Viktor Orbán je jednou z nejvýraznějších politických postav východu Evropy, především díky tomu, že má všechny předpoklady pro to stát se druhým oficiálním evropským diktátorem. Maďarsko na tento přechod pečlivě připravoval posledních deset let, ovšem stále mu něco scházelo k dosažení vysněné stříbrné medaile. Je tento chybějící kousek skládanky právě koronavirus a s ním spojená pandemie?
V rámci nevinného brouzdání na Facebooku, jímž jsem se se pokoušel rozptýlit své bezútěšné dny v izolaci, jsem narazil na příspěvek od paní Zuzany Majerové Zahradníkové, poslankyně za hnutí Trikolóra, s heslem „Braňme normální svět i u nás.“ Heslo samo o sobě může působit neškodně, skrývá se za ním však o něco nebezpečnější trend, a to fetišizace tradic a politiků, kteří je mermomocí brání. Heslo totiž odkazuje na nový zákon prosazený v Orbánově Maďarsku, jenž zakazuje změnu pohlaví na oficiálních dokumentech, a tím záměrně diskriminuje maďarskou transgender komunitu.
Paní Majerová Zahradníková nešetří chválou ani pro samotného Orbána, který „statečně pozvedl prapor maďarských národních zájmů,“ a ještě ke všemu je to také „manžel a hrdý otec čtyř dcer.“ Pod příspěvkem byla spoustu souhlasných komentářů, které volaly po návratu k „normálnu“. Tento trend je znepokojující, jelikož jak se zdá na příkladu Maďarska návrat k normálnu není plně kompatibilní se všemi demokratickými právy a svobodami. Tato inkompatibilita se jenom prohlubuje během právě probíhající koronavirové pandemie, která Viktoru Orbánovi nabízí jedinečnou záminku ke konsolidaci své moci.
Maďarská cesta k nesvobodě
Viktor Orbán přišel v Maďarsku k moci během voleb v roce 2010 se svou pravicově-konzervativní stranou Fidesz, během nichž získal dvou třetinovou většinu křesel v Parlamentu. Bral své vítězství jako vítězství „revoluční“, nezřídka kdy se odkazoval na Maďarskou revoluci v roce 1848, během níž Maďaři získali nezávislost. V duchu této revoluce byl připraven maďarskou demokracii, ustanovenou po pádu komunistického režimu roku 1989, zcela proměnit podle své vize. András Bozóki, jeden z předních maďarských politologů momentálně působící na Středoevropské univerzitě, Orbánovu vizi rozdělil do třech základních pilířů: sjednocení země, centralizace moci a ustanovení nových elit, a „vybalancovaní“ zahraniční politiky.
Revolučně smýšlející Orbán s jasnou vizí pro maďarskou budoucnost adoptoval dnes již tak známou rétoriku nacionálního populismu, kterou následně přijali světoví vůdci jako Donald Trump, Matteo Salvini, Nigel Farage či Marine Le Penn. Bývalý vrchní poradce prezidenta Spojených Států, Steve Banon, trefně glosoval, že Orbán je „Trump před Trumpem.“ Orbán, schovaný za svou „revolucí“ a rétorikou návratu k tradičnímu a silnému Maďarsku, za posledních deset let vedl zemi jistou cestou k nesvobodě.
Tato cesta měla příliš mnoho jednotlivých kroků na to, aby se dala rozšifrovat ve svém celém rozsahu, ovšem za pomoci analýzy Orbánových tří pilířů lze pochopit nynější maďarskou situaci. Na prvním pilíři začal Orbán pracovat v podstatě ihned po svém zvolení v roce 2010, kdy jeden z prvních kroků nově zvolené vlády bylo poskytnout občanství všem etnickým Maďarům, nezávisle na jejich bydlišti. Tento krok se stal symbolem pro transformaci maďarského smýšlení z neoliberálně demokratického na systém národní spolupráce.
Tímto novým systémem se země po čtyřiceti šesti letech útlaku a dvou dekádách transformace konečně měla stát úplným, nezávislým státem. Orbán se snaží již od svého zvolení protlačit jednotnou vizi etnicky čistého Maďarska, kterou jedině on dokáže dovést ke slávě navzdory všem vnějším hrozbám. Silným postojem během uprchlické krize všem ukázal, že je odhodlaný bránit maďarský národ a žádná liberální Evropská unie mu v tom nemůže zabránit. Nejenže tím získal obrovskou politickou prestiž, ale také předvedl, že jeho transformace směrem k národní jednotě proběhla úspěšně. Maďaři byli a stále jsou připraveni bránit svůj národ vůči jakémukoliv nebezpečí a věří, že právě Viktor Orbán je schopen je vést. Prezident tak vytvořil národ servilní, který nejen, že autoritám neodporuje, ale jejich sílu vítá – ideální sociální prostředí pro Orbánovo upevnění moci během pandemie.
U druhého pilíře Orbán taktéž nelenil, pouze během svých prvních tří let ve funkci odhlasoval Fidesz 840 nových zákonů a celou novou ústavu s cílem vytvořit centralizovaný politický celek se silně omezenou opozicí. Tato smršť legálních změn se společně s pozdějšími Orbánovými kroky nejvíce otiskla do justice a nezávislých médií. Nezaujatost justice je nyní více než nejasná. Od roku 2010 byl proces voleb do Ústavního soudu upraven, aby diskriminoval opoziční strany. Dále také několik soudců pod nátlakem odstoupilo ze své funkce a proběhlo ustanovení administrativního soudu pro veřejnou správu, který byl kritizován pro zaujatost soudců.
Attila Mong, komentátor a Orbánův kritik, prohlásil, že prezidentův cíl je „eliminovat roli médií jako orgánu, který kontroluje vládu.“ Mong nebyl svým komentářem daleko od pravdy, jelikož Orbán se od „nového mediálního zákona“ po transformaci disidentského deníku Origo neochvějně snaží zmanipulovat maďarská média. Report z roku 2019 pod záštitou Mezinárodního tiskového institutu ukazuje, že téměř 80 % všech politicky zaměřených médií je vlastněno elementy blízkými vládnoucí straně Fidesz a státní orgány se systematicky snaží znevýhodnit protirežimní média. Ideální politické prostředí pro Orbánovo upevnění moci během pandemie.
Povedlo se Orbánovi v rámci třetího pilíře skutečně „vybalancovat“ zahraniční politiku ve prospěch Maďarska? Těžko říci, ovšem svou silně proti-bruselskou rétorikou se mu určitě povedlo vytvořit atmosféru nedůvěry. Stanovil rozkol mezi počestným a pracovitým Maďarskem a zkaženou a panovačnou Evropskou unií, čímž sám sebe postavil do jedinečné pozice ochránce národa. Cas Mudde, světový odborník na populistická hnutí, označuje vytvoření podobného diskurzu za distinktivní a nutné pro populistické strany. Právě v rámci tohoto diskurzu totiž vzniká rozdělení na přátele a nepřátele, které populistickým lídrům umožňuje získat konstantní zdroj propagandy . V Maďarsku tak euroskeptický diskurz ovlivňuje veškerá média.
Je Maďarsko na konci cesty?
Zakomponování všech tří pilířů do své politiky za posledních deset let teď Orbánovi umožňuje naplno využít probíhající pandemie ke konsolidaci politické moci. Jelikož z Maďarů se stal národ, jenž věří ve svou jednotu a Orbánovu roli jako velkého zachránce země, nemusí se obávat nepokojů. Legislativní změny silně omezují opoziční kritiku skrze soudy a média, a to Orbánovi umožňuje v podstatě neomezeně kontrolovat debatu o svém vlastním jednání. Většina Maďarů varováním ze strany Evropské unie prostě nebude věřit. Není tak náhodou, že Freedom House, projekt zaměřený na analýzu míry demokracie ve všech zemích světa, označil Maďarsko již druhým rokem pouze za „částečně svobodné“. Všeobecný strach a chaos, který byl součástí nynější pandemie, pak poskytly Orbánovi jedinečnou záminku pro to, aby konečně sklidil ovoce za svoji neochvějnou píli. Tedy odstranil poslední zbytky demokracie v Maďarsku.
Maďarský předseda vlády rozhodně neváhal situaci popadnout za pačesy, když 31. března protlačil za pomoci svojí super-většiny Zákon o ochraně během koronaviru. Ten umožnil Orbánovi upravovat legislativu bez jakéhokoliv omezení Parlamentem. Také stanovil, že za publikování nepravdivých či nepřesných informací, které omezují „úspěšnou ochranu“ Maďarska nebo agitují širokou veřejnost, můžou být jednotlivci odsouzeni až na pět let ve vězení . Zákon nemá žádné stanovené konečné datum, které Orbán i přes nátlak opozice odmítl zakomponovat do jeho znění. Je tento zákon konečný krok maďarské cesty k nesvobodě, který naši spojeneckou zemi z Visegrádské čtyřky posune z „částečně svobodné“ na „nesvobodnou“?
Dle Dávida Viga, ředitele pro Maďarsko v Amnesty International, který odsoudil zákon jako „carte blanche pro omezení lidských práv,“ rozhodně ano. Legislativní svoboda vyplývající z tohoto zákona, je totiž jako třešnička na dortu Orbánova snažení, která mu umožní konečně plně dokončit „revoluci“, s níž započal již v roce 2010.
Možnost uvěznění za šíření nepravdivých informací také dozajista demokratičnosti Maďarska neprospěje, naopak. Mertek, organizace pro kontrolu nezávislosti médií, označila tuto část Orbánova zákona za „konec svobody Maďarských médií,“ a není se čemu divit. Zákon je zaprvé velice nejasný, tudíž může proběhnout zatčení v podstatě za jakýkoliv výrok proti vládnoucí straně, pokud je to správně ospravedlněné. Za druhé, zákon se nevztahuje pouze na civilisty, ale i na novináře. Dosud nezávislá média v Maďarsku se tak právem obávají toho, že Orbán využije zákona k úplné eradikaci svobody slova a bude mít kompletní kontrolu nad politickou debatou.
Tato opatření by se s přimhouřeným okem ovšem ještě dala ospravedlnit tváří tvář krizi, kterou Maďarsko a všechny ostatní státy prochází. Jak mluvčí maďarské vlády Zoltan Kovács uvedl v jednom ze svých online příspěvků, nynější stav lze přirovnat ke „stavu válečnému.“ To by byla skutečně pravda, pokud by krizový stav s krizí skončil.
Kim Lane Scheppele, profesorka sociologie na Princeton University se zaměřením na Maďarské právo, je však přesvědčená o tom, že Orbán krizový stav nikdy neplánoval ukončit. Tomuto závěru nasvědčuje mnoho, i přes veškerá ujištění maďarské vlády. Především to, s jakou vervou Fidesz odmítl do zákona přidat klauzuli o době jeho trvání. Díky tomu má nyní Orbán stoprocentní kontrolu nad tím, kdy stav skončí, jelikož na jeho odstranění je potřeba dvou třetinové většiny v Parlamentu. Také to, že krizová opatření z dob uprchlické krize z roku 2016 stále platí, něco napovídá o tom, jak na krizová opatření vláda ve skutečnosti nahlíží.
Samotná opatření neznamenají v kontextu koronaviru nutně konec maďarské demokracie, to, že nikdy neskončí, však už velice pravděpodobně ano. Ptám se tedy paní poslankyně Majerové Zahradníkové a všech jejích podporovatelů, je to cena, kterou jste ochotni zaplatit?
