Jedním z nejsledovanějších dokumentárních projektů letoška je nepochybně ještě nedokončený film V síti Víta Klusáka a Barbory Chalupové. Film se zabývá problematikou zneužívání dětí na internetu a sleduje dění na online profilech tří hereček vydávajících se za dvanáctileté dívky. Na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů v Jihlavě tvůrci představili další materiály ze zákulisí a několik sestřihaných scén.
Záběry, stejně jako postřehy režisérů a situace ze zákulisí, jsou děsivým záznamem přímočarého „namlouvání“ a balamutění dívek staršími muži s jediným záměrem – sexuálním uspokojením. Konverzace vedené přes online chat nebo jako videohovor se ve většině případů stočí ihned k sexuálním tématům a predátoři své úmysly nijak netají nebo – lépe řečeno – sofistikovanější manipulace často nejsou schopni. Komunikace tak potom spíš než dialog připomíná monotónní žadonění o odhalení různých částí těla.
Jako diváci pak těžko vidíme za obrazovkami něco víc než jen unylou masu oplzlých loudilů. O to sympatičtější je snaha tvůrců zabránit veřejnému lynči (obličeje mužů jsou digitálně rozmazané) a jejich zaškatulkování do kategorie „úchyl“. Jak Vít Klusák uvedl během jihlavské masterclass, většina vlastníků oněch internetových profilů je podle odborníků psychosexuálně normální, což znamená, že jejich sexuální preference a priori pedofilní nejsou. Představitelka jedné z dívek se navíc publiku svěřila, že z jejího pohledu šlo často jen o muže „sraby“, kteří nejsou schopni oslovit ženu naživo, a volí proto tuto variantu. Klusák rozšířenost tohoto fenoménu vysvětluje naivitou obětí, které pro manipulaci starších mužů představují lehký cíl, protože si ještě neuvědomují hodnotu svého těla. Rozsah problému například dokládá výzkum O2 ve spolupráci s Centrem prevence rizikové virtuální komunikace Pedagogické fakulty Univerzity Palackého, který uvádí, že více než 40 % dětí přes internet někdy obdrželo erotickou nebo pornografickou fotografii.
A co na to společnost? Že mlčí?
Podobně racionální přístup široká veřejnost v květnu, kdy kontroverze vzbudilo zveřejnění teaseru, ale nesdílela. Dokonce to vypadalo, jako by se česká společnost konečně na určitém tématu dokázala shodnout. Spojit se ve jménu morálních zásad a na obranu nejmladších generací vyrazit do boje s nepřítelem. Ono se lehce bojuje, když je nepřítel označen za vyvrhele společnosti nepatřícího mezi „normální a zdravé lidi“. Predátoři-pedofilové jsou chybou systému, kterou opovrhujeme, ale zapomínáme, že k těmto činům je zdaleka nevedlo náhlé a zcela autonomní přání býti úchylákem. Pohádka o dobru a zlu, černé a bílé, vině a nevině se poslouchá moc dobře. Jenže nás zbavuje odpovědnosti (anebo alespoň toho pocitu) za společenství a podmínky, které aktivně tvoříme každým dnem našich životů. Oni muži nežijí na pustém ostrově ani ve vlastním samostatném státě, ale ve vedlejších dveřích.
Vlna odsuzujících reakcí je nicméně v českém kontextu dost překvapivá. Ne svým rozměrem, ale tématem, k němuž se vyjadřuje. Bavíme se v podstatě o násilí na (mladistvých) ženách, které se jinak (tzn. u dospělých žen) v Česku vytrvale banalizuje a zametává pod koberec jako uměle vykonstruovaný problém několika hysterických nešťastnic. Nutno podotknout, že v ohrožení na internetu nejsou pouze dívky, ale také chlapci. Chalupová a Klusák však tuto stránku nakonec z praktických důvodů prozkoumat nemohli. Jak by ale veřejná debata o filmu vypadala, kdyby bylo účastnicím o pár let více? V kolika letech dívky přestávají být zranitelnými neviňátky a dorostou do věku, kdy už si místo empatie vyslouží jen uchechtnutí a mávnutí rukou?
A co víc, je-li řeč o online predátorství, jde (naštěstí!) většinou o nefyzický typ zneužívání. V kolika případech, kdy si na fyzické obtěžování stěžovala dospělá žena, by ale okolí reagovalo se stejným opovržením vůči násilníkovi? Nezpochybňovalo její zážitek, nepodrývalo její objektivitu a nesnažilo se udání zdiskreditovat? Jako by si ženy od určitého věku zastání nebo spravedlnost prostě nezasloužily. Možná je to ten stejný milník, od kterého už mají být rády, když na ně ještě někdo sáhne.
Zdá se, že do určité fáze dospívání jsou dívky vnímány jako bezpohlavní objekty, které si v očích společnosti drží hodnotu, dokud jsou nevinné, nepolíbené, netoužící. Avšak ve chvíli, kdy začnou projevovat nezávislou vůli nebo vlastní pocity, už o toto „privilegium“ přicházejí. Můžou už totiž vědomě nosit krátké sukně, hluboké výstřihy a rtěnku, můžou flirtovat a pít alkohol a vůbec dělat spoustu dalších věcí, které křičí do světa: „Znásilni mě!“
V takovém světě je pak vždycky jednodušší ohánět se nadávkami na internetové pedofily a zavírat oči před širšími souvislostmi v kontextu rape culture a všeobecně přijímaného obtěžování. Možná by se k prvním občanským průkazům měl ještě připojovat lísteček s nápisem: Násilí na ženách povoleno od 15 let. Ať aspoň víme, na čem jsme.
