Život v rodině salafisty: O otcích, synech a symbolice podříznutí hrdla

Z filmu O otcích a synech

Z filmu O otcích a synech Zdroj: www.offathersandsons.com

Z filmu O otcích a synech
Z filmu O otcích a synech
Z filmu O otcích a synech
Z filmu O otcích a synech
Z filmu O otcích a synech
7 Fotogalerie

V roce 2014 vyhrál syrský režisér Talal Derki ocenění na Sundance Film Festivalu se svým válečným dokumentem Návrat do Homsu. O několik měsíců později se Derki rozhodl do Sýrie vrátit a strávit následující dva a půl roku s kamerou v rodině Abu Osamy, bojovníka syrského odvětví Al-Kajdy a otce rodiny. Derki ve filmu O otcích a synech zachycuje příběh prolínání otcovské lásky a bezmezné víry, pro kterou Abu Osama vychovává příští generaci fanatických bojovníků. Film není historickým dokumentem o válce v Sýrii, nýbrž studií hlubin lidské psychologie, obludných proměn společnosti a autorovou vlastní introspekcí. Talal Derki na letošním filmovém festivalu Jeden Svět vyhrál cenu za nejlepší režii.

O Abrahámovi a cestě do lidské mysli

Abu Osama se před zraky celé rodiny v rámci každoročního obřadu sklání nad obětním beránkem. Ostatní zvíře přidržují, mezi nimi i zhruba jedenáctiletí synové Osama a Ayman, oba pojmenováni po předácích Al-Kaidy. Abu zvířeti přiloží nůž k hrdlu a podřízne jej. Potřísní si tímto ruce krví, která dále vyteče na jeho dvorek. Pohotoví synové s košťaty a vodou otcův dvůr od krve vyčistí a posléze si s uříznutou hlavou berana hrají. Abu usedá mezi svými a významně dodává: „Kdyby Bůh Abrahámovi nepovolil obětovat berana, dodnes bychom museli obětovávat naše syny.“

Režisér Talal Derki strávil v rodině Abu Osamy dva a půl roku a pod záminkou, že jej oslovilo slovo Boží a chce se učit od významného salafisty v Al-Nusře, syrském odvětví Al-Kaidy, a točit pro něj propagandu, dostal možnost zachytit na kameru Abuovo soukromí a způsob, jakým tento radikál vychovává své děti. Krev obětního beránka je jediným násilím obsaženým ve filmu, ačkoliv si je divák vědom, že okolo natáčení probíhá válka s každodenním zabíjením. „Nechtěl jsem natočit historický dokument,“ říká Derki, „byl to velký výzkum do lidské mysli, snaha pochopit jak se lidé stávájí tím, čím jsou.“

O zavřených očích a vidění za druhé

Sedíme u stolu v pražském Langhansu, sídlu Člověka v tísni, v rušné Vodičkově ulici, kde projíždějí tramvaje a ubíhá život velkoměsta. Talal Derki mezitím mluví o svých dvou letech strávených v provincii Idlib, na severu válkou zmítané Sýrie. Derki připomíná, že s pozadím konfliktu, který zuří od roku 2011, již vyrostla nová generace dětí, které nic jiného než válku nepamatují.

„Chtěl jsem ukázat, jací tito lidé doopravdy jsou, bez přikrášlení, bez kritiky. Ukázat, co chtějí od nové generace,“ říká Talal Derki, „Když se podíváte na syna Osamu, uvědomujete si, že existoval moment, kdy bylo možné, aby se tomu všemu vyhnul a dospěl v normálního člověka. Namísto toho z něj vytvořili nepřítele národů. Bez důvodu, oni jen chtěli mít nad ostatními autoritu.“ Náctiletý Osama je ke konci filmu poslán do Sharia campu, tábora, kde se mu spolu s ostatními dětmi v uniformách a kuklách dostává vojenského výcviku a ideologické průpravy.

„Říkal jsem si, že natočení Osamova dětství, než se z něj stal džihádista, nám může poskytnout mnoho informací i o nás a pak samozřejmě také o tomto průmyslu násilí,“ vysvětluje Derki.

Po Abuově domě se pohybuje také batole Chattáb, pojmenované po čečenském vůdci Al-Kajdy. Ve filmu je scéna, kdy Osama drží odchytnuté ptáče, které později malého Chattába klovne do prstu. V reakci na to mu Osama uřízne hlavu. Nadšeně potom běží sdělit otci, že se k ptáčeti zachoval stejně, jako on tuhle k jinému muži.

„Abu Osama hrál s Chattábem takovou hru – otevři oči, zavři oči. Když svému synu řekl, aby zavřel oči, a on je zavřel, chtěl po něm, aby je nechal zavřené. Pak to řekl potřetí: nech je zavřené. Chce po nich, aby byli otupení. Je to hra, kterou oni používají. On je láskyplný otec, ale chce, aby ho jeho synové poslouchali, aby zavřeli oči a poslouchali ho. Nemusí nic vidět. On uvidí za ně,“ vypráví Derki, „To je jedno z největších nebezpečí v rozvojové či muslimské společnosti. Tito lidé věří, že mají právo rozhodnout, jací budou ostatní.“

O ženách a jejich revoluci

Osamovým vrstevníkem je jeho bratr Ayman. Film opakovaně sleduje interakci obou bratrů, kteří se nicméně ke konci filmy vydávají zcela odlišnými směry. Zatímco Osama je již jako dítě naverbován do Sharia campu, Ayman zůstává s rodinou ve vesnici a chodí do školy, která ho baví. Jedno vysvětlení rozdílu mezi bratry vidí Derki v pragmatismu jejich otce Abua. Během natáčení filmu přišel Abu našlápnutím miny o část nohy a sám si uvědomoval ohrožení své pozice alfasamce, který je schopen zabezpečit rodinu. Do této role si jako svého nástupce vybírá Aymana. Krom tohoto si Talal Derki všímá ještě jednoho rozdílu: „Víte, Ayman má pouto se svou matkou, ne se svým otcem.“

Během našeho rozhovoru si Derki dvakrát vzpomene na význam, který pro něj při dospívání měla jeho matka. Právě ve znatelné absenci žen vidí palčivý problém těchto společností. V celém filmu není na kameře zachycena jediná žena, jelikož je to zakázané. Jako cizí člověk se Talal Derki nesměl vidět s žádnou z Abuho manželek.

„Absence matky ve výchově dítěte je nesmírně nebezpečná, stejně jako obecná absence žen v muslimských zemích, že slouží jen k podpoře ideologie otce, muže. Tuto válku stvořil muž. Ženy se snaží být dobrými matkami, ale nijak nerozhodovaly o tom, co má přijít,“ říká Talal Derki.

„Vezměte si například matku těch dětí, kterou jsem jako cizí člověk nesměl nikdy poznat. Ona přijala, že on bude mít druhou manželku a další děti od jiných žen. Je neuvěřitelné, že tohle stále existuje a islám jim to umožňuje. Ony se bojí, protože je to součástí náboženství. Ano, bylo, ale před 1400 lety. Kdyby se islám vymyslel dnes, byl by mírný, bylo by to to nejlepší řešení v moderním světě, tak jako jím byl tehdy, kdy to bylo to nejlepší řešení. Náboženství jsem ve filmu ale kritizovat nechtěl. Každý se musí sám podívat na život těchto lidí a sám pochopit, kým jsou, protože ze zdejších médií to nepoznáte.“

„Ale k ženám – ano, měly by mít svou vlastní revoluci. Měly by bojovat za svá práva, neměly by čekat, až jim je muž udělí, protože to on nikdy neudělá,“ vzkazuje Derki. „Neměly by se bát, měly by věřit, že mají právo na odpor a bojovat. Neměly by přikyvovat, když jejich muž řekne něco, co nemusí být správné.“

O můrách a vědomí

Mimo jiné bylo natáčení filmu pro Derkiho jeho vlastní introspekcí. V úvodní scéně filmu vzpomíná, jak mu jeho otec v dětství říkal, aby si vždy zapisoval své noční můry, jinak ho nikdy neopustí.

„Nejhorší noční můrou, kterou může člověk mít, je, když vám někdo vezme váš domov,“ přiznává Derki, „Je to výzva, aby vás noční můra opustila, ale přijal jsem ji a cítím se na ni silný, víc než předtím. Chápu toho o sobě nyní více, hodně věcí jsem také začal měnit. Pochopitelně to už neleží v mém podvědomí, je to teď v mém plném vědomí. I kdyby za mnou přišli lidé s úmyslem mi ublížit. Musím být probuzený. O to mi šlo, abych přesunul své můry z podvědomí do vědomí.“

„Říkal jsem si, že mě to bude navždy pronásledovat, když se tam nevydám. Měl jsem tam přístup, měl jsem tam být a film by tu měl být taky,“ říká Talal Derki o své další motivaci pro natáčení, „Do Sýrie už se nechci nikdy vrátit, i kdyby to bylo možné. Nemyslím si, že bych tam mohl být šťastný. Nemohl bych se smířit s duchem všech těch nevinných lidí, kteří tam byli povražděni.“

O lidech a jejich mytologii

Svoji příležitost natočit tento snímek O otcích a synech vnímá Talal Derki jako unikátní. Neměl zájem točit například o syrských uprchlících v Evropě, to podle něj dokáže mnoho lidí a nemusí ani umět jazyk.

„Základní myšlenkou je také pochopení toho, co lidem způsobuje strach. Není to jen o bombách. Je to o ukamenování vašich práv všemi prostředky,“ vysvětluje, „Oni za vás rozhodnou, jak máte chodit, jak vypadat, kdy se oblékat, kdy zavřít váš obchod, kdy musíte jít do mešity, co máte říkat – všechno.“

„U Abua jsem nikdy nezažil pochybování, jestli je něco možné, nebo ne. Mají to tak i ostatní jako on, džihádisté ze salafistického hnutí, protože – cokoliv pro islám. Na zemi i pod zemí, jejich životy jsou jen cestami a chalífát je pro ně vším, což znamená, že soudný den přichází a další tato mytologie povstane. Proto chtějí tento mýtus o poslední bitvě,“ popisuje Talal Derki, „Ten příběh o mýtech jsem tam dal, protože je dobré pochopit, že lidé nikdy neopustí svou mytologii. Jejich mýty vedou jejich životy.“

Právě prožívání mýtu sleduje Derki i v abrahámovské scéně podříznutí berana. „V celém filmu není žádná krev, žádné přímé násilí, ale s tím, co se dělo okolo, jsem si říkal, že něco by v něm být mělo. Proto jsem ukázal krev toho berana,“ říká Talal Derki, „Je v tom velká symbolika, okolo toho nože, o halalu, o usmrcení, o mnoha věcech při kterých použijete nůž k podříznutí hrdla.“

„Čekal jsem dlouho, abych mohl zachytit tuhle scénu a její symboliku, protože jsem věděl, že ten obřad dělají jednou za rok. Ale nemohl jsem očekávat to, co Abu pronesl. To bylo navíc.“ připomíná Derki Abuova slova o tom, že bez Boha by lidé dodnes obětovali své syny. „Byl jsem za to rád, bylo to jako dar pro můj film.“

Navzdory svému přesvědčení, že Bůh osvobodil lidstvo od nutnosti obětovat vlastní syny, věnuje se Abu se vší svou otcovskou láskou přípravě svých synů k jejich obětování v boji za jeho, Abuovu, víru.

„Abu obětoval svého syna pro svůj projekt, ne pro synův. Ten si chtěl hrát,“ komentuje Talal Derki, „Staví vás to do takového kruhu, kdy on ho miluje a poslechne, kdyby mu Bůh řekl, aby obětoval svého syna, to nejdražší, co má. On to udělá. On to vnímá jako nejhodnotnější zkoušku, kterou mu Bůh připravil, o tom, zda ztratí svou víru. Svého syna miluje a nechce ho ztratit, ale rozhodl se z něj udělat terč a obětoval ho, aniž by si to uvědomoval – a to po něm Bůh nežádal.“