Nároky vysokoškolského života vedou u studentů k depresím, na léčbu ale často nemají peníze

Ilustrační foto

Ilustrační foto Zdroj: Mag Pole

Ilustrační foto
Ilustrační foto
3
Fotogalerie

„Když jsem se odstěhoval od rodiny, uvědomil jsem si, že nemám ponětí, kdo jsem,“ vzpomíná Martin, student sociální antropologie. A podobné pocity zaplavují stále více z nás. S nástupem konzumního života a extrémního tlaku na výkon nabývá péče o mentální zdraví nebývalé důležitosti. Lidé trpící duševními problémy však na pomoc často jednoduše nedosáhnout. Studenti, kteří projevují depresivní symptomy disproporčně více než zbytek společnosti, jsou totiž často v takové finanční tísni, že si placenou péči prostě nemohou dovolit. A dostupnost terapeutické péče hrazené státem je zoufale nízká, s čekacími lhůtami i půl roku. Navíc panuje ve společnosti hluboce zakořeněné stigma vůči pacientům využívajícím psychologických a psychiatrických služeb.

Rakouský neurolog a přední psychiatr Viktor Frankl nazval 20. století dobou „existenciálního vakua.“ Šlo podle něj o následek technologického rozvoje, který dal lidem do rukou takové množství volného času, se kterým si nevěděli rady, a nutil je uzavírat se v pocitech nejistoty a existenční nudy.

Rozvoj digitálních technologií pak není nic jiného než pokračování dlouhodobého rozvoje, který vede jedince k sociální izolaci a pocitům extrémní osamělosti..Rostoucí procento lidí s diagnózou deprese a celosvětový nárůst počtu sebevražd jsou pak extrémním vyústěním tohoto fenoménu. Česká správa sociálního zabezpečení dokumentuje za rok 2018 celkem 34 065 případů dočasné pracovní neschopnosti z důvodu duševní nemoci a podle dat Evropské unie trpí depresí 7 procent populace,tedy více než 700 000 Čechů. Pomoc však vyhledá necelá třetina. 

Důvod pro tak nízké číslo vidí psychiatr Martin Anders ve společenském stigmatu. „Stále existuje povědomí o tom, že duševní choroba je jakýmsi trestem. Funguje tu něco, čemu se říká stigma. Řada lidí se bojí vyhledat péči odborníka,“ řekl pro iRozhlas. Podobný názor tlumočil i psycholog Tomáš Říháček v rozhovoru pro ČT24, podle kterého „ve společnosti stále převládá pocit, že chodit na terapii rovná se být blázen.“ 

Stigma není rozšířené jen mezi laickou veřejností, nýbrž i mezi budoucím zdravotnickým personálem. Podle výzkumu Národního ústavu duševního zdraví vnímala celá čtvrtina studentů zdravotnických škol psychicky nemocné pacienty jako agresivní, pouze 15 procent jich kvůli stereotypům zvažuje práci na psychiatrickém oddělení. A i přes celoevropské reformy psychiatrické péče je Česko pozadu v její deinstitucionalizaci.

Léky, nebo léčba slovem?

Zhoršující se situace duševního zdraví populace je jasně viditelná v dlouhodobém nárůstu užívání předepsaných antidepresiv. Mezi lety 2003 a 2015 se jejich spotřeba v Česku zvýšila téměř trojnásobně. Léky ale nejsou řešením pro každého a například u rezistentních typů deprese jsou jejich účinky téměř mizivé. 

I z tohoto důvodu se u mnoha druhů onemocnění doporučuje kombinace farmakologické a terapeutické léčby. Účinnost psychoterapie se navíc statisticky vyrovná účinnosti léků. Problém je však její dostupnost. Na sezení s terapeutem hrazené pojišťovnou se obvykle čeká několik měsíců, situace u privátních terapeutů je podstatně lepší, ne každý si však může dovolit nemalé finanční náklady, které to přináší. 

Léčba slovem není nicméně výsadou moderních terapeutů a klinických psychologů. O síle logos věděli už staří Řekové a léčbu psychoterapií doporučoval už Paracelsus, alchymista, lékař a reformátor medicíny, který žil na přelomu 15. a  16. století. Obecně se dá psychoterapie definovat jako soubor léčebných technik vyvinutých pro léčbu duševních obtíží, nemocí a poruch, které se soustředí na zlepšení psychického stavu klienta. 

Za zakladatele moderního pojetí psychoterapie může být považován Sigmund Freud, otec psychoanalýzy, která fungovala jako odrazový můstek pro mnoho vlivných psychologů, kteří měli následovat. Rozvoj terapie pokračoval i v následujících desetiletích a byl vskutku divoký. Jen v 60. letech dokumentoval 60 různých terapeutických technik. V 90. letech začal sílit tlak pojišťoven, které požadovaly důkazy účinnosti jednotlivých přístupů, a ty se začaly dělit na ty empiricky podložené (EST empirically supported therapy) a nepodložené, tedy pseudovědu. To vše bylo navíc doprovázené rozvojem takzvaného care managementu, tedy manažerského a silně ekonomického přístupu k medicíně.

Jedním z dalších velkých faktorů ovlivňujících dostupnost terapeutické služby je i fakt, že pojišťovnou placená psychoterapie je výsadou lékařů. V případě, že by chtěl mít terapii pro své klienty proplácenou i vystudovaný psycholog, je nucen doplnit si vzdělání atestací z klinické psychologie. Pracovníci pomocných profesí s terapeutickým výcvikem mají však u pojišťoven dveře zavřené.

Duševní strasti si vybírají studenty

Podle analýzy uveřejněné v německém časopisu Die Welt navíc depresivní porucha disproporčně postihuje studenty. Ve věku 18 let je pravděpodobnost rozvoje deprese u studentů o polovinu vyšší než u lidí, kteří nestudují. Riziko však narůstá v průběhu studia. Zatímco u ne-studentů klesá, u studentů se dramaticky zvyšuje. Podobné výsledky přináší i analýza 200 studií publikace Journal of the American Medical Association, podle které celá čtvrtina studentů medicíny vykazuje symptomy deprese nebo depresí trpí. 

Mezi příčinami duševních problémů jmenovali studenti v anketě pro magazín Studenta příliš vysoká očekávání a tlak na výkon. Jak pro Studentu řekla doktorka Kateřina Juklová z Univerzity Hradec Králové, „pokud od sebe očekáváme výkony, které jsou od našich schopností a možností příliš vzdálené, dáváme tím prostor k demotivaci, úzkosti, nízkému sebevědomí a v extrémních případech až ke vzniku neurózy.“ Podle Neila Nedleyho, autora knihy Život bez deprese, „starší studenti a dospělí s mírnými až velmi vážnými depresivními stavy běžně vynechávají i několikadenní pracovní proces. Deprese brání studentům v úspěšném ukončení studia a ztěžuje jim možnost získat a udržet si práci v dospělém věku. A pokud si i práci najdou, obvykle podávají jen slabé výkony.“

Z ankety pro potřeby článku, které se zúčastnilo 49 respondentů, mezi nimiž převažovali studenti Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, pak vyplývá, že služby psychoterapeuta vyhledalo celých 70 procent dotázaných. A většina z nich za ni platila z vlastní kapsy. Za utracené peníze pak ušetřili čas a zdraví v podobě okamžitého přijetí do péče. U pojišťovnou proplácené psychoterapie je situace o mnoho tristnější – na ni si museli podle odpovědí počkat průměrně 5 měsíců.

Obecně se ale dá říct, že pokud hledáte proplácené psychoterapeutické služby, vyplatí se důkladný průzkum všech specializovaných terapeutů a center, která mají smlouvu právě s vaší pojišťovnou. Dostupnost takových služeb je samozřejmě lepší ve větších městech, i zde ale počítejte s několikaměsíčním čekáním. 

Dlouhá vnitřní cesta

Pomalý je i samotný proces psychoterapie. Narozdíl od léčby farmaceutiky nemůžeme očekávat zázračně rychlé uzdravení. Skupinové terapie a stacionáře jsou otázkou několika měsíců, individuální terapie pak klidně i celých let. Protože jde čistě o interpersonální vztah mezi klientem a terapeutem, hraje velkou roli i to, jak si s terapeutem „sednete“ osobnostně. První terapeut přitom často není tím ideálním a nutnost změny a útrpného hledání nového specialisty mnohé odradí.

Zde přichází jedno z největších úskalí léčby slovem. To, jak se stavíme k celkovému procesu psychoterapie, je důležitým faktorem, který ovlivňuje výslednou účinnost celého procesu. Podle Michaela J. Lamberta, psychologa a autora několika metodologických příruček pro klinické psychology, mají naše očekávání a víra ve funkčnost terapie na účinnosti 15 procentní podíl. A narozdíl od léčby farmaceutiky nemůžeme očekávat zázračně rychlé uzdravení. Přestože kognitivně-behaviorální terapie je direktivně zaměřená metoda, plní se v ní tedy určité cíle a její postup je lépe zaznamenatelný, u mnoha jiných přístupů do léčebného procesu klient natolik nevidí a může se mu tedy zdát, že stagnuje.

Pocit stagnace totiž mimo jiné provázel zpočátku terapie i mě samotnou. K pojišťovnou proplácené terapii jsem se dostala přibližně po půl roce čekání. Šlo o můj druhý pokus a byla jsem připravená přijmout pomoc. Se svou terapeutkou jsem si porozuměla a započala velice důležitý krok ve svém životě, ačkoliv jsem to v té době ještě netušila. První rok z celkových pěti, které pravidelně docházím na psychodynamickou terapii, byl znatelně ten nejtěžší. Ne tolik v odkrývání těžkých vzpomínek, jako spíš v nalezení skutečné, vnitřní motivace se vůbec terapii otevřít. Bylo těžké dlouho mluvit, mluvit o sobě tak upřímným způsobem, jaký je v terapii jedinečný. Trvalo mi dlouho pochopit slova mé terapeutky, která se ptala, jestli pro mě je náš společný čas opravdu důležitý. Jejich význam na mě dolehl až v momentě, kdy jsem místo úzkostného přemýšlení, o čem mám tentokrát mluvit, cítila radost z každého nadcházející setkání a naplnění, když jsem z nich odcházela. 

Co mi dala terapie? Možnost vnímat samu sebe. Schopnost lépe chápat své emoce a vidět jejich pravý význam. A především vřelý a naplňující vztah s mou terapeutkou. Podobný prožitek si z terapie odnáší velké množství těch, kteří jí dali šanci. Kladné hodnocení s tím, že jim psychoterapie zásadně pomohla, zanechalo 85 procent dotázaných. Šlo především o schopnost lépe vnímat sami sebe a zvýšení pocitu sebedůvěry a vnitřní jistoty.

Jedním z takových lidí je i Martin (25, pro zachování anonymity je jméno změněné) z Prahy, který na individuální terapii dochází pravidelně již šestým rokem. Dlouhodobá zkušenost s léčbou mu dala „v první řadě povědomí o sobě samém, o tom, jaké jsou mé pocity, že vůbec nějaké pocity mám, že se můžu (a musím) zajímat sám o sebe. Že nenesu odpovědnost za deprese a zranění mých rodičů a není moje úloha je kompenzovat.“ Pocit ztráty vlastní identity způsobený snahou zalíbit se a naplnit očekávání rodičů a společnosti, jen ne těch vlastních, dovedlo Martina až do péče terapeuta. Takové nastavení na „vnějšek“ eskalovalo totiž v pocitech „deprese, sebenenávisti, ztráty životní motivace a všeprostupující frustrace a apatie.“

Podle svých slov ztratil během dospívání koncept vnitřní svobody. „Celé dospívání jsem se staral o to, abych byl takový, jaký jsem měl být podle jiných. Musel jsem se úplně odpojit od svých pocitů, tužeb a v poslední řadě i od své identity, kterou jsem poté dlouho znovunalézal.“ Absence prožitku vnitřní, osobní svobody a z ní vycházejícího pocitu kontroly nad svým životem přitom hrají v rovnováze duševního zdraví velkou roli. Právě povědomí o tom, že jsme pány vlastních emocí a osudů, i přes nutnost existence náhody a vnějšího světa, který ovlivnit nemůžeme, vytváří podhoubí pro zdravý rozvoj sebevědomí, sebedůvěry a z toho vyplývajících uspokojivých mezilidských vztahů a života obecně. 

Nejdůležitější radou pro vás, kteří zvažujete návštěvu terapeuta či bojujete s nedostatkem motivace, je nakonec ta zdánlivě nejjednodušší – vstupujte do ordinace s otevřenou myslí, bez přehnaných očekávání a především s odhodláním aktivně svůj stav změnit. V momentě, kdy je mysl uzavřená v temném zákoutí deprese a úzkostí, se může podobný přístup zdát nemožný, každý krok vás však posouvá blíže k zotavení. Vědomě se rozhodnout a dovolit si přijmout pomoc od druhého je prvním z řady těchto kroků.

V Česku, kde společenská debata posledních let přinesla mnoho aktivit na poli destigmatizace duševních onemocnění, se mentální péči i přes stále rozsáhlé stigma blýská na lepší časy. Ve spolupráci s Národním ústavem duševního zdraví vznikl například projekt NA ROVINU, který „usiluje o snížení stigmatizace a diskriminace lidí s duševním onemocněním a zlepšení přístupu lidí k duševnímu zdraví.“ Dalšími neziskovými projekty v oblasti duševního zdraví jsou například Nevypusť duši nebo Projekt SPOLU. O větší povědomí o syndromu vyhoření, především u studentů medicíny, se zasazuje kampaň Nevyhořím.