Komentář: Změny ruského medvěda

Kresba ruského prezidenta

Kresba ruského prezidenta Zdroj: Fotobanka Pixabay.com

Rusko. Krajina s bohatou historií ležící na samém severu Evropy a Asie. Vystřídala se zde spousta vládců, vůdců a mentorů, kteří zemi utvářeli do její nynější podoby. Z novodobého hlediska je jím nesporně i Vladimir Putin, prezident, který má nyní čtvrtý mandát a díky nedávnému návrhu na změnu ústavy je blízko k tomu, aby své prezidentství prodloužil o pěknou řádku let, ne-li na celý život.

Polo-represivní režim Vladimira Putina, jehož záměry jsou viditelné a spoustě lidem jasné. I přesto není nejjednodušší říci, co se zde vlastně odehrává a které konkrétní kroky jsou neoddiskutovatelně za hranou. Paradoxně totiž bývají často ústavně v pořádku.

Jedním z nich je například anulace mandátů prezidenta, jež 10. března tohoto roku navrhla Valentina Těreškovová. Ačkoliv se v návrzích objevuje věta o nejvýše dvou mandátech, podle této změny se stávající prezident může za čtyři roky opět ve volbách ucházet o prezidentské křeslo – právě díky anulaci dosavadních prezidentských mandátů.

Historie prezidentské moci 

Vladimir Putin se poprvé stal prezidentem 31. prosince 1999, kdy vystřídal Borise Jelcina, prvního prezidenta Ruské federace, který tehdy abdikoval. V březnu roku 2000 Putin prezidentské volby vyhrál, stejně tak v roce 2004.

O čtyři roky později však kandidovat již nemohl, ruská ústava totiž dovoluje pouze dva prezidentské mandáty za sebou. Slovního spojení „za sebou“ si však zřejmě ruský establishment nadmíru vážil, neboť o čtyři roky později se stal Vladimir Putin prezidentem znovu. V mezičase byl předsedou vlády a prezidentskou funkci zastával Putinův dlouhodobý podřízený – Dmitrij Medveděv. 

Ještě před opětovným nastoupením stihl však Vladimir Putin důležitou věc. Prodloužil si budoucí prezidentství. Pár měsíců po tom, co opustil křeslo předsedy vlády, odhlasovali poslanci relativně rychle návrh na prodloužení prezidentského mandátu ze čtyř na šest let. Tato skutečnost se však netýkala prezidenta Medveděva, nýbrž prezidenta příštího. A tím je dodnes Vladimir Putin, který vyhrál volby i v roce 2018.

Uspěchaný začátek roku

Přítomnost má však pro ruskou vnitrostátní politiku taktéž zajímavý průběh. Zmiňovaná první žena vesmíru a poslankyně Valentina Těreškovová navrhla anulovat prezidentovy mandáty, přičemž tato ústavní změna prošla všemi potřebnými státními institucemi v pozoruhodně rychlém čase. Za pár dnů byly všechny podstatné právní kroky splněny a nyní se čeká pouze na referendum, které bylo odloženo z 22. dubna na neurčito kvůli krizi spojené s pandemií koronaviru.

Celý spěch ohledně této ústavní změny popsal ve svém článku pro Český rozhlas novinář Libor Dvořák, který uvádí, že za pouhý den se odhlasovala a schválila tato změna napříč celým Federálním shromážděním (dolní i horní komora, pozn. red.). Pravděpodobně není překvapením, že v obou komorách má většinu Jednotné Rusko, jehož předsedou je Dmitrij Medveděv, členkou je i poslankyně Valentina Těreškovová a v minulosti za tuto stranu několikrát Vladimir Putin kandidoval na prezidenta. 

Všemu tomuto zmatku ohledně přepsání ústavy však předcházel před pár měsíci projev, konkrétně 15. ledna, který má každoročně prezident před Federálním shromážděním. Zmínil zde například to, aby se do ústavy začlenilo právo na rodinu jako na svazek muže a ženy, aby byla ruská ústava obecně nadřazena právům mezinárodním, či například zamezení možnosti kandidovat na prezidenta lidem, kteří měli v minulosti jiné občanství než ruské. „Takový krok je evidentně namířen proti šéfovi opozice Alexeji Navalnému,“ uvedl ruský novinář Konstantin von Eggert. Změny byly taktéž schváleny ve velmi krátkém časovém úseku a jsou již nedílnou součástí ústavy.

Realita ruské demokracie

Odsouzení kroků, které se dějí na ruské půdě a obzvlášť ve vnitrostátní politice, je nadmíru komplikované. Jak bylo zmíněno, většina společnosti tuší, že něco není v pořádku, ovšem ukázat na takový případ už je složitější. 

Vše se děje za zavřenými dveřmi a indicií k podobnému závěru je fakt, že propojenost ruských „velkých ryb“ v politice je natolik blízká a četná, že je podobný jev zcela nevyčlenitelný. Strana Jednotné Rusko valnou většinu těchto postav sjednocuje, přičemž obecně tvoří většinu nejen v parlamentu, ale ve všech politických institucích. Boris Němcov, bývalý opoziční politik, který byl v roce 2015 zastřelen, o Jednotném Rusku prohlásil, že se jedná o stranu plnou zlodějů a korupčníků. Podobně se vyjádřil i Alexej Navalnyj, opoziční politik, kterého tři měsíce po tomto vyjádření vyšetřovala ruská policie.

Navržení, schvalování a odsouhlasení zákonů v jednom se nekoná pouze za pomoci prezidenta, jak tomu bývá v autoritativních systémech zvykem, nýbrž jde o určitou pseudodemokracii, kde poslanci schválí prezidentem navržené kroky, případně je sami navrhnou, a prezident s nimi potichu souhlasí. Ostentativní prosazování v ruské politice nemá příliš mnoho místa a reálný politický směr Ruska je protlačován mimo dosah diváků. Instituce jsou tak pouze vykonavatelem již předem zavedeného. Právě tato skutečnost umožňuje i relativizaci vnímání celé vnitrostátní ruské politiky.

Jakkoliv se podobná tvrzení mohou zdát zcestná a bez praktického podkladu, podobným tezím nasvědčuje fakt, že uplatňování Putinových osobních zájmů, priorit a hodnot je dennodenně reflektováno v ruské politice. Ačkoliv má každý politik své stanovené hodnoty, v demokratické společnosti je nevídaným jevem, aby bylo během téměř dvou dekád vlády jednoho prezidenta schvalováno ryze to, s čím se on sám ztotožňuje, co je jemu samotnému blízké či ku prospěchu. Témata jako pravoslavná církev, nacionalismus, kult Putinovy osobnosti a striktní zahraniční politika nabývají v Rusku na síle každým dnem právě díky zákonům, které byli realizovány od počátku tisíciletí. Ruským občanům podsouvaná agenda důležitosti podobných témat v politice je pouhým upevněním těchto hodnot, se kterými se občané často ztotožňují právě na základě jejich dlouhodobého pozitivního skloňování v politice, médiích a následně ve společnosti. 

Důležité je ale také říci, že přes takto dlouhodobou vládu jednoho muže se pravděpodobně najde málokdo kompetentnější, kdo by dokázal zasáhnout v krizových situacích, jakou může být například krize koronavirová. Obcházení demokratických procesů má i světlou stránku, a to především takovou, že vše může být bohudík i bohužel řešeno stejně rychle, jako ústavní změny