Láska v Indonésii: Holku vrať do setmění nebo se žeň | E15.cz

Láska v Indonésii: Holku vrať do setmění nebo se žeň

Markéta Šetinová

Publikujeme text Markéty Šetinové, který původně vyšel na webu Moderní láska. Markéta Šetinová je socioložka a psychoterapeutka. Svůj výzkum i psychoterapeutickou praxi zaměřuje na seznamování, partnerské vztahy a nové trendy v lásce. Je autorkou blogu Moderní láska. Markétu můžete kontaktovat na marketa@modernilaska.cz, případně ji sledovat na FB a IG.

Indonésie je zemí rozmanitostí. Skládá se ze 17 508 ostrovů, čtvrt miliardy lidí a střetávají se tu desítky náboženství a kultur. Zatímco na muslimském ostrově Aceh se musí ženy kompletně zahalovat, na Bali je penis symbolem štěstí, který zdobí chrámy i otvíráky na láhve. Víc než kde jinde tu tedy platí, že láska v Indonésii není jen jedna.

Zamiluj se sám, ale sex až po svatbě

Na papíře působí Indonésie spíš konzervativně. Před nedávnem vláda odsouhlasila zákon, který reguluje intimní projevy a de iure dělá i vyzývavé tancování trestné. S mladým majitelem našeho hotelu Johanem začínáme konverzaci tedy opatrně. „Je v Indonésii ok držet se za ruku?“ Dívá se na zmateně. „No jasně.“ Tancovat jako pár? „Jo.“ A dát si pusu na veřejnosti? „Samozřejmě. Lidi se teda možná budou trochu smát.“ Když mu vysvětlíme zdroj našich otázek, začne se smát on. „Tak v Indonésii je taky třeba ze zákona povoleno řídit až od osmnácti let,“ mrkne na nás ve chvíli, kdy kolem projede asi šestiletý kluk na motorce.

Dnešní nároky na partnera je těžké najít v jednom člověku, říká socioložka

Podobně uvolněný přístup vládne i v seznamování. Ač má Indonésie tradici rodiči domluvených manželství, čím dál více mladých si hledá partnera samo. „Třeba ve škole, v práci nebo přes kamarády,“ vyjmenovává učitelka němčiny Mahita, jak se seznamuje ona a její kamarádky. „Rodiče do toho zasahují málokdy.“ Uvolněnost ale končí u sexu před svatbou nebo společného bydlení. „Tak to zas ne. To je fakt výjimečné, i ve větších městech. S klukem můžeš chodit, klidně i pár let, ale bydlení i sex patří do manželství,“ uzavírá.

Přísnější poměry panují na vesnici, vysvětluje nám Češka Monika, která na indonéském Lomboku žije dva roky. Holky a kluci se mohou vídat, ale žena musí být do večera zpět doma. Zůstane-li spolu pár přes noc, očekává se ženitba. „Na to doplatil jeden známý z Jakarty. Přijel si sem k moři užít a sbalil vesnickou holku. Když se ukázalo, že spolu mají poměr, ale veselka se neplánuje, místní to rychle vzali do svých rukou. Jednou v noci vtrhli k němu na pokoj a oznámili mu, že pokud si holku do soboty nevezme, tak ho zabijou. Do dvou dnů byla svatba,“ usmívá se Monika. „Tuhle historku pro jistotu říkám všem svým českým single kamarádům, kteří za mnou přijedou.“

Bílá táhne

Můj nastávající se rozhodne naučit surfovat, připojuje se tedy na pláž k indonéským beach boys zdolávat vlny. Všichni jsou tu jedna rodina a Jaromírovi vysvětlí, že na pláži se oslovují „brácho“. Konverzace se brzy stočí k ženám. „Brácho, líbí se ti holky? Třeba tyhle?“ ukazuje pětadvacetiletý instruktor surfu Made na Australanky v bikinách. „Jo, brácho, líbí,“ odpoví Jaromír. A jako správný výzkumný asistent zavětří příležitost. „Brácho, ty máš holku?“ zeptá se Madeho.

„Jo, mám, brácho. Co ty?“

„Já taky, brácho,“ řekne Jaromír.

„Brácho, akorát já tu svou holku už ztratil,“ dodá Made, „asi tak před rokem. Řekla mi, že jsem moc tmavý. V Indonésii je lepší být světlý. Brácho, ty bys tu měl spoustu holek.“ Tu poslední větu mi Jaromír pak několikrát opakuje.

„Blbý je, že indonéské holky chtějí čekat se sexem až do svatby. Ale já už sex měl,“ pokračuje Made. „Navíc teď můžu mít každý den jinou přítelkyni. Australanky, Němky, Američanky. Učím je na surfu, chápeš, brácho.“ Následně pak zjišťujeme, že turistky mají indonéské beach boys rády jako příjemné rozptýlení na dovolené. Na rozdíl od indonéských žen se nemusí vracet domů po setmění. „Ale jsou z toho občas slzy,“ vysvětluje Monika, „kluk se zamiluje a věří, že je to láska až za hrob, a holka pak kolikrát prakticky bez rozloučení odjede zpátky na Západ.“

Komentář: Proč potřebujeme genderovou lingvistiku? Kvůli Joan Baez, Martině Kušnírové a mediálním titulkům

Každá správná svatba vystaví prase

Když se povede zamilovat do někoho, kdo vaši lásku opětuje, většinou celkem rychle následuje svatba. Nad cibetkovou kávou přímo na plantáži potkáváme Dedeho, který už o manželství vážně přemýšlí. Je mu 28 a bydlí ve vesničce nedaleko právě soptící Mt Agung. „Nelepší věk na vdávání je u holky do pětadvaceti. U kluka do třiceti. Pokud to jde, volíte ženu z vlastní vesnice. Cizí vesnice chtějí za holku často zaplatit a tomu je dobré se vyhnout,“ vidí to jasně Dede. Před svatbou je nově povinné, aby si nastávající udělali zdravotní test. Ten má zamezit šíření genetických chorob. A pak už se může na věc. „Svatba je velká událost. Můj bratr měl oslavu pro 1 500 lidí. Nejdřív máme Hindu obřad a pak se jí a tancuje. Oslava se koná v nazdobeném domě i jeho okolí, přijde rodina, kamarádi, často i celá vesnice. Vše platí ženichova rodina a ta chce ukázat, že na to má. Tradičně na zahradu vystaví nazdobené mrtvé prase,“ vysvětluje Dede. A to se pak sní? „No často tam stojí celý týden, takže spíš se pak prostě vyhodí,“ dodá Dede. Po svatbě se nevěsta nastěhuje do rodiny ženicha, čímž se trochu vysvětluje, proč veškeré náklady na veselku jdou za nimi. „Svatba může stát kolem 50 milionů rupií. To mi v zemi, kde většina lidí vydělává kolem 2 milionů rupií měsíčně, přijde trochu ulítlé,“ střízlivě zhodnocuje situaci Dede. „Moje svatba bude menší. Radši peníze ušetřím pro manželku a miminko. Vidím to na maximálně 500 lidí,“ sdílí své představy Dede.

Nejprve si o nás mysleli, že jsme z Peru. Po 11. září už věděl každý, kde je Afghánistán, říká Fatima Rahimi

Dvě děti do každé rodiny

Po svatbě se většinou jde rodit. Stejně jako další země s historií vysoké porodnosti, i Indonésie má zájem počet obyvatel dále nezvyšovat. Od sedmdesátých let se soustřeďuje na politiku regulace porodnosti a tlačí normu dvou dětí. Na rozdíl od svých asijských kolegů, jako je Čína nebo Indie, volí ale spíš pozitivní motivaci. „Když rodina omezení dodrží, dostane finanční příspěvky na děti,“ vysvětluje Rini, kterého potkáváme i s jeho dvěma dětmi na výšlapu na posvátnou (a aktivní) sopku Mt Bromo.  Počet dětí tak silně koreluje s chudobou i se statusem. Zatímco u vesnických rodin se hemžilo dětí, že je nešlo spočítat, u bohatších indonéských rodin byla odpověď na počet jejich dětí vždy stejná: dvě.

Zatímco na děti omezení jsou, na manželky ne. U jedné ženy nemusí manželství zdaleka končit. Jako převážně muslimská země povoluje Indonésie mnohoženství. V praxi jde ale spíše o výjimečnou záležitost, kterou řada Indonésanů považuje tak trochu za zpátečnickou. „Navíc je tu ohledně polygamie docela dost restrikcí. První manželka musí celou akci písemně posvětit a muž má povinnost se rovnocenně postarat o všechny své manželky i děti. Žádost se pak ještě schvaluje u soudu, který posoudí mužovu motivaci i jeho finanční situaci. Pokud třeba s první manželkou nemůže mít děti, tak většinou vyjdou vstříc. Ale rozhodně to není praktika, která by měla velkou podporu politiků nebo náboženských lídrů,“ vysvětluje těžkosti mnohoženství Mahita. Ne že by ale sem tam nějaký muž po více manželkách nezatoužil. „Moje kamarádka se o existenci první ženy dozvěděla až na svatbě. Přišla na obřad a najednou kouká, že ve svatebních šatech jsou tam dvě,“ vypráví nám Monika.

Článek vznikl na základě znalostí a zkušeností lidí, které jsem v Indonésii potkala. Pokud je to možné, informace se snažím ověřovat, ale úplnou správnost garantovat nelze. Pokud máte o lásce v Indonésii jiné informace, budu ráda, když mně i dalším čtenářům dáte vědět do komentářů.

Autor: Markéta Šetinová
 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!