Medicína je obecně považována za exaktní vědu. Přesto je ale jako každý obor, v němž se pohybují nedokonalí lidé, ovlivněna předsudky, které mohou mít závažné důsledky. Ty se pak projevují ve statistikách, kdy má žena 7krát větší pravděpodobnost nerozpoznání infarktu než muž, protože ve filmech a seriálech se přece při infarktu lidé chytají za srdce… Jak byly tyto předsudky vybudovány a kdo je jimi ohrožen?
Zdraví je to nejcennější, co máme. Vědecký výzkum jde stále kupředu a díky tomu jsme schopni vyřešit více a více zdravotních problémů. Vzhledem k tomuto neustálému posunu bychom se ale možná mohli začít postupně vracet k jeho kořenům. Cesta, kterou jsme získali naše znalosti o lidském těle, je totiž stejně důležitá jako poznatky samotné. Poslední dobou se navíc začínají objevovat nedostatky, kterých se na ní naši předci dopustili. Tyto předpojatosti a předsudky, které byly při honbě za novou léčbou uplatněny, stále ovlivňují životy milionů lidí a je možná na čase přehodnotit, jak medicína k určitým skupinám populace přistupuje.
Prokletí a strašidelné hory
Abychom plně pochopili současnou situaci v medicíně, měli bychom se nejdříve zaměřit na počátky medicíny. Jako většině oborů samozřejmě i medicíně dominovala určitá skupina populace – bílí muži. To, že právě oni zkoumali lidská těla, vedlo k prvním nepravdivým předpojatostem v medicíně. Studovali totiž především mužská těla, a tak do této doby stále rozumí lékaři ženským tělům méně. Ženy byly vnímány jako „muži s otravnými hormony“, jak zmiňuje ve svém videu John Oliver, a tak výzkumu jejich anatomie nebyla věnována přílišná pozornost. Jak říká doktorka Kate Young: „Místo toho, aby medicína uznala nedostatky svého poznání, raději očekává, že ženy (svou myslí) začnou kontrolovat své nemoci tím, že je akceptují, změní svůj životní styl a podvolí se své genderem dané společenské roli manželky a matky.“
Na tyto předsudky a nastavení se navíc také váže problém s popisem ženského těla a procesů s ním spojených. V již zmíněném videu je ukázáno, že ještě v padesátých letech se v USA o menstruaci mluvilo jako o „kletbě“ (curse) a o ňadrech jako o „strašidelných horách“ (haunted mountains). Přestože se tomu už můžeme smát a říkat si, jak bizarní tyto názvy jsou, problémy dosud přetrvávají. Ženy se například stále stydí mluvit o svých intimních partiích a často raději nemluví o svých problémech, které by se přitom po brzké diagnóze daly velmi rychle a dobře vyléčit. Občas jsou také jejich problémy s reproduktivními orgány a bolestí znevažovány samotnými lékaři, a proto mnoho žen trpících například endometriózou čeká až sedm let na správnou diagnózu. Problém ale není (jen) v samotných doktorech, protože oni často ženám nemohou pomoci proto, že mají sami o těchto zdravotních případech pouze málo informací.
Celý tento problém vynechávání půlky populace z anatomických studií se pak promítá i do dalšího odvětví – farmacie. Léky, které nám všem doktoři předepisují, byly v mnoha případech testovány jen na mužích, protože výzkumníci měli strach, že by ženské hormony a menstruace mohly ovlivnit výsledky testů. Tato logika je samozřejmě značně chybná, protože testované léky samozřejmě užívají i ženy, jen na ně můžou mít dopady, o kterých farmaceutické společnosti i lékaři nemají žádné tušení. John Oliver na toto téma uvádí příklad, kdy studie rakoviny dělohy byla prováděna právě na mužích, což je jistě velmi užitečné vzhledem k tomu, že muži dělohu ani nemají, takže do ohrožené skupiny příliš nezapadají.
Ženy, rasy, menšiny
Všechny tyto systémové předsudky pak dále navazují na čistě lidské předsudky zdravotnického personálu, kdy doktoři například ženskou bolest přičítají především emocím či hormonům. Ženy tak mají menší pravděpodobnost, že dostanou léky proti bolesti, ale třeba i že budou kvalifikovány pro výměnu kloubu. Tyto předsudky se jako vždy neváží čistě jen na ženy, ale třeba i na osoby s jinou barvou pleti či na příslušníky nějaké menšiny. Ve Spojených státech studie mezi na lékařských fakultách objevily, že 25 % studentů věří, že lidé černé pleti mají tlustší kůži a 14 % z nich si myslí, že lidé s tmavou barvou pletí mají méně citlivá nervová zakončení. Ani jeden z těchto faktů samozřejmě není pravdivý a to, že z těchto studentů jednou budou doktoři, jasně ukazuje, že předsudky ve zdravotnictví jsou a budou velkým problémem.
Všechny zmiňované nepravdy pak mohou mít fatální následky. Ve Spojených státech je u matek tmavé pleti 3x až 4x větší pravděpodobnost úmrtí během porodu. Jedním z důvodů je i to, že doktoři Afroameričankám (a ženám obecně) méně důvěřují, že je něco opravdu bolí. Tato nedůvěra ale může vést ke smrti pacientky. U žen je také 7x větší pravděpodobnost, že u nich nebude rozpoznán infarkt a budou poslány domů, přestože trpí srdeční příhodou. To je způsobeno i tím, že valná většina veřejnosti i část zdravotnického personálu například neví, že infarkt se u žen projevuje jinak než u mužů. Místo bolesti v oblasti srdce a ramene ženy mohou čekat spíš únavu, nevolnost a bolest v krku, zádech či čelistech. Neznalost těchto příznaků může působit zbytečná úmrtí. Konkrétně v Americe zemře (nadbytečně) kvůli předsudkům v medicíně zhruba 83 000 Afroameričanů, jak zmiňuje John Oliver.
Důvěra v pacienta
Jak tento článek naznačuje, problém předsudků v medicíně je poměrně jasný a velmi nebezpečný. Jak děsivé statistiky minimalizovat? Jedním z kroků je už „správná výchova” mediků na lékařských fakultách, kde by měli být těchto předsudků zbaveni. Řešením by mohl být předmět zaměřený na obecné limitování předpojatosti v medicíně nebo alespoň důraz při výuce na odlišnosti lidských těl a empatii ke všem pacientům. Přirozeným dalším krokem by pak měla být větší diverzita mezi doktory. V tom je Česká republika poměrně úspěšná, ženy prý tvoří již 55 % českých lékařů. Jsme na dobré cestě.
