V poslední době se začaly množit protichůdné názory na pořad Máte slovo vysílaný pravidelně na ČT1 v půl desáté večer. Pochybnosti se vážou zejména ke stylu diskuze a přínosnosti daného formátu pro diváky veřejnoprávní televize. Má vůbec takový pořad na veřejnoprávní televizi své místo?
„Máte slovo. Hezký večer, milí diváci...,“ slyší publikum na začátku hodinového diskuzního pořadu, který uvádí Michaela Jílková, rozhlasová a televizní moderátorka. Následuje velice krátký úvod do diskutovaného tématu a pak už volně začíná souboj slov a výčitek v malém potemnělém studiu.
Nesportovní chování
Máte slovo s Michaelou Jílkovou je snahou o naplnění ambice umožnit laické veřejnosti vyjádřit se k aktuálním tématům a problémům a ke konfrontaci lidí, kteří mají možnost skutečně tyto problémy ovlivnit. Taková aspirace zní úctyhodně, přesto se však koncept neobejde bez určitých problémů.
Novináři B. Kovach a T. Roosevelt identifikují ve své knize The Elements of Journalism (2007) jako hlavní problém fakt, že čím více lidí dnes může, ať už v rozhlasovém nebo televizním vysílání hovořit, tím více názorů se ve veřejném prostoru objeví. Ačkoliv by moderátor měl uvádět tvrzení svých hostů na pravou míru a dělat tak jakýsi první „fact-checking“ přímo „on air“, není v jeho silách při dnešním objemu informací, aby zachytil všechny částečné nebo upravené pravdy, naopak může v rychlosti rozhovoru opravit či uvést na pravou míru jen nejzjevnější klamná prohlášení. Jedním z problémů je tak zranitelnost faktů, které jsou v daném pořadu diskutovány, a tím pádem riziko, že tyto informace bude za pravdivé považovat divák, který si už sám dodatečně informace „zkonzumované“ v takovém pořadu ověřovat nebude (ruku na srdce, kdo si po skončení diskuzního pořadu, konference nebo debaty poctivě zkontroluje pravdivost padlých výroků?).
Navíc, jak se autoři domnívají, lze sledovat jistou tendenci v chování novinářů, kteří už často opouštějí funkci ověřování informací nebo hledání skutečného pozadí a motivů, jež stojí za událostmi, které určují veřejné dění. Fórum, na němž se má diskutovat, pak není založeno na kontextu a snaze o nalezení kompromisu, ale na síle rétoriky jednotlivých účastníků, kteří si vlastně jen přišli potvrdit své názory (čti předsudky).
Moderátorka pořadu Máte slovo se ke svému pořadu vyjadřovala například v rozhovoru s Pavlem Štruncem. Účast televizní věštkyně Jolandy, která se stala terčem kritiky, odůvodnila tím, že čeští občané utrácejí velké sumy za služby televizních a jiných věštců, a proto je vhodné je ve veřejnoprávní televizi konfrontovat. „Dáváme prostor lidem, v tom já vidím poslání Máte slovo,“ shrnula.
Jak si stojí čeští debatující?
Pořad Máte slovo bývá kritizován z několika důvodů. Jedním z nich je výběr hostů, k jejichž složení se už v roce 2017 vyjádřil radní ČT Zdeněk Šarapatka: „Za tzv. ‚obyčejné občany‘ tu bez skrupulí vydávají proruské aktivisty. Navrch se světovou ostudou: The New York Times totiž čerstvě přišly se zprávou, že český aktivista Kašuka a další místní kolaboranti byli placeni ruským oligarchou za české demonstrace proti ukrajinské vládě či NATO a tentýž kolaborant Kašuka se na svém blogu pochlubil, že v pořadu Jílkové ‚odvedl dobrou práci‘.“
V říjnu letošního roku se na svém Facebooku velmi kriticky vůči pořadu vymezil i ústavní právník Jan Kudrna: „Já užtohle nechci platit. Nechci být ani trochu spolupachatelem rasistických výpadů. Ani téhožpod rouškou ‚veřejnoprávnosti‘. Kdyby to vytáhl J. Soukup na Barrandov.tv, tak z toho bude mít Newsroom ČT24 na tři týdny Vánoce.“
Pozvání do pořadu odmítl například romský aktivista a člen Strany zelených Robin Stria. „Nechci se podílet na pořadu, kde se témata jen otevřou a neproběhne férová diskuse. Nechci přijmout pozici obhájce celé romské komunity jen kvůli sledovanosti, která udržuje tento pořad ve veřejnoprávní televizi zcela proti jejímu poslání,“ vyjádřil se Stria v článku uveřejněném v Deníku Referendum.
Formát rozebral také filmový kritik Kamil Fila pro Aktuálně.cz, který jasně vyjádřil názor, že pořad Máte slovo nepatří do veřejnoprávní televize, protože nestojí na snaze o pochopení nebo vedení dialogu. Jako hlavní problém označil právě moderátorku, která stupňuje napětí v diskuzi, místo aby ji usměrňovala a vedla k nějakému závěru.
Ptáme se spolu s Nerudou: Kam s tímto formátem?
Jak uvádí například již zmiňovaná kniha The Elements of Journalism, žurnalistika by měla poskytovat fórum (platformu) pro veřejnou kritiku a kompromis. Původ této myšlenky lze nalézt už ve starověkém Řecku, kde se diskutovalo veřejně na tržištích. Hutchinsova komise (Komise pro svobodu tisku, založena vydavatelem magazínu Time. Zabývala se otázkou správné funkce médií, pozn. redakce) v roce 1947 dokonce označila cíl poskytnout platformu veřejnosti, na které by docházelo ke konfrontaci a každý by měl možnost se vyjádřit, jako přednější než samotné přinášení pravdivých informací.
V 90. letech 20. století pak přišlo období, které bylo americkou profesorkou lingvistiky a behaviorálních studií Deborah Tannenovou označeno za období vzestupu „Argumentační kultury“. V tomto období to byla právě televize CNN a pořady jako Crossfire nebo The McLaughlin Group, které začaly vedle klasického zpravodajství přinášet informace o aktuálních tématech prostřednictvím dramatických diskuzí. Tato kultura byla ale kritizována, protože pro větší sledovanost byla podporována agresivní argumentace a prosazování co možná nejvyhrocenějších názorů. V americkém pořadu Crossfire se úroveň diskuze dokonce snížila natolik, že se hosté jen navzájem uráželi a samotná výměna názorů úplně zmizela. Následkem poklesu úrovně byl tento pořad v roce 2005 zrušen.
Přes výše zmíněné problémy doprovázející realizaci pořadů v tomto formátu je však jejich zachování ve veřejnoprávních médiích nasnadě. S rozšiřováním sociálních sítí se dnes samozřejmě může každý kdykoliv vyjádřit k čemukoliv, ale přeci jen to není totéž, jako dostat prostor k vyjádření argumentů v televizním vysílání, kde navíc máte jistotu, že váš názor poslouchá (nebo alespoň slyší) daný politik, úředník, obchodník nebo jiný člověk. Další výhodou takového fóra je nejen to, že vám konfrontovaný člověk v dané chvíli věnuje pozornost, ale musí reagovat bezprostředně a nemůže se tedy poradit se svým PR agentem.
Stejný názor má i časopis Respekt, který vytvořil platformu Klub Respektu. Ta byla spuštěna letos v říjnu a nejen čtenáři časopisu mají možnost komunikovat s redakcí. Možná, že právě takový typ platformy by v současnosti mohl mít úspěch. Umožňuje zapojení široké veřejnosti, ale příspěvky do diskuze se budou řídit určitými standardy, což vyžaduje také nemalou míru přípravy zahrnující ověřování faktů.
Na závěr ještě jedna citace moderátorky Jílkové z rozhovoru pro Českou televizi: „Pokud byste chtěla za čtyřicet pět minut živého vysílání dojít k řešení ve věci, kterou se státní instituce snaží vyřešit dlouhá léta, musela byste být bláhová. Vyřešit do 45 minut daný problém je prostě nereálné.“ A na otázku, jakou funkci tedy diskuzní pořad má, odpověděla, že má zprostředkovat jakýsi přehled. Nalézt řešení problému nikdy nebylo a nebude snadné, ale otázkou zůstává, zda lze na snahu o dosažení konsenzu rezignovat.
Dostat v diskuzi slovo je důležité, ale máme-li ho mít jen proto, abychom vykřikli pár naštvaných vět, bude snad lepší hlásit se o něj někde jinde.
