Textař, básník, publicista, spisovatel a antropolog. To je Michal Horáček. Jeho jméno se také často zmiňuje ve věci dalších prezidentských voleb.
Michal Horáček patřil mezi aktéry listopadu 1989, spolupracoval s Petrem Hapkou a napsal deset knih. Výčet jeho veškerých aktivit by byl dlouhý. Co si myslí o humanitním vzdělání? Čím bychom se podle něj měli zabývat ve společenské debatě? A chtěl by opravdu kandidovat na prezidenta?
Máte často přednášky směrem ke studentům. Mluvil jste například k účastníkům Pražského studentského summitu, o nichž jste napsal, že jsou těmi, kteří správu našich věcí převezmou a dali vám další důvod věřit v naši budoucnost. Sám jste studoval žurnalistiku a obhájil dizertační práci v oboru antropologie. Myslíte, že jsou oprávněné hlasy o zbytečnosti humanitních oborů?
No, extra často k nim nemluvím, ale zrovna účastníkům Pražského studentského summitu jsem řekl, že schopnost vystudovat vysokou školu není daná každému, že je to velký, jakkoli nevysloužený dar. Člověk schopný vnímat složitou strukturu vztahů mezi věcmi a pojmenovávat abstraktní pravidelnosti má ovšem nejen záviděníhodné privilegium, ale také odpovědnost: svého daru musí používat.
A to velmi často znamená bojovat, přičemž ten boj se odehrává ve veřejném prostředí, které není ustaveno tak, aby někoho šetřilo. Znamená to vědět, že utržíte zranění – a přesto taková střetnutí musíte podstoupit. Pokud ne, nejspíš jste zabírali místo na univerzitě někomu, kdo by byl udatnější, a tím i společnosti platnější.
Předpokládám tedy, že s kritickými hlasy na adresu humanitních studií asi nesouhlasíte, že?
Tak podívejme se na empirickou skutečnost. Poslední přehled, který mám k dispozici, říká, že pouhým 3 % absolventů Karlovy univerzity, teď mluvím o všech jejích 17 fakultách, se nějakým způsobem nepodařilo uplatnit na trhu práce. Pokud se to týká mé vlastní fakulty, tzn. Fakulty humanitních studií, tak to je 0,9 %.
Tam jsou zejména ti Milošem Zemanem proslavení kulturní antropologové, na kterých dokládá, že pro ně žádná práce není, že jsou k ničemu a že budou vlastně jenom tak nějak pobírat nějaké dávky od těch ostatních. Takže je to empirie, co nám říká, že tomu je úplně naopak. V čase uskutečnění zmíněného průzkumu jsme v republice měli nezaměstnanost ve výši 6,4 %.
Jaký je podle vás hlavní důvod, proč se humanitní vědy studují?
To není řemeslo, nemá to řemeslnou povahu, to se studuje proto, aby člověk mohl složitěji vnímat svět, ať už současný nebo minulý, jako tomu je například v případě historiografie, aby mohl napomoci k tomu, abychom svět, který je pestře strukturovaný, opravdu uměli lépe soudit.
Kromě jiného by se člověk na humanitní fakultě, ale i na vědách tvrdých, přírodovědných, měl naučit tomu, co se píše v záhlaví deníku The Guardian, a to se mi moc líbí: „Interpretace je svobodná a fakta jsou posvátná.“ To znamená, že se s fakty nenakládá stylem: „já jsem to viděl někde vpravo dole“, ale řekne se, kde to opravdu viděl a jak to opravdu znělo. Tam žádná svoboda není, to je povinnost.
Svoboda začíná teprve tehdy, kdy tato fakta, která zjistíme, budeme používat při svých interpretacích a při jejich spojování s dalšími fakty a hledání vztahů mezi nimi. To je ta humanitní práce, hledání těch vztahů.
Myslím, že by obecně humanitní vzdělání mělo být více respektováno, protože tím se respektuje i přístup k veřejné debatě a my potřebujeme ve svobodné zemi svobodnou debatu. Nejen svobodnou, ale i kvalitní. Kde jinde než na školách humanitního zaměření si tohle člověk má osvojit? Proto jako pospolitost humanitní vzdělání nezbytně potřebujeme.
Jaká je podle vás současná úroveň společenské debaty v České republice?
My žijeme ve zvláštní době. Netroufnu si to nějak pojmenovat, ale dřív jsem věděl, co to ta veřejná debata je. Teď to nevím, protože mezi nás neurvale vstoupil ten mohutný fenomén internetu a jeden neví, co je člověk, se kterým diskutujeme, zač. Existuje skutečně, nebo jen virtuálně? Jakou má životní zkušenost, jaké profesní kompetence? Vlastně se to určit ani nedá.
Já mám pocit, že jsme se v současné době dostali trošku do slepé uličky, co se týče té demokratické debaty. Například kvůli tématu uprchlíků, kvůli tomu, že spousta lidí u nás jakoby rozsévá strach, namísto toho, aby podporovali právě tu debatu.
Na začátku své odpovědi na vaši otázku chci říct, že nade všechno nadřazuji svobodu vyjádření. To je úplně zásadní. Kvalita toho svobodného vyjádření je samozřejmě také, a velmi, důležitá, nicméně je přece jen sekundární. Kdyby byla ta „kvalita“ primární, kdo by ji posuzoval? Jaké závěry by vyvozoval a jaké sankce udílel?
Jakmile bychom s tím začali, svoboda vyjadřování se zhroutí a jsme namydlení. Naštěstí je zřejmé, že tato svoboda dosud nejen trvá, ale také se stále rozšiřuje. Dnes si stačí založit facebookový profil, videoprofil nebo blog a zaujmete-li svými tématy a podobou jejich prezentace, skoro doslova „za chvilku“ se stane, že z vás ve veřejném prostoru je velice slyšitelný, neopominutelný hlas.
Druhá věc, to je právě ta kvalita, se kterou spokojený samozřejmě nejsem. Ale jak by se mohla tak rychle zrodit? Všichni zkušenost s humanitními disciplínami nemají, a tak můžou prezentovat zajímavé příběhy, ale základní povinnost opírat se výhradně o ověřená fakta a argumentovat bez argumentačních faulů tak prostě dostává na frak.
Ale je tu i velmi pozitivní stránka věci: člověk má šanci opustit svou sociální bublinu, setkat se s názory a zkušenostmi úplně neznámých lidí. Je možné, že nad analytickým přístupem ke světu někdy převládne ten metaforický, prostě srdce nad rozumem, ale copak i to nemá svůj hluboký smysl?
O něčem, co bude působit na emoce člověka, o nějakém jednotící prvku, který jako Evropská unie potřebujeme, jste mluvil na debatě v Brně, kterou pořádala Iniciativa pro Evropské hodnoty. Mě by zajímalo, jestli se tím jednotícím prvkem v současné době nestal právě ten strach. Tedy, že nás sice spojuje emoce, ale v tomhle případě negativní…
To ne, to si úplně nemyslím. Ano, je ho hodně a možná i ve veřejné debatě momentálně převažuje, ale nemyslím si, že je to jednotící prvek. Přinejmenším není takového rázu, aby určil povahu naší společnosti na příliš dlouhou dobu.
Jednou se probereme a jak to bývá třeba po tom, co se vyspíme z opilosti, snad se za své kejkle a za své přehnané, panické reakce sami před sebou i zastydíme. Možná to nebude veřejné přiznání, ale i to soukromé má svou cenu. Poznáme, že prohlubování morální paniky bylo dílem politicky motivovaných entit a ty námi chtěly manipulovat.
Například?
Nepochybně jsou tu mnohokrát popsané, nejednou zahraniční a vesměs ze zahraničí financované „agentury“, třeba notoricky známý Aeronet, Sputnik a další. Všechny je pojí to, že jsou vůči nám – Čechům, potažmo i Evropanům, nepřátelské. Jen nepřítel věnuje tolik úsilí tomu, aby očernil naše elity, vytvořil „vlastizrádce“, poštval nás proti sobě.
Do rozkolísaného prostoru lze proniknout mnohem snáze než do soudržného, akceschopného. Přesně tak se chovají i islamisté: poštváním Evropanů proti muslimům a jejich náboženství obecně doufají vytvořit konflikt, který by byl fatální. Pro celý svět.
Musíme zachovat klid a s tím i schopnost konat
Skutečnost, že tomu strachu a naší vzájemné nevraživosti sekundují i někteří naši vlastní politici, je opravdu nepěkná. Nesmíme to tolerovat. Jistě si nemůžeme myslet, a myslím, že díkybohu si to snad nikdo ani nemyslí, že by situace byla růžová. Není. Má třaskavý potenciál a takovou dynamiku, že další vývoj nikdo nedokáže seriózně odhadnout, natož předpovědět.
Tím spíš ale musíme zachovat klid a s tím i schopnost konat. Už jsem to párkrát uváděl a uvedu to zas: Dojde k havárii autobusu. Vznikne chaos, lidi křičí – zajímavé je, že většinou nekřičí ti zranění, ale ti, jimž se nic nestalo –, že je to hrůza a něco by se mělo rychle udělat.
Ale mají-li ti cestující štěstí, tak se v tom autobuse najde někdo, kdo řekne: „Klid! Vy natrhejte obvazy, vy rány zaškrťte, vy vyndejte té paní zapadlý jazyk, vy zkuste ukonejšit tu holčičku, co se tak lekla, vy najděte hasicí přístroj, vy telefonujte hasičům, vy chtějte poslat ambulanci.“ Ale kdo z našich vysokých představitelů se tak zachoval? Byli i tací, co ječeli ještě víc než ti zděšení lidé a jinak neudělali nic.
Potřebujeme skutečné lídry, ne hysteriky. A od těch nejnebezpečnějších jsme v souvislosti s bezprecedentním migračním pohybem slyšeli, že se přes naše území převalí nezadržitelná lidská spousta, že je to neodvratné…
Ale obrátíme-li se od emocí k empirii, tak z Blízkého Východu jsme sem zatím dopravili 106 migrantů, notabene křesťanů, a z nich 34 vzalo nohy na ramena hned a dalších 27 později. Teď naši někde v Sýrii pečlivě vybrali 7 lidí a 3 radši do letadla směr Česká republika ani nenastoupili. To je důvod k panice? Nebo vám to tak přijde?
Mně také nepřijde, že zrovna u nás…
Ano, možná někdo řekne: pan prezident varoval. Jenže varovat můžete před něčím, co ostatní nevidí, neslyší a nevnímají, ale my ty zprávy, videa, filmové záběry vídáme neustále. I kdyby někdo byl slepý a hluchý, o migračním pohybu by nemohl nevědět.
Takže vyděšení jsme už tak dost, proč se ještě strašit. Takové „varování“ má asi takovou cenu, jako kdybych křičel, že prší. A oslovoval zmoklé lidi na ulici a říkal jim: „To je hrůza, co? Prší! Vy jste si toho ještě nevšimli?“ Jediný, co by mi na to mohli rozumně odpovědět, je: „Proč nám to říkáš, blbečku, jsme mokrý, ne?“
Myslíte si tedy, že v české společnosti je nějaký lídr v pravém slova smyslu? Někdo, kdo dokáže oslovit většinu a zastaví ten strach, zbytečnou hysterii.
Abych uvedl věci na pravou míru, nemyslím tím lídra ve smyslu vůdců totalitních režimů…
Samozřejmě…
Myslím tím někoho, kdo v těžkých dobách, v dobách nepohody, nepropadne morální panice, ačkoli sám se bojí. Všichni se tak nějak bojíme. Ale on tomu nepropadne, protože je ten lídr, a navrhne řešení a tu situaci zklidní. Možná by nemusel být politik, jen hlas, kterého si lidi cení, nějaká přirozená autorita. To je ale právě v té naší otevřené společnosti obtížné, sehnat takového člověka.
My totiž zastáváme a chceme zastávat spoustu názorů, takže už nikomu nedáváme ten bianko šek, aby teda něco řekl a my se podle toho zařídíme. To nejsme schopni udělat a já si myslím, že je to dobře, protože pokud by to tak mělo být, tak je zase nebezpečí, že budeme všichni říkat to stejné, a to já jsem už jednou zažil.
To je ještě mnohem horší, než když lidi blábolí v tom facebookovém panoptiku. Myslím si, že zrovna my přisuzujeme takový význam a takovou povahu funkci prezidenta. Ano, jeho hlas je v České republice slyšet kdykoli a kdekoli. Opírá se i o tisíciletou tradici těch, co přicházeli na Pražský hrad usednout na posvátném stolci. Ten má až mystickou hodnotu.
Slyšel jsem dokonce názor, že další prezident by neměl být na Hradě, že to prostě na ty osobnosti působí negativně, jak se dívají na Prahu shora.
Možná. Ale tak jsou rozdané karty. Prezident se zkrátka poslouchá jinak než ostatní lidé, a proto je důležité, aby ten prezident měl schopnost být skutečnou morální autoritou, na kterou se dá spolehnout v tom smyslu, že z těch možností, které se mu naskytnou k řešení, vybere tu lepší nebo alespoň nejmíň blbou možnost. A hlavně nepřispěje k panice.
Nemyslíte si, že je to třeba i problém médií? Teď mluvím o těch seriózních. Že každý ten „bonmot“ nebo kdykoli pan prezident, řekněme, přileje olej do ohně, zbytečně rozmazávají?
Je taková myšlenková škola, která zastává toto hledisko, já bych se k ní opatrně také hlásil, ale na druhou stranu si myslím, že ve skutečném světě je to neuskutečnitelné, protože máme tolik různých mediálních zdrojů…
Přesto si myslím, že bychom se měli uklidnit a nedávat tomu tolik prostoru, i když si musíme uvědomit, že ničeho moc nedosáhneme, ale zase jsme udělali dobrou věc. Takže já bych se také přimlouval za to, aby jako ta permanentní předvolební kampaň od Nejdku až po Veselí na Moravě nevstupovala na displeje našich počítačů a iPhonů nepřetržitě… Ten je potřeba uvolnit i pro jiné, nejednou důležitější věci.
Jako například?
Například: Jsou v ČR lidé, kterým je zbraňováno uplatnit svůj talent? Cítí se rozčarovaní, zklamaní, chybí jim víra v českou současnost i budoucnost? Proč? Jak jim můžeme pomoci k nalezení sebedůvěry, bez které nejde pořádně nic? To jsou obtížné věci, kterým se musí věnovat pozornost, a ne těm věčným zlovolným „bonmotům“, kterým by se spíš mělo říkat malmoty.
Obecně hlavně dávat lidem informace, což byl třeba podle mnohých problém České republiky, když vstoupila do Evropské unie. Lidé málo informovaní o tom, co členství vlastně obnáší…
No jasně, ale dávat jim ty informace ze všech stran. Jak máme dělat nějaké rozhodnutí, když o tom nic nevíme? To je strašně těžké. Teď se ty relevantní informace mísí s věcmi, které jsou vybájené, a tady najednou převládne ta metaforická, citová polovina toho mozku, vybublá ten strach a potom, i když dostaneme tu relevantní informaci, tak ji vlastně ani nepřijmeme, protože jsme si „názor“ dávno udělali. I proto je potřeba právě mladých, humanitně vzdělaných lidí, aby se proti tomu stavěli a vyžadovali serióznější debatu. Tu, v níž jsou fakta posvátná.
Jak tedy myslíte, že bychom mohli přesvědčovat ty už přesvědčené?
To je vždycky ten největší problém.
Protože hoaxů a toho všeho informační šumu je tak strašně moc…
Ano, já na to samozřejmě žádné řešení nemám, to kdybych měl, tak mám sedm Nobelových cen. Můžu nabídnout pouze to, aby člověk poctivě metodou usilovných dřepů vstupoval do té debaty a upozorňoval na něco, co pravda není. Sám to samozřejmě nezmění. Ale generace mladých humanitně vzdělaných lidí? Celá generace? Ta by mohla.
V jednom rozhovoru jste řekl, že jste „nikdy neměl potřebu zasáhnout do dění v politice, ale že by to někdy přijít mohlo.“ Tak se tedy ptám, nemyslíte, že se ta chvíle blíží?
K tomu, aby někdo chtěl být prezidentem… To může chtít jedině psychopat. To potřebuje obrovské ego, protože to, že to někdo chce, není pro mě dobrý signál. Ale jsou situace, kdy člověk nechce, ale musí. Někdy jsou prostě situace, kdy nechcete jít k zubaři, ale musíte, a je možné, že taková situace za necelé dva roky nastane. I kvůli rostoucímu obecnému přesvědčení, že pan Ing. Miloš Zeman to má vlastně dopředu vyhrané. Ale podle mě je právě to ta situace, kdy by to člověk měl zkusit. Samozřejmě za předpokladu, že by opravdu měl velkou podporu a tím pádem šanci vyhrát, to určitě. Ale možná, i kdyby neměl takovou šanci, stejně by to měl udělat, protože gentleman se pozná podle toho, že bojuje za své ideály, byť jejich šance prosadit se je nevelká. Myslím si, že nějaká taková kandidatura přece jen bude.
Napadá vás nějaké jméno?
Já znám ohromnou spoustu lidí, kterou bych na Pražském hradě rád viděl. Problém je, že oni to sami nechtějí. Vědí, co to obnáší za zranění. A hlavně: Oni něco budovali dvacet, třicet, čtyřicet let, jsou v tom dobří. Vzít takovému člověku všechno, co dokázal? To je přece strašná škoda i pro tu společnost. Proč Šimon Pánek, člověk, kterého znám ještě z revoluce, by měl utíkat od toho, co vybudoval?
Někdo, kdo vybudoval něco tak blahodárného, jako je Člověk v tísni, něco, co odvedlo skutečnou práci a zachránilo životy. Přece jen nám tak pomohl dostat se na mapu kultivované Evropy. Už má ty kontakty, už to všechno zná, už spáchal ty chyby i se z nich poučil a naopak to, co udělal dobrého, to ještě posílí. Jak má takový Šimon Pánek od toho odejít? To podle mě není dobrá investice… Ale posouzení není na mně, nýbrž na něm. Kromě něj bych mohl říct plno jiných lidí v podobné situaci.
Vy byste to zkusil?
Víte… Mám život tak pěkný, že jsem o tom ani nesnil. Dělám s nejlepšími lidmi ve své profesi. Mám před sebou spoustu plánů, jezdím čtyřicet, padesát koncertů za rok, kde se potkávám s normálními lidmi, ne z pozice nějakého prezidenta, ale z pozice normálního člověka, který se zeptá: „Jak se vám tady žije, v Bruntále?“ A oni mi to řeknou. Nehledě na další věci, jako je moje malá dcerka, kvůli níž jsem se na čas vzdal své vášně – cestování.
Teď už by to opět bylo možné, protože už je ve věku, kdy ji budu moci brát s sebou. Když nad tím přemýšlím racionálně, tak mi to přijde jako úplná hloupost. Když ale vidím, kolik je tu despektu vůči tomu, o čem moje generace kdysi snila, tedy že se znovu stane součástí euroatlantické civilizace, despektu ke vzdělání, despektu k víře v sebe, despektu k demokracii, despektu k hodnotě jednotlivce… Přiznávám, že mám dilema. Bude-li takový krok nezbytný, vyloučit ho nemůžu.
