Lenka Klicperová a Markéta Kutilová patří k nejznámějším českým novinářkám. Společně vydaly již tři knihy a za svou tvorbu byly několikrát oceněny v soutěži Czech Press Photo. Válce v Sýrii se věnují více než pět let. Konflikt pomalu končí, ale stabilita regionu je v nedohlednu. Stále nejasná je i jeho příčina. Jakou má Sýrie budoucnost? A kam se válka přesunula?
Čím se liší dnešní konflikt v Sýrii oproti tomu, kdy téměř všechny zúčastněné strany bojovaly proti Islámskému státu? Můžeme aktuální situaci chápat tak, že jsou všichni proti Kurdům a Spojené státy jen nečinně přihlíží?
L. K.: Svět se koncentroval na Islámský stát, protože byl jasně definován jako zlo, proti kterému bojovali Kurdové i režim Bašára Asada. Mimo války proti Islámskému státu se vedly války na režimních územích mezi jinými ozbrojenými skupinami a režimními vojsky. Kurdové měli pocit, že bojem proti Islámskému státu dostanou Západ na svoji stranu. Bojovali proti Islámskému státu, protože představoval zlo a zároveň se bili za svoji ideu lepšího postavení v Sýrii, než které měli před začátkem války. Doufali, že se jim dostane nějaké formy autonomie. Zásadní dopad měla americká zrada, kdy prezident Donald Trump nechal stáhnout své vojáky, čímž umožnil tureckou invazi. Kurdům úplně padla šance na samosprávu podporovanou Západem, přestože vyhráli boj nad Islámským státem. Pro Kurdy se jedná o velkou prohru, Západ na ně nechal Turecko zaútočit. Válka je úplně asymetrická, jelikož Turecko je daleko lépe vojensky vybavené než Kurdové.
V poslední době se tolik nebojuje, ale dochází k pozemním střetům mezi Kurdy a jednotkami podporovanými Tureckem, což jsou víceméně islamisté. Turecko má další enklávy, které si bere pod svoji správu tím, že deponuje do těchto území jednotky džihádistů, a ty platí a ovládá.
Měla nějaký vliv na situaci pandemie koronaviru?
L. K.: Myslím si, že rozhodně. Byly ochromeny toky peněz, zbraní či nových posil. Namísto dalších válek v Sýrii musely zapojené strany prioritně řešit problémy vzniklé pandemií koronaviru. Turecko s ním má stále své problémy, ale prostřednictvím ropy je má i Saudská Arábie, protože cena ropy padla do negativních čísel. Zároveň došlo ke zpomalení přesunu jednotek do Libye. Turecký prezident Erdogan verbuje bojovníky (džihádisty, kteří bojovali proti Kurdům) na syrském území. Najímá je na boj v Libyi, kde bojují na straně libyjského premiéra Sarrádže. De facto konflikt v Sýrii skomírá a přesouvá se na libyjské bojiště, a tam jde možná o daleko víc než v Sýrii, protože Libye je velkým producentem ropy a zemního plynu.
Druhou věcí je, že se Turecko snaží získat práva k těžbě zemního plynu v pobřežních vodách Kypru, a proto chce mít Libyi jako spojence, aby se přes ni mohlo dostat k ložiskám bohatým na tuto surovinu. Každá válka je provázaná s bojem o nějaké nerostné suroviny nebo o moc. Není to takto přesně v Sýrii, protože tam chybí velká ložiska nerostných surovin, ale jde o důležitou tranzitní zemi, přes kterou je možné ropu nebo zemní plyn transportovat z daleko bohatších nalezišť. Nelze přesně říci, o co ve válce v Sýrii šlo, protože konflikt ještě stále neskončil. Zároveň stále není řada informací dostupných. Na zhodnocení je potřeba větší časový odstup. Někdo může chápat válku takto, ale někdo může tvrdit, že v Sýrii šlo o boj za demokracii. Kvůli demokracii se války nevedou, ale jedná se o dobrou záminku.
Většinu území ovládají syrské jednotky prezidenta Asada a sever země Kurdové. Projevila se změna na životech civilistů?
L. K.: Kurdská území se nachází v severovýchodní Sýrii. Kurdové dobyli značnou část Syrské pouště, kde žijí arabské kmeny. Tato území byla pod jejich správou do příchodu turecké invaze a následné dohody s Bašárem Asadem, že jeho vojska přijdou do severní Sýrie a budou působit jako nárazník mezi Tureckem a Kurdy. De facto se ale nic moc zatím nezměnilo. Američané ovládají s Kurdy část okolo Dajr az-Zauru (město ve východní Sýrii), kam vojska Asada nepustí, protože to je jejich zájmová oblast. V severovýchodní Sýrii jsou oblasti, kde je přítomna armáda Asada, ale samosprávu vykonávají víceméně Kurdové, protože stále není dohodnutý status quo o fungování. Pořád panuje nejistota.
Například hraniční přechod mezi Irákem ovládají Kurdové a obecně kurdská samospráva funguje tak, jak fungovala před tím. Jen v některých oblastech jsou více přítomna Asadova vojska. Teď se hledá politické řešení celé situace. Syrští Kurdové se více snaží přimknout k iráckým Kurdům, kde velký vliv získává prezident Iráckého Kurdistánu Barzání. Otázkou je zda bude možné vytvořit širší kurdskou samosprávu, do které budou zapojeny všechny kurdské strany, nebo zda bude nutná obsáhlejší dohoda s asadovskou správou.
V rozhovoru pro DVTV, jste, Markéto, zmínila, že je možné, že jsou již hlavy států na rozdělení Sýrie domluvené. Objevily se nové skutečnosti, které by tuto myšlenku potvrdily?
M. K.: Syřané o ničem nerozhodují. Když se o něčem jedná v Sýrii, tak se mezi sebou domlouvá Putin, Erdogan a Trump s přispěním Kataru, který spolupracuje s Tureckem, a Saudské Arábie, která spolupracuje s USA.
L. K.: Plus Írán je zastoupen Ruskem. Není to tak, že by se Sýrie rozporcovala, ale zájmové sféry vlivu jsou dané a na tom se nic nemění.
M. K.: Určitě existují dohody mezi mocnostmi, o kterých nevíme a jen sledujeme vykonávání scénáře.
Jakou roli hraje v konfliktu Izrael? Na začátku března vypálil na Sýrii několik střel.
L. K.: Izrael je vždy skrytý. K útokům se málokdy přiznává a ani otevřeně nepodporuje jednu stranu konfliktu. Izrael není do konfliktu zapojen v tom smyslu, že by finančně podporoval nějaký subjekt. Takto zapojena byla Saudská Arábie, která finančně podporovala Islámský stát. Izrael je chytře součástí konfliktu. Nechce být nařčen z podpory jedné strany, a proto vytváří dojem, že není do konfliktu zapojen. Zapojen ale je, protože se boj odehrává na jeho hranicích a myslím si, že je to pro Izraelce velké téma. Jedná se o jeden z vojensko-technologicky nejvyspělejší stát na Blízkém východě. Koncentrují se na oblast jihu kolem města Dar'á, což je místo, kde vznikla syrská revoluce a potažmo i válka. Zároveň i na oblast Kunejtra. To jsou oblasti na dostřel pro Syřany.
Poslední kurdská karta?
Byly jste jedny z mála novinářek, které měly možnost navštívit věznice, kde Kurdové zadržují bývalé bojovníky Islámského státu. Jak se vám to podařilo?
L. K.: Myslím si, že se jedná o důsledek turecké invaze. Po turecké invazi Kurdové pochopili, že zajatí džihádisté jsou pro ně dobrá hrací karta. Chtěli ukázat světu co je to s odpuštěním za sebranku. Povolili prvním novinářům návštěvu vězení, aby se do světa dostaly obrázky s počtem zajatých džihádistů a jakým nebezpečím jsou pro svět. Kurdové se snažili docílit podpory světové veřejnosti a politických lídrů. Na toto konto se nám podařilo do věznic bez problémů dostat, protože do Sýrie jezdíme již dlouho a máme tam kontakty.
M. K.: Bylo to možné i proto, že Kurdům nic jiného nezbylo. Jednalo se o poslední eso v rukávu, které mají.
Mají Kurdové i jiné páky na západní svět než jen zadržené bojovníky Islámského státu?
M. K.: V podstatě ne. Nejdřív se snažili hodně hrát na to, že chrání menšiny v Sýrii, jezídy nebo křesťany. Integrovali je i do své armády. Podíleli se hodně na osvobozování křesťanů zajatých Islámským státem. Po turecké invazi se ukázalo, že po menšinách je každému velký kulový. Nezbylo jim nic jiného, než jen zajatí džihádisté. O menšiny rozhodně nejde.
L. K.: Džihádisté jsou reálné nebezpečí. Kdyby je vypustili, tak to světu jedno nebude.
Pomohl syrsko-turecký tlak na Kurdy ke sjednocení džihádistů?
M. K.: Někteří džihádisté přešli sami dobrovolně k ostatním džihádistickým skupinám, když to bylo možné. Na severu Sýrie je území mezi městem Džarábulus a Azaz a al-Báb, které bylo Islámského státu. Území přebralo Turecko se svými milicemi a část bojovníků Islámského státu přešla k protureckým milicím.
L. K.: Před pádem Islámského státu odešla část džihádistů přes Turecko do Evropy.
M. K.: Nynější šéf Islámského státu prohlásil, že jedna z hlavních priorit Islámského státu je osvobození zajatých bojovníků, tedy útoky na věznice.
L. K.: Útoky již začaly, ale nic většího se jim nepodařilo dokonat.
Před pár měsíce se vyostřil spor o uprchlíky, když Turecko otevřelo své hranice do Řecka. Proč se prezident Erdogan rozhodl pro takto náhodnou akci?
M. K.: Erdogan hranice otevírá víceméně s větší pravděpodobností. Jedná se o páku, kterou má na Evropskou unii. Když se to Erdoganovi hodí, tak hranice otevře. Nastal spor, když Turecko hledalo podporu Evropské unie ohledně vojenské intervence v Libyi. Turecko je tranzitní země pro migranty z Afghánistánu, Íránu, Pákistánu, Indie a z celé této oblasti. Turecko má konstantě na svém území několik milionů migrantů, a když bude chtít, tak si přiláká další miliony.
Co se stalo s uprchlíky, kteří se pokusili neúspěšně přejít do Evropské unie?
L. K.: Myslím si, že Erdogan nečekal, že uprchlíci přejdou hranici. Počítal s tím, že Řecko zmobilizuje všechny síly. Ukazuje tím, co všechno může, když si jen vzpomene.
M. K.: Tito lidé jsou velmi levná pracovní síla. Pracují za pár dolarů.
L. K.: Většina z nich nežije v uprchlických táborech. Velká část z nich je integrovaná do turecké společnosti a bydlí v pronajatých domech nebo bytech.
M. K.: Takto integrováni jsou zejména Syřané. Migranti, kteří odešli z Afghánistánu, Iráku či Pákistánu mají většinou za cíl například Evropu. Dobře si spočítali náklady na cestu. Utrácejí peníze v Turecku, protože se zadlužili ve své zemi nebo se na ně složila rodina. Vědí, že v Turecku musejí třeba půl roku žít, než se jim podaří dostat se do Evropy. Proto zde utrácejí peníze a nemusejí ani pracovat, protože vědí, že když se dostanou do Evropy, tak se jim investice do cesty do dvou až tří let vrátí. I když Erdogan oficiálně hranice uzavřel, tak to neznamená, že migranti dále nepřicházejí, protože pašerácké cesty dále fungují.
Je další větší migrační krize v rukou Erdogana?
M. K.: Řecko mění svou politiku vůči migrantům i Turecku. V roce 2015 nechalo své hranice otevřené, ale nyní Řecko svou hranici tvrdě bránilo. Turecko a Řecko mají velké spory ohledně Středozemního moře a Kypru. Mezi těmito zeměmi hrozí vojenský konflikt.
