Když se mluví o „bourání předsudků“, představíme si většinou rasismus, xenofobii a předsudky vůči lidem s jinou než heterosexuální orientací nebo translidem. Tedy menšiny, jejichž příslušníky velká část většinové společnosti vnímá jako cizorodé či „nenormální“. Přímo středem naší společnosti však prochází ještě jiné rozdělení, které je velmi specifické jak předsudečnými obviněními z obou stran barikády (a nikoli primárně z jedné, jak je tomu ve výše zmíněných případech), tak tím, že oba „znepřátelené tábory“ vždy byly a budou početnými a výraznými skupinami v rámci naší společnosti. Dělicí čáru hraje totiž věk.
O stereotypech, kterými mladá (a mnohdy i střední) generace častuje tu „starou“, toho bylo napsáno celkem dost. Důvodem může být i to, že předsudky vůči starším lidem jsou velmi zpolitizované a verbální útoky se vyostřují vždy před volbami – „(Všichni) důchodci jsou nenávistní a nesvéprávní lidé, kteří by se chtěli vrátit zpět do komunismu, protože tam se o sebe nemuseli starat sami, ale dělal to za ně stát.“ Všichni si pamatujeme kampaň Přemluv bábu, podobně znějící vyjádření však můžeme na sociálních sítích vidět poměrně často (učebnicovým příkladem je na příklad toto).
A i když nechci psát o stereotypech vůči seniorům, zmínit je musím proto, že se na nich ukazuje polarita vzájemné nedůvěry. Zajímavé navíc je, že jsou leckdy podobné generalizace ve veřejném prostoru kritizovány – to se netýká jen (rovněž zčásti politické) odezvy novinářů z levicových médií jako jsou Deník Referendum či A2larm, ale i například facebookové skupiny Lumpenkavárna (která sdružuje lidi, jež spojuje obdiv k Václavu Havlovi, důraz na lidská práva a kritika Miloše Zemana). Také tam jsou ojedinělá volání po odebráním volebního práva důchodcům a podobné antidemokratické výkřiky v poslední době tvrdě kritizována.
Kdo je tady starý?
Jak je to však s nevraživostí z druhé strany? Podle v červnu zveřejněného průzkumu, který pro Nadaci O2 vypracovala agentura Ipsos a o kterém psaly Novinky, je nedůvěra starších lidí v mladou v generaci v Česku velmi vysoká, přičemž domněnky o mladých lidech dalece přesahují sféru politiky. V průzkumu 79 procent respondentů nad 29 let tvrdilo, že „by mladí nejraději jen seděli u počítače, hráli hry a bavili se na sociálních sítích“. Naprostá většina těchto starších lidí, než jsou naši čtenáři, se také domnívala, že mladí lidé ve svém volném čase stojí pouze o zábavu a že nemají zájem o charitativní aktivity. Sluší se dodat, že sami mladí lidé na stejné dotazy odpovídali úplně jinak – internetový způsob zábavy láká pouze třetinu a více než polovina z nich by se údajně do charity zapojila ráda.
Věková hranice, kterou průzkum zvolil, je svým způsobem samozřejmě nahodilá. Dopadl by průzkum jinak, kdyby se posunula na příklad na 39 let? Zvolená hranice přesto prozrazuje jeden zásadní fakt, který výrazně transformuje onu logiku „mladí versus staří“ – nevraživost vůči mladým lidem nepřichází pouze od seniorů, ale i od střední generace. Někdo by samozřejmě mohl tvrdit, že do seniorů se zas strefují jak mladí, tak právě i střední generace. Toto tvrzení nicméně nelze potvrdit ani vyvrátit a člověk si raději přeje, aby nebylo pravdivé, jelikož by to o naší střední generaci vypovídalo něco velmi nepěkného
Výsledek průzkumu však není až tak překvapivý – stačí se podívat do různorodých internetových diskuzí (ne jen té na Novinkách, tu vlastně nedoporučuji vůbec, zvlášť pokud trpíte migrénami), poslouchat náhodné debaty v tramvaji a poptat se mezi příbuznými a kolegy. Dozvíte se, že „mladí lidé jsou líní neempatičtí sobci, kteří stále sedí u počítače, nechtějí kvůli své pohodlnosti zakládat rodinu a naprosto samozřejmě očekávají, že mají právo dostat vše zadarmo“. Většinou nikde žádné zastání.
Jak se s podobnou rétorikou vypořádat? Klidné povahy se většinou v myšlenkách vrací třeba k padesátým létům (alternativou jsou hippies či punk), kdy se upjatí a lehce zahořklí jedinci pohoršovali nad tím obscénním rock ‘n‘ rollem, který mladou generaci odvádí od skutečných tradičních hodnot a dělá z ní nezvladatelné stádo, jež se stará jen o zábavu, nechce zakládat rodiny a jež je zcela jistě začátkem konce naší skvělé civilizace. Nadávání na mladou generaci zkrátka patří mezi tradiční volnočasové aktivity některých starších lidí.
A od koho to asi tak máme?
Ne každého však uspokojí tento obecný kontext. Existuje totiž mnoho lidí, kteří zároveň studují a pracují, jsou nervózní ze svých budoucích vyhlídek a při podobných řečech pak vidí rudě. (Čeští studující, jak píše iHned, patří k pracovně nejvytíženějším v EU. Děkujeme, že existují lidé jako Petr Nečas, kteří chtějí naši vysokou pracovní morálku ještě utužovat tím, že budeme muset omezit chození na mejdany a ušetřené peníze půjdou na školné. Mladí a bavit se? To tedy ne.) Tito mladí lidé (přičemž nikdo netvrdí, že jsou takoví všichni) pak mnohdy na své kritiky reagují velmi útočně.
Protiútok obsahuje nejprve silně generalizačně pojatou obranu celé mladé generace: „Vždyť mladí Češi a Česky, jak píše Rozhlas, jsou velmi aktivní třeba v pomoci uprchlíkům (což, pravda, v naší společnosti přináší spíš mínusové body), chtějí cestovat, jezdí na Erasmy, učí se jazyky, chodí na stáže…“ Druhou část samozřejmě představuje odvedení pozornosti a diskreditace „nepřítele“: „Kdo nás vlastně vychoval? Když jsme tedy takoví sobci, asi jsme se to od někoho museli naučit, ne? Mluví z vás jenom závist, zahořklost a vlastní neúspěch!“
My jsme mladí nikdy nebyli. Anebo byli?
Obě části oněch myšlenkových postupů (či jejich realizace v praxi) však kromě vlastního uspokojení nikam nevedou. I pokud je ona kritika neoprávněná (směle předpokládejme, že každá takováto silná generalizace celé jedné věkové skupiny je neoprávněná), ublížená reakce ničemu nemůže. Tato konkrétní reakce, byť některé její argumenty nejsou úplně od věci (rodič, který sobectví a nezájem vlastních dětí o charitu svádí „na tu dnešní dobu“, skutečně je tak trochu pokrytec), opět zahrnuje ono předsudečné uvažování, akorát s opačným znaménkem („mladí lidé nejsou hrozní, vždyť jsou přeci úplně skvělí, hrozní jste naopak vy“). Navíc přistupuje na polarizující přístup „mladí versus staří“, „my a oni“ a mnohdy tak prohlubuje do značné míry umělé vytváření oné barikády napříč naší společností.
Jak se tedy s podobnými útoky na mladou generaci vyrovnávat? (A to jak v případě, že jste její součástí, tak v tom, že už jste z ní dávno vyrostli, ale podobné řeči vás stejně štvou.) Klíč pro pochopení celé situace mi nepřímo vnuknulo vyprávění jedné mé známé, která se s podobnými útoky často setkává ve své vlastní rodině, přičemž jistě není sama. Od svého kamaráda se před několika týdny dověděla o jednom smutném letním příběhu, kdy vlivem nešťastné souhry náhod a také lehkovážnosti zemřel mladý člověk. Ve svém šoku po příchodu domů vyprávěla vše svým rodičům. Její otec reagoval naštvanou dlouhou litanií, ve které různými způsoby nadával na to, jak je dnešní generace hrozná. Nezapomněl si postěžovat, že její příšernost spočívá třeba i v tom, že si všechno točí a posléze dává na YouTube (což s původním příběhem vůbec nesouviselo). Také si zanadával na svou novou mladou šéfovou a na to, že už ho v práci nikdo nerespektuje. Vskutku empatická rekce, což?
Jeho rozezlená dcera se však nehodlala jen tak vzdát a pustila se do něj otázkami, jak se on sám a jeho známí ve věku kolem dvaceti let chovali. Tatínkovi prý trošku zchladla hlava a po chvíli přiznal, že i jeho známí a on sám udělali v mladém věku několik hloupostí, které neskončily fatálními následky jen díky velkému štěstí. Tohle malé přiznání (o mnoho tišší než předchozí řev) tak vlastně učinilo celý dřívější monolog nesmyslným.
Frustrace a strach
Proč otec z našeho příběhu na svou dceru vlastně křičel? Cílem této historky není vykreslit zlého člověka a pak prohlásit, že takoví jsou v jeho věku prostě všichni, kteří kdy prohlásili něco špatného o mladé generaci. Stejně jako mezi mladými lidmi najdete finanční ždímaly svých rodičů i tvrdě pracující, i příslušníci starší generace se se svými specifickými problémy vyrovnávají různě. Pointou bylo ukázat, že nevraživost vůči mladé generaci může mít různorodé příčiny, z nichž některé velmi často souvisí s pocitem vlastního ohrožení a jakéhosi „ujetého vlaku“.
Tento pocit není na příklad u starších pracujících lidí pouze vyfabulovaný – podle Kanceláře veřejného ochránce práv je při hledání či výkonu práce nejčastější formou diskriminace právě ta na základě vysokého věku. (Pokud tedy někdo nadává na boj proti diskriminaci, protože si myslí, že se jedná o vymyšlený problém týkající se pouze etnických menšin či žen, měl by si uvědomit, že snahy o vymýcení diskriminace mohou být dost dobře i v jeho zájmu.) Ospravedlňuje to necitlivé a hulvátské projevy otce mé známé? Samozřejmě, že ne, za vlastní chování je zodpovědný každý sám. Může to však vysvětlovat některé prvotní příčiny, které u některých lidí mohou takovéto chování spouštět.
Myšlenka na některé dědečky a babičky pohoršující se nad Elvisovými tanečními pohyby, z jejichž existence vyvozovali brzký zánik své vlastní kultury, zůstává stále relevantní – rozpory mezi staršími a mladšími generacemi tu budou vždy a jsou svým způsobem přirozené. Otevřené nepřátelství a silná nedůvěra (pokud se projevují ve vysoké míře) by nás však trápit měly, jelikož mohou být symptomem mnohých společenských i ekonomických problémů, jejichž neřešení vede ke zvýšené frustraci.
Hlavně empaticky
Na rovině osobní je důležité nepřijmout argumentační hru člověka, který se bude tvářit jako váš protivník – nenechte se vtahovat do oné polarity „mladí versus staří“, z nichž jedna skupina zaručeně může za všechno zlo v této zemi. Zároveň ale není žádný důvod k tomu, abychom tolerovali mnohdy vulgární a ponižující urážky (to, že nejsou adresovány vám osobně, ale skupině, do které chtě nechtě patříte, naznamená, že přestávají být urážkami).
V určitých případech lze zahájit diskuzi, zvláště ve chvíli, kdy nezačnete danému člověku ihned nadávat, že blbeček je ve skutečnosti on (a to i v případě, že tomu skutečně tak je). Možná v ní nakonec obě strany mohou dojít k jakémusi vzájemnému pochopení. Někdy je však pohár hořkosti tak hluboký, že jediné možné řešení představuje útěk. Ten sice může vést k ještě větší izolaci a tím pádem i agresivitě daného člověka, nikdo však po nikom nemůže chtít, aby dělal zahořklým jedincům fackovacího panáka. Někdy si zase stačí chvíli popovídat se svojí babičkou nebo sousedkou.
Na obecné rovině bychom se neměli zajímat pouze o to, co trápí zrovna naši generaci, ale i ty i jiné, abychom se pokud možno vyrovnávali s hlubokými celospolečenskými frustracemi, které se následně projeví agresí vůči právě na příklad mladé generaci (ne jenom vůči ní, samozřejmě). Můžeme mít pocit, že se na mladé lidi zapomíná, ale našim těžkostem bude naslouchat jenom ten, který zároveň bude vědět, že se i my zajímáme o ty jeho. Jak jsem již zmínila, je to (mimo jiné) téma politické. Politickými trháky nejsou jen bohatí vs. chudí, vzdělaní vs. nevzdělaní, velká vs. malá města a vesnice – politické body se velmi dobře získávají i na různorodém tematizování rozporů mezi mladou generací a těmi staršími (jedná se třeba o démonizaci a diskreditaci důchodců, či o živení a rozněcování ukřivděného pocitu, že na seniory mladí naprosto kašlou – obojí velmi časté a úspěšné strategie v českém politickém boji). Ať už se pohybujeme pod nebo nad těmi průzkumovými devětadvaceti lety, na tohle jim přece neskočíme!
