Lidé jsou líní přemýšlet, protože to bolí, říká režisér Hovorů s TGM | E15.cz

Lidé jsou líní přemýšlet, protože to bolí, říká režisér Hovorů s TGM

Šárka Kadavá

Při příležitosti stého výročí vzniku československého státu se rozhodl, že lidem připomene hodnoty, na kterých byla naše republika založena, a natočil film inspirovaný knihou rozhovorů Karla Čapka s prvním československým prezidentem – Hovory s TGM – s Martinem Hubou a Janem Budařem v hlavních rolích. Pro Jakuba Červenku je to zároveň režijní debut v oblasti hraného filmu. Je první republika právoplatně považována za ideál? A na jakých hodnotách je postavena současná společnost? Rozhovor vznikl v rámci 22. Mezinárodního festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava

V současnosti se k první republice často vztahujeme jako k ideálu, ke kterému bychom se chtěli navrátit. Do jaké míry to je podle vás oprávněné a upřímné a do jaké míry se jen oháníme vzletnými citáty velkých mužů, mezi které patřil například i TGM, které vytrháváme z kontextu doby tak, aby se hodily pro dnešek?

Každá doba přináší něco, žádná není ideální. A první republika byla hezká a vznešená v počátečních ideálech, na kterých vznikla, v hodnotách a vizích, které lidi měli. Něco podobného bylo cítit i v roce 1989 a na začátku devadesátých let. Akorát se pak vždycky stane to, že dobré myšlenky začnou bojovat s chutí po moci, po mamonech, a vždycky se to nějak zvrtne. Ale ona se každá doba nějak zvrtne. První republika se zvrtla, nám se to teď zvrtlo. Je snazší si věci idealizovat než se zajímat o podstatu věcí a doby.

Ptám se proto, že sice je první republika označovaná jako ideál, ale vy sám jste přišel na to, že Hovory s TGM moc lidí nečetlo. Do kontrastu s ideály tu vstupuje jakási neznalost té doby.

Pakliže o tom nebudeme nic číst a nebudeme to studovat, nic vědět nebudeme. Historie tu je od toho, abychom z ní čerpali, učili se z ní a studovali ji. Abychom se mohli posouvat dál v naší přítomnosti, která pak vytváří budoucnost. A je jedno, jestli se navrátíme k antice nebo renesanci. Vše se sebou souvisí. Na druhou stranu to není knížka, kterou by si vzal člověk do postele, když je mu zima nebo když je nemocný. Povědomí o knížce je velké, ale přečtení už tak ne. Já jsem chtěl pomocí filmu ty myšlenky lidem přiblížit.

Stačí „mít povědomí“?

Nestačí, to je jasné. Tu knihu by z přítomných (rozhovor probíhal v kavárně jihlavského Horáckého divadla, pozn. red.) měli mít přečtenou všichni. Ale nejsem naivní, z tohohle osazenstva ji přečetli tak čtyři lidi.

„Až lidi budou chtít přemýšlet, bude to lepší.“

Jednak říkáte, že chcete připomenout základní hodnoty, na nichž naše republika vznikla, jednak že chcete demytizovat masarykovský kult a Masaryka ukázat jako obyčejného člověka. Nejdou však tyto snahy v konečném důsledku proti sobě?

Já jsem nám chtěl tyto dvě osobnosti přiblížit, abychom jim mohli rozumět. Ze soch, obrazů a toho, co nás učí ve škole nebo co si člověk přečte v literatuře, nedostaneme pocit lidskosti. Do filmu to být převedeno může, o to jsem se taky snažil. Druhá věc je, že Masaryk a Čapek byli lidi jako my, měli své přednosti i nedostatky.

Mně jde o to, jestli si pak člověk neříká, že ta první republika nebyla zas tak velká věc a Masaryk velký člověk, když ve filmu přibližujete jeho slabosti. 

To už je na každého úsudku, já lidem nemohu nic vnucovat. Chtěl jsem je přiblížit jako lidi, dát jim do úst slova a věty. To, o čem si povídají, vyplývá z jejich podstaty, z toho, jací byli dobří lidé se srdcem na pravém místě. A jak Čapek, tak Masaryk se snažili o lidskost. A snažili se tyto hodnoty šířit do světa. Ukázat, jak bychom se měli chovat jeden k druhému a mít se navzájem rádi. Myslím, že to není v rozporu.

Čapek se ve filmu zaobírá otázkou pravdy a ptá se, jak bude vypadat v budoucnosti pravda o nich dvou. Co myslíte, jak vypadá?

Mohu vycházet jen z nějakých interních zkušeností, jak jsem všude možně běhal. Myslím, že Masaryk je pořád braný jako první prezident, který založil republiku. Povědomí o něm nějaké je. Na druhou stranu jsem teď viděl nějakou anketu s mladými studenty z vysokých škol, kteří ani nevěděli, co za den je 28. října.

Jsou to však lidi hodní následování v těch pozitivních věcech. Co se týče třeba Masarykova přístupu k rodině, s tím rozhodně nesouzním. Podle mě je důležitější rodina než práce. Ale pak je tady další aspekt – když jde člověk na, nebo dokonce za hranu i přes tu bolest, vznikají dobré věci.

Ještě jedna zajímavá myšlenka vzhledem k dnešku zazněla, když Masaryk říká, že republika bude taková, jaká bude většina lidí. Jaká je česká společnost, která si většinovým hlasem zvolila bývalého spolupracovníka StB a vulgárního prezidenta?

Masaryk říkal, že jsou lidi líní přemýšlet. Protože to bolí. A to platí i pro dnešní českou společnost. Takže až lidi budou chtít cítit bolest a trochu přemýšlet, republika bude lepší. Já jsem tím filmem vlastně chtěl společnosti poslat pozitivní impuls. Třeba to někoho osloví a přečte si Hovory nebo se nad tím zamyslí. Kdyby to mělo jednoho dva lidi nějakým způsobem ovlivnit, budu spokojený.

„Člověk musí při filmu i poslouchat, nejen slepě koukat.“

Může být film chápán jako komentář k dnešním společenským a politickým náladám?

Určitě. Je to určité vyjádření mého myšlenkové stavu, jak se já na tu společnost dívám. A chtěl jsem přijít s něčím, co by mohlo rozvířit debatu nebo upozornit na tu knížku samotnou.

Jak se díváte na společnost?

Není dokonalá, všechno se stále ještě učíme. A cokoliv, co můžeme udělat ku prospěchu, udělejme. Je tu spousta šikovných lidí a musíme se snažit věci kolem nás zlepšovat než řešit nějaký mamon.

Takže kde je ta chyba?

Myslím, že osobnosti, které v devadesátých letech měly tu společnost táhnout a ukázat ji směr, to vzaly za špatný konec a rezignovaly.

Takže směr republiky táhnou velké osobnosti namísto společnosti?

To jde ruku v ruce. Osobnosti, které jsou hodny následování, jsou většinou lidi, kteří o té republice rozhodují z nějakých pozic, jsou námi volení. A oni by nám měli jít příkladem a my bychom se měli snažit je v těch dobrých věcech podporovat. Tak to ale samozřejmě nefunguje.

Proč ne?

Zase se vracíme k tomu, že lidi zlenivěli. Dneska radši řeší, jestli mají hypotéku a mohou si půjčit na dovolenou nebo na větší televizi. Nezajímají se o to, jak funguje jejich zastupitelstvo, nezajímají se, jak fungují věci kolem nich, nezajímají se o přírodu, o ekologii, věci, které se nás všech dotýkají. To, že jednou za čtyři roky půjdu k volbám, není to občanství v pravém slova smyslu. To je málo.

Do jaké míry jste film tvořil pro edukativní účely, zejména třeba pro mladou generaci?

Chtěl jsem, aby film měl edukativní přesah třeba pro střední školy, kde jsou Hovory v povinné četbě. Aby se film dostal k mladým lidem, protože právě oni budou v budoucnu hnacím motorem.   

A není pro mladé lidi nedějový formát rozhovoru trochu náročný?

To je tím, že si lidi zvykli takto konzumovat umění. Že to musí být akce a musí se něco dít. Film je ale ze své podstaty audiovizuální dílo – padesát na padesát. Čili by měli i poslouchat, nejen se slepě koukat. Zase je to o té lenosti. Když člověk řekne, že to není akční, je to jen proto, že se tou akcí chce nechat táhnout a nepřemýšlet.

Takže jste hodil do pléna formát, o kterém víte, že společnost nepřijímá dobře?

Nedá se říct, že nepřijímá, protože podobný film tu nikdy nevznikl. V 70./80. letech vznikaly maximálně dialogové inscenace. Je to v podstatě takový benchmarking, který ukáže, jak k tomu společnost přistoupí.

Máte už nějaké odezvy?

Volala mi spolužačka z gymnázia, že film Hovory s TGM viděla a že si šla hned koupit knížku od Čapka. Jeden člověk si šel koupit knížku a já jsem spokojený.

Takže považuje svůj pokus za úspěšný?

To budu moci říct až za pár let. Jsem ale rád, že hlavní partner filmu je Masarykova univerzita a že to bude využívat nejen ona, ale i další školy k edukativním účelům. Film má tak šanci dostat se k mnoha lidem.

Nakolik se podle vás české historické filmy upřímně vypořádají s naší minulostí?

Některé věci se povedly, třeba České století je skvělá věc. Člověk k tomu může mít různé výhrady, ale obsahově je to dobré. Některé další projekty jdou po povrchu, některé do hloubky, záleží jak co. Popravdě nejsem člověk, který by měl vše nakoukané, když se mi něco nelíbí, vypnu to. Ale historické filmy mají svůj velký smysl, protože nám přináší dobu a lidi v podobě videa, což je pro všechny nejstravitelnější způsob konzumace. Těžko si každý bude číst knihy a materiály. A pak už je to o těch tvůrcích, jak k tomu přistoupí.

Přistoupil jste tedy na lenost společnosti, když jste zaudiovizualizoval knihu?

Ano, to jsem udělal ve prospěch zpřístupnění obsahu Hovorů s TGM.

„Hovory s TGM budou mít lidem co říct i za sto let.“

Co se týče obsahu toho filmu, zdá se mi, že ve filmu přece jen převažuje víc nepolitických myšlenek. V kontextu celé knihy by se jich tam nabízelo víc.

Já jsem čerpal hlavně z Mlčení z TGM, kde je popsáno jak jejich setkání vypadalo. Pro náš formát filmu jsme nechtěli kopírovat celé statě a didakticky vyprávět. To by byla cesta ve stylu Duelu Frost/Nixon, který je zaznamenaný a stejně přetočený. To jsme nedělali. S Pavlem Kosatíkem jsme to vybírali a dávali dohromady tak, aby to nějakým způsobem odráželo rozpoložení postav a jejich podstatu.

Jiří Padevět: Lidé chtějí laskavého otce. A viníka

Mají Hovory s TGM vůbec ještě co říct dnešnímu čtenáři?

Ta knížka je tak nadčasová, že bude mít co říct lidem i za sto let.

Masaryk je často nazýván „tatíčkem“, vůči čemuž se ve filmu sám ostře distancuje. Není však tato „touha po otci“, který se o nás postará a vše za nás zařídí, to, co nám stále zůstalo?

To je ta nevyzrálost. My všichni jsme původem sedláci, nikdy jsme nebyli nějaká velká šlechta, ani ve středověku, ani nikdy potom. Neumíme si vládnout a chceme, aby nad námi byl někdo rázný, kdo nás povede.

Má dnes člověk vůbec chuť přispívat něčím celku?

Bohužel většinově zatím nemá, má chuť si jenom brát.

V tom případě jsme ale v začarovaném kruhu, ne?

Já myslím, že ne. Jsem v tomhle naivní a věřím na pohádky, takže věřím, že to dobře dopadne. Stačí, když se z deseti lidí dva pohnou. Jejich děti se pak také pohnou a za sto let se to třeba pohne nějak celé. Když ale budeme stát na místě a říkat, že je všecko na prd, tak to bude pořád na prd.

Něco už se podle mě však děje. Mám pocit, že přichází takové novodobé obrození. Vlna lidí, kteří se o něco snaží a kterým spousta věcí není jedno, tady je a začíná nabírat na síle. Když si to pohlídáme, budeme se držet hesla „Lidé, bděte!“ a budeme hlídat nezávislost veřejnoprávní televize a rozhlasu, tak se to dá udržet. A je jedno, jestli Babiš bude premiérem, nebo ne. Daleko snazší je Babiše připravit o křeslo premiéra než o noviny. Ale jsou tu oblasti, které potřebují naši pomoc, např. bývalé Sudety. Jak se říká, řetěz je tak silný jako jeho nejslabší článek. 

 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!

Články odjinud