Manic VR: kanadská dokumentaristka zkoumá zkušenost svých sourozenců s bipolární poruchou | E15.cz

Vše o vizionářích

Vše o vizionářích Vstoupit do speciálu

Manic VR: kanadská dokumentaristka zkoumá zkušenost svých sourozenců s bipolární poruchou

Nikol Kováříková

Od uvedení projektu Oculus Rift a boomu virtuální reality v herním průmyslu zažívá tvorba imerzivních zážitků opravdový rozmach. Nezanedbatelný potenciál brýlí, které vás ponoří do nové reality, nepřehlédli ani lidé zabývající se stigmatizovanými tématy, jako jsou duševní onemocnění a jejich léčba. Kanadská filmařka Kalina Bertin je jednou ze zástupců generace mladých tvůrců, kteří jdou destigmatizačnímu trendu naproti. V novém projektu Manic VR, představeném na festivalu Jeden svět, vpouští režisérka diváka hluboko do niterné osobní zkušenosti svých sourozenců s bipolární poruchou.

Místnost pražského muzea DOX je přepážkami rozdělena na několik částí. V jedné z nich mi kustod nasazuje těžkou helmu se vsazenými brýlemi a spouští projekt MANIC VR. V něm se ponořím do myslí Felicie a Francoise, dvou mladých lidí, z jejichž perspektivy nahlížím epizody bipolární poruchy v jejich průběhu. Doléhá ke mně hlas popisující celou scénu, zní vzdáleně a chrčivě, jako by byl vysílán ze vzdáleného přijímače. Jsem v pokoji, kde Francois zažívá manickou epizodu. Chodím po pokoji a sleduji předměty, které se pomalu začínají vznášet – zarámovaný obraz, kniha, popsaný list papíru. Prostor kolem mě se postupně a nenápadně plní vodou, která stoupá, až nakonec zaplňuje celou místnost. Po chvíli se voda vypařuje a nezanechává po sobě ani kapku. Z podlahy náhle vyrůstají šumící stébla trávy a vše kolem mě se noří do tmavě zelené džungle. Celý zážitek je provázen Francoisovým hlasem, který scénu popisuje. 

V jednu chvíli se hlas ve sluchátkách změní v ženský a já vstupuji do mysli Felicie. Ta jako by byla ponořená v temné modři hluboké noci. Temnotu náhle začnou narušovat vznikající galaxie hrající zářivými barvami. Felicie popisuje stav svého vědomí, které je zahlcené pocitem absolutní jednoty se světem, kosmem a vším živým. 

Rodinná diagnóza

Druhý den mi autorka a zprostředkovatelka těchto barvitých scén vysvětluje jejich vznik. „Před VR projektem jsem pracovala na dokumentárním filmu Manic. Když jsem ho tvořila, nechávali mi moji sourozenci na záznamníku dlouhé a detailní zprávy, ve kterých popisovali, jak procházejí mánií, hypománií (lehčí forma mánie s mírnějším průběhem, pozn. redaktorky) nebo psychózou. Některé z nich jsem použila ve filmu, ale mnoho jich zbylo a mě přišlo škoda je nevyužít. S nadšením jsem poté začala s kreativním procesem, který by je zužitkoval,“ říká Kalina Bertin v našem rozhovoru. „Pracovali jsme s materiálem v celkem nízké kvalitě, což vysvětluje, proč hlasy zní, jako by vycházely z rádia.“

Zmíněný dokument Manic byl prvním krokem v ozdravném procesu kanadské dokumentaristky, která v něm vytváří narativ života svého otce, vůdce sektářské skupiny vedoucího několik životů. Karin se dozvěděla také o jeho diagnóze bipolární poruchy, kterou trpí Felicia a Francois. „Ze začátku jsem se opravdu bála. Bála jsem se, že budu stigmatizovaná nebo že budu stigmatizovat druhé. V dokumentu jsem vyprávěla příběh svého otce, o kterém jsem zjistila, že trpěl bipolární poruchou, stejně jako byl diagnostikovaný jeho otec,“ popisuje Bertin své obavy. „Ale čím dále jsem v tom příběhu došla, tím lépe jsem se cítila.“ 

Ke zkušenostem svého otce a sourozenců nebyla však vždy tak otevřená. „V té době už to bylo deset let, co diagnostikovali mého bratra. Tehdy jsem si uvědomila, že o tom ale vůbec nic nevím. Měla jsem jen povrchní znalosti a od celé té věci jsem se uzavřela, protože jsem měla strach. Ale pak zažila psychotickou epizodu i moje sestra a mě napadlo: ,Jsem teď na řadě já?‘

Proces tvorby natolik osobního dokumentu byl ozdravný v tom, že šlo o „součást cesty podstoupené ve snaze pochopit, co se děje… Dodnes sice nejsem diagnostikovaná a nemyslím si, že mám bipolární poruchu, ale nemám strach i proto, že vím, že existuje léčba. Myslím, že je důležité si to uvědomit.“

Nároky vysokoškolského života vedou u studentů k depresím, na léčbu ale často nemají peníze

Tkví ve VR léčba?

I pro Felicii a Francoise byla spolupráce na obou projektech, především však na VR, terapeutická. „Řekli mi, že se cítili vnitřně posilnění tím, že mohli z bolestného zážitku vytvořit něco nového, pozitivního… mohou tak pomáhat ostatním.“ Ve snaze vyvolat v divákovi autentický prožitek srovnatelný s tím původním vytvářela Kalina Bertin všechny scény jak s pomocí svých sourozenců, tak i psychiatrů a dalších odborníků na bipolární poruchu. 

O efektivitě využití VR technologií v psychoterapii nakonec mluví i mnoho odborných studií, které demonstrovaly jejich pozitivní účinky v léčbě schizofrenie, PTSD, nebo dokonce jejich účinnost při diagnostice raných forem Alzheimerovi choroby. V praxi již terapeuti využívají VR v léčbě deprese, úzkosti nebo různých forem fóbií. A jak se k takovému využití VR staví sama dokumentaristka? „Myslím, že to má obrovský potenciál, ale záleží na tom, jak ho využijeme… je vědecky dokázáno, že lidské tělo a mozek při VR reagují fyzicky a mentálně stejně jako v reálném světě. Takže pokud se vytvoří traumatická zkušenost, může to mít těžké následky. Pokud je ale obsah dobře provedený, můžete s ním dosáhnout skvělých věcí. Můžete vytvořit on-line komunity lidí s duševními problémy a naprogramovat avatary, které by dokázaly reprezentovat, jak se právě člověk cítí a čím prochází.“

„Jde prostě o médium jako každé jiné a přestože mnozí lidé mluví o VR jako o stroji na empatii, záleží opravdu na tom, jak to uděláte.“ Bertin odkazuje na existující projekty vzniklé ve spolupráci s Virtual Human Interaction Lab Stanfordovy univerzity. V jednom z nich se ocitnete v mysli člověka, který si již nemůže dovolit střechu nad hlavou. Další pak zprostředkovává každodenní zkušenost průměrného Afroameričana v USA. Oba projekty si daly za cíl vyvolat v lidech interagujících s VR pocit empatie a soucitu.

Cesta ještě nekončí

Ani poslední projekt Manic VR neuzavírá pro Bertin cestu k hlubšímu pochopení osudů a zkušeností v její rodině. „Myslím, že mám ještě hodně práce. Ve své práci jsem reflektovala především stav krize. K uzdravení došlo během procesu tvorby, ale nebylo v ní samo ztělesněné. Zajímají mě především alternativní způsoby léčby, protože systém mentální péče v Kanadě má mnoho problémů. A jsem si jistá, že je tomu tak v mnoha zemích všude po světě. V téhle oblasti se máme ještě hodně co učit.“

Autor: Nikol Kováříková
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!