropskou unií. Tady je referendum ohrožováno dalším nebezpečným aspektem, a sice existencí vztahu mezi hlasováním o konkrétním tématu prostřednictvím referenda a aktuální náladou ve společnosti vůči stávající vládě. V tomto případě totiž přesně tento vztah narušil výsledky referenda. Občané dali svým hlasováním v referendu najevo nespokojenost (či spokojenost) se stávající vládou a nikoliv s problémem, o kterém se rozhodovalo. Britské referendum bylo podle státního tajemníka pro EU Tomáše Prouzy „debatou o selhání Davida Camerona při řízení konzervativní strany“ daleko více než o nespokojenosti Britů s evropskou integrací. Britové vyjádřili své antipatie vládě a nyní budou muset čelit všem důsledkům, na které nejsou připravení.

Jak motivovat mladé chodit k volbám? Umožnit volit už od šestnácti

V Katalánsku se referendum o nezávislosti konalo v říjnu roku 2017. I když byl výsledek pro vládu nezávazný a celý průběh referenda byl označen za nelegitimní, nešťastnou roli sehrál i zásah španělské policie proti příznivcům nezávislosti. Společnost dodnes zůstává rozdělená, především pak v posledních týdnech, kdy už známe výše trestů pro tehdejší katalánské politiky, za které se nyní část Katalánců staví a volá po jejich svobodě. Jakou roli v tom hraje formulace samotné otázky, o které se hlasovalo? „Chcete, aby se Katalánsko stalo státem? Pokud je vaše odpověď kladná: Chcete, aby byl tento stát nezávislý?“ Ano, nebo ne. Realita je přitom v případě samotného Katalánska mnohem složitější. Podle průzkumů veřejného mínění se procenta zásadně liší v závislosti na formulaci otázky. Představy jsou různorodé: od zachování současného stavu přes větší autonomii Katalánska až po úplnou nezávislost. Totéž je viditelné u otázek týkajících se identity. Velká část obyvatel Katalánska vnímá svou identitu jako kombinaci španělské a katalánské, ne jako pouze jednu z nich. Toto úmyslné zjednodušení otázky a tím i celé problematiky bylo jistě záměrem elit, které stály za uspořádáním referenda. Jistou roli pak sehrála i média (ať už na straně proseparatistické, nebo proti), jejichž postoj byl často velmi jasný a nesnažil se skrývat podporu jedné či druhé straně.

Nebezpečné populistické lákadlo

Pro aplikování jakýchkoli referend je zásadní informovanost občanů, oddělení otázky referenda od emočních nálad ve společnosti, pochopení kontextů či dlouhodobějších důsledků případných změn a nakonec vědomí možnosti zneužití referenda ze strany elit. Většinová společnost je jistě schopná rozhodnout na komunální úrovni, protože bývá o dané lokální problematice dobře informovaná a důsledky těchto rozhodnutí nemohou mít klíčovou roli pro stát. Avšak fundovanou debatu vzdělaných odborníků na celostátní úrovni hlas masy nahradit nemůže. 

S přímým referendem přesto přišlo při posledních parlamentních volbách v roce 2017 ve svých volebních programech hned několik stran. Kromě SPD, která populisticky mluví o referendu jako o nejvyšším projevu vůle občanů a přímou demokracii považuje za nejlepší možné zřízení, i Komunisté a Piráti. Zavedení v praxi by ale v České republice mohlo vést k podobně nešťastným koncům.

Společnost by se přitom raději než na referenda měla zaměřit na samotné chození k volbám, důsledné sledování politické situace a chování politiků i mimo volební období. Přestože má demokracie k perfektnímu nastavení společnosti daleko, je to nejlepší forma vlády, jakou doposud známe, a to v případě České republiky pro zastupitelskou demokracii platí dvojnásobně.

Autor: Andrea Daňová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!