Marek Šindelka: Společnost se strachem časem nasytí

Vyhlášení cen Magnesia Litera: Marek Šindelka

Vyhlášení cen Magnesia Litera: Marek Šindelka Zdroj: ČTK

Demonstrace Bloku proti islámu na pražské Albertově za účasti prezidenta Miloše Zemana
Demonstrace Bloku proti islámu na pražské Albertově za účasti prezidenta Miloše Zemana
Na Hradčanském náměstí v Praze se uskutečnila demonstrace Hrozba islamizace ČR pořádaná Blokem proti islámu a hnutím Úsvit.
Na Hradčanském náměstí v Praze se uskutečnila demonstrace Hrozba islamizace ČR pořádaná Blokem proti islámu a hnutím Úsvit.
Migranti na balkánské trase
18
Fotogalerie

Marek Šindelka je mladý český spisovatel, který svým uprchlickým románem Únava materiálu rozdělil české literární kritiky na dvě části. Jedna ho kritizuje za nedostačující podloženost fakty a rešeršemi, druhá mu udělila prestižní cenu Magnesia Litera za prózu. Za rozporuplností jeho díla se skrývá především snaha do detailů zachytit osud lidské bytosti jako individua, druhotně však vznikla i jako kritika evropské a západní společnosti.

Nedávno zesnulý sociolog Zygmunt Bauman v jedné ze svých posledních knih napsal, že „pro velkou část populace, kterou už dnes pronásleduje křehkost a ošidnost jejího společenského postavení a vyhlídek, tento příliv (uprchlíků – pozn. red.) ovšem předznamenává ještě větší konkurenci na trhu práce, ještě hlubší nejistotu a slábnoucí naději na zlepšení…“ Kde vidíte příčinu strachu a emocionálního přepjetí lidí, které postihuje debatu o uprchlické krizi, vy?

Myslím, že tenhle strach je velmi pochopitelný. Že to je něco přirozeného, co se objevuje pokaždé, když lidé čelí něčemu radikálně cizímu, když najednou dochází k něčemu, na co nikdo nebyl úplně připraven, když přichází nějaká kultura, která je nám nebo Evropě obecně vzdálená. Člověk se nejvíce bojí neznámého. Toho, co nedokáže pojmenovat, s čím nebyl dlouhodobě v kontaktu, s čím zkrátka nemá tu žitou zkušenost. A myslím, že Česko nebo celá visegrádská oblast je přesně ten případ, že se zabýváme něčím, s čím jsme do kontaktu přijít nemohli.

Obavy o zaměstnání jsou pochopitelné spíše v jiném kontextu – například u ukrajinských přistěhovalců. V tomhle případě by ale byla situace jiná, protože řada lidí ze Sýrie mluví anglicky daleko lépe než Češi. Pravděpodobně by tedy obsazovali úplně jiná místa, než o která mají Češi strach.

Problém je spíše v tom, že sem ani nikdo nechce. Už dávno se rozšířila informace o tom, jakým způsobem by asi tady přicházející lidé živořili, s čím – s jakou nenávistí – by se museli denně potýkat, takže sami velice rychle začali směřovat jinam. Někam, kde se můžou lépe uplatnit a kde jim nehrozí celá tahle kaskáda předsudků v takové míře jako u nás. Každý kontakt kultur je problematický. To je podle mě univerzální věc a vždy tomu tak bude. Vždy se v lidech projeví jistá dávka nějaké předpřipravené xenofobie, protože jsme takhle vytvoření, a dříve to snad mohlo být i výhodné. Možná je dokonce v našem genofondu zakódovaná určitá nedůvěra k čemukoli za hranicí vlastní skupiny.

Únavu materiálu jste psal jako reakci na vypjatou situaci ve společnosti. Ten největší mediální boom uprchlické krize už ale upadává, emoce se částečně uklidňují, protiislámská hnutí už v ČR nezaplňují celá náměstí a dokonce se začíná spekulovat o tom, že příští trendem bude namísto nenávisti naopak vítání uprchlíků. Pozorujete tedy nějaký posun na společenské úrovni?

Ono se to vytratilo z médií, protože nastala taková všeobecná únava materiálu. Lidé už touží zase po jiném neštěstí, které jim bude masově sdělováno z televize a jiných médií. Zároveň mě fascinuje, jak potřebujeme tyhle věci velice neuroticky pozorovat a nějakou dobu se jimi bavit.

A po čase se jimi nasytíme: společnost se nasytí strachem, uvědomí si, že realita je trochu jiná, že se to z větší části odehrává ve virtuální realitě mediálního prostoru, a jde se zase dál. Nemyslím si, že v Česku nebo naší oblasti (Polsko, Česko, Slovensko, Maďarsko) došlo k nějaké radikální proměně, že by lidé celospolečensky začali vítat ty, kteří prchají před neštěstím, jaké my si opravdu neumíme moc představit. Spíše už se vybouřila ta hlavní dosti nesmyslná bitva, ve které si všichni vyřizovali všemožné účty, které se už dávno netýkaly skutečných lidí a osudů.

Proto jsem tu knihu začal psát. Protože jsem měl pocit, že ta debata vůbec není o lidech, kteří se ocitli v nějaké krizové situaci, nebo o příčinách celé té situace, ale spíše o nějakých naprosto virtuálních problémech, které vyhřezly spolu s onou takzvanou krizí. Jako by tu najednou byla možnost se na nějakém poli pohádat, nenávidět se ve velkém, a tak se to prostě dělalo. Teď už se smyly některé předsudky, které tam na začátku byly, ale myslím, že ty základní přetrvávají. To základní palivo xenofobie tady bohužel pořád je, protože je podporováno nejvyššími politickými místy a není zde nikdo, kdo by situaci uklidňoval.

Ten prožitek individuálního osobního příběhu, který jste čtenářům zprostředkoval, je v některých médiích kritizován právě z toho důvodu, že ze své pozice vyprávíte příběh někoho, s kým jste se vlastně nesetkal. Vy jste popisoval, že jste se s některými migranty setkal, ale že nechcete využívat jejich příběh, jelikož by vám to přišlo nemorální. Jak na tuhle kritiku reagujete?

Spíš s úsměvem. S lidmi jsem se setkal, to jednak. A za druhé, jak by potom lidé mohli psát historické romány? Kdo se kdy setkal s Hitlerem ze všech těch spisovatelů, kteří o něm píší? O tohle v literatuře nejde a nikdy nešlo. Není to dokumentaristika. Podle mě to je román o lidech v mezní situaci a každý, kdo tu knihu četl, vidí, že to není o Arabech, náboženství nebo politice, ale že je to o třináctiletém klukovi, kterému je zima a chce najít svého staršího bratra. To je vše, o co jsem usiloval. Aby za všemi těmi nálepkami člověk zahlédnul alespoň na chvíli lidskou bytost. Ty reakce se daly očekávat, protože spousta lidí asi předpokládala, že můj přístup k věci v knize bude zpravodajského charakteru. To znamená spoustu materiálu, spoustu rešerší, ale takhle já nepracuji nikdy. 

Jdu v literatuře úplně po jiné cestě. Víc po prožitku a pocitu, nějaké emoci a hloubce člověka spíš než po povrchových ornamentech. Pracoval jsem záměrně jinak než média, která situaci vždy mapují z velkého nadhledu. Já se naopak zabývám jediným člověkem, snažím se vstoupit do jeho nitra, které je unikátní, a co nejpoctivěji spoluprožít jeho situaci. Ta kniha byla celkově risk, protože je aktuální. Psát například o druhé světové válce je v některých ohledech snadné, to už je odehrané. Každý má jasnou představu o tom, co by dělal, na jaké straně by stál, kdežto psát o současnosti je strašně nejisté, a proto mě to vlastně baví. Proto mě to přitahuje, protože vše se ještě může změnit. A to by měla literatura dělat. Snažit se pochopit svět, ve kterém žijeme teď.

Evropu popisujete, jak se dočteme na přebalu knihy, jako velký fungující stroj, obdivuhodně krásný jako fraktální krystal vody, a stejně tak studený. Neukazuje právě ta bezmoc, která migraci, integrační procesy a celé záležitosti kvót apod. doprovází, že ten stroj nefunguje zcela tak, jak má? Co říkáte na v poslední době velmi rozšířené stížnosti veřejnosti na Evropu a fungování jejích institucí?

On určitě nikdy nemůže fungovat dokonale, mě spíše zajímalo, jak by mohla Evropa vypadat z úplně opačné strany plotu. My žijeme v tomhle světě se všemi výhodami. Okamžitě, když se narodíme, jsme jedněmi z nejbohatších lidí na téhle planetě. Každé dítě, které se narodí v západní Evropě, patří k elitě planety, zcela automaticky. Jenom tím, že prostě vzniklo. Má garantovanou skvělou zdravotní a sociální péči. Systém, který tady je a který funguje, je (a my na to často zapomínáme) naprosto blahobytný.

V Únavě materiálu jsem se pokusil popsat, jak vypadá zvenčí, když se sem člověk chce dostat a nemůže, protože ho kýžená společnost vyvrhuje jako nějaké nestravitelné sousto, nechce jej přijmout jako plnohodnotnou lidskou bytost. Bojím se, aby z nás a z Evropy obecně nevznikla taková pevnost strachu, abychom nezačali hnít zevnitř, protože každá společnost potřebuje něco protichůdného, něco opravdu cizího, aby se chod systému obnovoval. Všechno, co je uzavřené, se začíná kazit. Všechno, co zavřete v nevětraném prostoru, začíná smrdět. Izolace je trest, to není žádná výhra. Lidi přece zavíráme do vězení, když je chceme potrestat.

Co se týče Evropy a vztahů lidí k Evropě, z mého pohledu je to ta nejnešťastnější debata a pohled na věc, protože my sami nejsme nic. Čechy samy nejsou vůbec nic. Vždy jsme byli součástí nějakého širšího geopolitického celku a nikdy ne zcela suverénním státem, vždy jsme museli spolupracovat buď se západem, nebo s východem a buď dobrovolně, nebo ne. Nějaká naše suverenita je naprosto lichý sen. Vždycky budeme v nějaké sféře vlivu.

Před měsícem jste na své přednášce v Ostravě vysvětloval svou inspiraci pro scénu, ve které starší bratr provádí turisty po rozbombardovaném městě. Zmínil jste twitterový profil jistého Brita, který jezdí po konfliktních místech jako na dovolenou. Vnímáte tuto fascinaci nebezpečím a touhu zažít nebezpečí na vlastní kůži jako fenomén, který narůstá v poslední době a je typický pro naši společnost, jež dlouho nezažila válku na vlastní kůži?

To je řečeno hodně přesně. Mám pocit, že my se do jisté míry nudíme. Tím, že skutečné ohrožení vlastně neznáme, musíme si nějaké vymyslit. Umberto Eco o tom napsal knihu Vytváření nepřítele. To je něco, co v sobě má snad každá společnost zakódováno. My prostě potřebujeme někoho nenávidět. To je hrozně podivná věc, potřebujeme někoho nesnášet, k někomu se vymezovat, někoho se bát, a když tu nepřítel fakticky není, tak si to ho člověk vytvoří sám. A je to jak na společenské úrovni, tak na individuální. Fascinuje mě také, jak se válka stává zbožím. Jak se všechno utrpení stává mediálním obchodním artiklem a mění se v objekt pozorování. To jsem chtěl v knize zdůraznit, protože ta kniha je o pohledu. O tom, jak se dvě kultury navzájem vidí, a co všechno, jaké filtry a zkreslení, jim brání se vidět doopravdy.

Vytvářením si vlastních problémů jsem se zabýval už ve svých minulých knihách, kde jsem popisoval, jak mladá evropská generace, která žije zcela blahobytně, fakticky nemá žádné skutečné problémy, žádnou překážku k cestování nebo studiu, má zkrátka možnost udělat se svým životem, co uzná za vhodné – a přesto spousta z těch lidí ve všem tom luxusu trpí. Současnost je pro mladou generaci na západě hrozně tekutá. Svět je naprosto otevřený. Což na řadu lidí vytváří podivný tlak. Paralýzu a závrať ze všech těch neomezených možností.

Ačkoli Evropa nečelí žádnému bezprostřednímu ohrožení, míra nezaměstnanosti u nás se podle statistik Eurostatu pohybuje pod 4 % a rozhodně nelze popřít kvalitu sociálního a zdravotního zabezpečení, zároveň se nacházíme v situaci, kdy je každá třetí domácnost ohrožena exekucí a následnou chudobou. Skutečně má tedy každý mladý člověk možnost udělat se svým životem, co uzná za vhodné? Neexistují přeci jen i nějaké materiální podmínky svobody, které do jisté míry determinují chování mladých lidí?

To jsou samozřejmě velké problémy a je skvělé, že se na ně upozorňuje, že s nimi řada lidí bojuje, že tu funguje solidarita. Ale když mluvím o bohatství a blahobytu západní společnosti, mám na mysli spíš fakt, že tady lidé běžně neumírají hlady, žízní nebo kvůli tomu, že není možné sehnat antibiotika. A naopak že se skutečně mučíme tím, že nám lidi málo lajkují profilovou fotku na facebooku. Naše chudoba může pro miliony lidí na světě představovat naprosto nedosažitelný luxus. Sprchujeme se pitnou vodou – v některých oblastech světa podobné informace můžou znít jako zprávy z ráje. A co se týče svobody nakládat se svým životem – stačí srovnat naše možnosti s těmi, jaké mají miliony a miliony lidí v Africe nebo Indii. Patříme k čtyřicítce nejbohatších států světa, takže myslím, že si zase nemůžeme hrát na takové chudáky.