Komentář: Žena mě týrá. Pomůžete mi?

Ilustrační foto

Ilustrační foto Zdroj: ryan melaugh CC BY 2.0

Ilustrační foto
Ilustrační foto
3
Fotogalerie

Jako oběť domácího násilí si většinou představíme ženu. A ne náhodou, 92 až 98 procent všech ohlášených obětí domácího násilí jsou u nás ženy. Na ně se zaměřují neziskové organizace, intervenční centra a projekty. A co muži? Skutečný počet mužských (i ženských) obětí domácího násilí můžeme jenom odhadovat. Pro muže ale může být mnohem složitější přivolat si pomoc nebo si vůbec přiznat, že jsou obětí domácího násilí. Proč?

Forem domácího násilí je hned několik. Krom nejtypičtějšího fyzického se setkáváme s psychickým násilím, tedy s vydíráním, ponižováním nebo třeba neustálou kontrolou. Dále je násilí sociální, ekonomické či sexuální. Sociální násilí se projevuje snahou partnera/ky odstřihnout svůj protějšek od veškerých sociálních kontaktů. Prostřednictvím ekonomického násilí omezuje agresor/ka partnera tak, že mu omezuje přístup k penězům. Mezi sexuální násilí řadíme všechny snahy o narušení osobního prostoru osoby. Nejde tedy jen o pohlavní styk, ale i například o pokukování, nevhodné narážky nebo psychický nátlak.

Přemýšlení o mužích jako o obětech komplikuje stereotyp, že fyzické násilí páchají výhradně muži, protože obětí musí být vždy ten menší a slabší, což muži většinou nejsou. To ale není pravda, ženy se dokáží dopouštět všech forem domácího násilí. Některé z nich své muže bijí, snaží se je sociálně odstřihnout nebo psychicky vydírat. A muži, kterých se to týká, nejsou slaboši.

Jsem týrán. Proč to nepřiznám?

Ve skutečnosti je pro muže domácí násilí často patová situace. Fakt, že se jedná o ne tak častý fenomén, mužům ztěžuje šanci rozeznat, že je obětí domácího násilí. Ne že by si snad nevhodné chování své partnerky neuvědomovali. Podle organizace Bílý kruh muži mlčí, protože nehodnotí chování partnerky jako trestné, stydí se či se bojí, že jim policie neuvěří. Muži tak napětí a strach drží v sobě a kumulují nejistotu a neštěstí. Totéž sice řeší i ženy, muži se ale musí navíc potýkat se skutečností, že jejich případy jsou obecně společensky podceňované a málo veřejně diskutované.

Když už si muž uvědomí, že by s tím měl něco dělat, staví se před něj další překážka. A to strach a nejistota, jak bude vnímán. Mnohem pravděpodobněji se může dostat do situace, že mu nejen nikdo nepomůže, ale ještě bude vystaven výsměchu a pohrdání. Velkou roli v této problematice hraje stereotypizace genderových rolí, která se objevuje už ve výchově mladých mužů, kdy jsou vedeni k potlačování emocí a projevování mužnosti. Měli bychom na tradiční maskulinitě lpět, když v podstatě prohlubuje stereotypy a potlačuje mužskou přirozenou slabost?

A proč vůbec muži s partnerkou, která je týrá, zůstávají? Tady znovu nacházíme paralely s týranými ženami. Mnohdy nemají v životě alternativu, jsou na partnerce psychicky závislí anebo se jednoduše snaží zůstat v kontaktu se svými dětmi, kterých se situace taktéž dotýká. Mohou se bát, že matky dětem namluví, že jejich otcové jsou hrozní – a tohle trauma ani nařízení soudu, podle kterého mají otcové právo vídat svoje děti, nenapraví.

Kam se obrátit

Ve chvíli, kdy se muž buď ze své vlastní iniciativy, či z pobídky rodiny nebo přátel rozhodne zakročit, nabízí se mu podobné možnosti jako v případě žen, avšak určitě ne rovné. Zákon nabízí obětem domácího násilí možnost tzv. vykázání násilníka ze společného bydlení minimálně na deset dní. Po tuto dobu má muž klid a čas vyhledat odbornou pomoc.

Jak k mužům-obětem sociální pracovníci přistupují? Specializované centrum pro týrané muže neexistuje, naopak funguje hned několik center zaměřených pouze na ženy. Konkrétně se jedná o azylové domy, které přijímají pouze týrané matky s dětmi. Muže azylové domy odkazují na centra pomoci, kde ale často chybí dostatečná psychická podpora a muži tam nemohou přijít i s dětmi. Podle přiložené studie jsou i případy, kdy krizové linky přistupují k mužským obětem s nedůvěrou či odmítnutím.

Pryč od našeho syna

Příběhy týraných mužů mapuje dokument České televize Diagnóza Xantipa. Jedním z nich byl režisér Ján Mančuška: jeho žena ho nejprve začala omezovat na prostoru, poté ho začala kárat za každou drobnost, řvát na něj. Snažila se ho oddělit od jejich společného potomka údajně proto, že zapáchá. „Jednou mě začala bít a když se muž bránil, sdělila mi, že jestli ona sama bude mít modřiny, půjde na policii a bude se vydávat za oběť,” dodává v dokumentu režisér. Po několika měsících neustálé a gradující šikany ze strany manželky se Ján rozhodl, že manželku opustí. Rány po nešťastném vztahu si však podle dokumentu nese dodnes. 

Téma zpracovává i dokument Proč si ubližujeme, který sleduje domácí násilí v různých pohledech. Podobně medializovaných případů je ale stále málo na to, aby zbouraly existující stereotypy. Pomoci by mohl i vznik azylových center také pro muže a genderově vyvážené proškolování sociálních pracovníků. Muži reagují na domácí násilí většinou stejně jako ženy. Není tedy třeba stavět mezi ně zeď. Především bychom ale měli být připraveni vyslechnout týrané muže tak, aby se za svůj problém nemuseli stydět.