Too Hot to Handle je jedním z nejnovějších počinů Netflixu. Po týdnech od svého vydání lze označit jako reality show, která se nelíbila ani kritikům, ani divákům, ale všichni jejích devět dílů viděli až do konce. Lze u ní hledat mnoho spojitostí s jinými pořady, není tedy veskrze originální. Je však jedinečná ve svém postavení vůči zbytku současné kulturní produkce – s Too Hot to Handle dosáhl kulturní konzum vrcholu. A v tom je naprosto geniální.
Společně s jedenácti soutěžícími je divák uveden do luxusního prostředí soukromého poloostrova Punta Mita v Mexiku. Účastníkům je mezi dvaceti a třiceti a podle vlastních slov jsou to ti „nejvíc sexy lidé na světě“. Během prvních dvanácti hodin pobytu se u mladé opalující se matky Rhondy stihnou vystřídat hned dva muži – David, který do show přináší element pravého britského gentlemana, jí namaže nejen záda opalovacím krémem, a rozpustilý Sharron, jenž je sice v životě „nejvíc pyšný na svůj penis,“ ale je zarytým feministou a studentem gender studies. Se ženami to umí tak, že se Rhonda po jeho několika obratně formulovaných větách přesune na lehátko k němu a během pár sekund se s ním začne líbat.
Obraz celé show by už od prvního večera musel být na Netflixu konstantně cenzurován, k životu se však probouzí virtuální asistentka Lana (ne nepodobná produktu Alexa od Amazonu nebo Siri od firmy Apple) a informuje šokované instagramové hvězdy o pointě show: po celý měsíc mají zakázaný sexuální fyzický kontakt včetně masturbace. Pokud mezi nimi k něčemu dojde, Lana jim odečte peníze ze společného banku sta tisíc dolarů. Too Hot to Handle se vydává za sociální experiment, jenž má naučit mladé lidi, kteří jsou zvyklí na nevázaný sex několikrát týdně, budovat hlubší vazby a sdílet své pocity.
Na rozdíl třeba od českých Vyvolených si soutěžící nemusejí vařit či se jinak starat o svůj blahobyt a kamera tedy neustále míří jen na lehátka u bazénu, pláž, vířivku či společnou ložnici. Divák se nedozvídá nic o životech účastníků, pouze jejich jména, a v první polovině pořadu je drtivá většina konverzací mezi nimi variacemi na „mezi námi je teď rozhodně sexuální napětí, škoda že na to nemůžeme vlítnout.“ Není tedy překvapením, že „děj“ v resortu je do určité míry řízený produkcí. Dle slov jedné ze soutěžících jim například doporučovali, s kým mají navázat kontakt.
Perfektní marketingový produkt
Too Hot To Handle je tím nejlepším, co Netflix potkalo za poslední dobu. Vzhledem k tomu, že se většina soutěžících živí reklamními spolupracemi na Instagramu, marketingový dosah Netflixu se okamžitě rozšířil o deset milionů převážně mladých lidí. Ke konci června se už součet instagramových sledujících všech účastníků pohybuje mezi 15 a 20 miliony, z nichž každý na svém vlastním účtu sdílel v té či oné podobě příspěvek o Too Hot to Handle.
Show pak podobně jako jiné žije vlastním životem. Vznikají youtubová videa o vztazích mezi soutěžícími po natáčení, jejich zásnubách a rozchodech, což dále živí nejen značku reality show a potažmo Netflix, ale i samotné účastníky, kterým přibyly někdy až miliony sledujících. Jak již píše Petra Chaloupková, dalším dílem úspěchu je také skutečnost, že cena produkce jedné epizody reality show může být násobně nižší než u seriálů jiných žánrů. Uprostřed tohoto oboustranně výhodného procesu sedí divák živící ho svým sledováním. Není však jasné, zda si podobné počiny sledovanost zaslouží.
A jaká že je výhra?
Fenomén nízké kultury a lehké zábavy sahá až do starověku. Popularitou u veřejnosti vždy vítězí bulvární tisk nad seriózními deníky, podobné je to s audiovizuální produkcí. Nemá tedy valný smysl brojit proti Too Hot to Handle jakožto představiteli tohoto druhu zábavy, na které v zásadě není nic špatného. Pořad si však zaslouží zamyšlení, protože navzdory svým zjevným technickým nedostatkům se vyšplhal na první příčky sledovanosti na Netflixu v několika zemích.
Po řemeslné stránce je koncept hry nedomyšlený. Od začátku není totiž divákovi vůbec jasné, jaké jsou podmínky vítězství a jaká je odměna. Pokud bude vítězů více, dostane sto tisíc dolarů každý, nebo se výhra rozdělí? Kdo a jak vítěze určí? Odpovědi na zásadní otázky jsou v epizodách zmiňovány spíše mimochodem, nebo je divák musí pochopit z kontextu. Když nakonec show skončí s deseti vítězi, kteří si mezi sebou mají rozdělit sedmdesát pět tisíc dolarů, tedy sedm a půl tisíce na jednoho, a z nich ještě odečíst daň, je nad slunce jasné, že element trestu za porušení pravidel (odečítání peněz za fyzický kontakt) je naprosto neefektivní.
Podle odhadů technologického serveru Mazuma si totiž někteří ze soutěžících vydělávají až dvacet pět tisíc dolarů za jeden příspěvek na Instagramu. Tato vada je v některých epizodách i fyzicky patrná. Když k porušení pravidel dojde, žádný ze soutěžících (kromě jednoho, jemuž se přezdívá „účetní“) neprojevuje přílišné rozčilení nad tím, že rozmary dvou lidí stály celou skupinu několik tisíc dolarů. Odměnou soutěžícím tedy není radost z výhry jakožto něco, co s nimi může divák sdílet, ale rapidní nárůst sledujících na Instagramu a s ním spojený zisk.
Tvůrci vsadili na skandálnost
Své technické nedostatky Too Hot to Handle kompenzuje svojí skandálností a naprostou neúctou vůči čemukoli, co nejsou peníze, vypracované tělo nebo postavení na společenském žebříčku. V pořadu je nevkus patrný už z první epizody. V ní si jeden ze soutěžících vyslouží přezdívku „Ježíš“ díky svým dlouhým vlasům i přes to, že první věta, kterou o sobě řekne, je, že často zpochybňuje monogamii a přemýšlí o rozesetí svého sémě po celém světě. Skrz sérii je pak divák svědkem obskurních workshopů s cvičeními, která sice mají kořeny ve starých kulturách, jsou ale zcela potlačeny a zůstává účelový sexuální podtext.
Prvním je japonské umění svazování těla shibari, druhým indická yoni puja, která v praxi reality show vypadá tak, že účastnice zrcátky pozorují své vagíny. Tvůrci Too Hot to Handle využívají tuto skandálnost a vulgaritu jednoduše jako clickbait. Stejně jako u jiných jeho variací obsah neodpovídá titulku či traileru. Mezi vítězi totiž končí i soutěžící, kteří žádný vztah nenavázali, pravidla porušovali opakovaně, nebo do resortu dorazili pouhé dvě epizody před koncem. Základní premisa o jakémsi osobním posunu pak působí téměř směšně, především po tom, co jedna ze soutěžících – vítězka – prohlásí, že netuší, co ji vlastně pobyt naučil.
Za cenu jednoho lístku do kina měsíčně má uživatel Netflixu neomezený přístup k tisícům hodin mediálního obsahu všech myslitelných žánrů. Je to tedy služba velice levná, která se, využívajíce doporučujících algoritmů, snaží udržet uživatele zabaveného na co nejdelší dobu podobně jako Facebook nebo Instagram. Čas je pro internetové společnosti velice cennou komoditou. Čtenáři internetového zpravodajství si už rychle zvykají, že předpoklady a očekávání běžného života na internetu ne vždy platí, že co je „černé na bílém“ nemusí být vždy pravda a že i fotografie nebo video mohou být podvrhy. Pokud začnou být i internetoví diváci kritičtější a o času, který investují, budou smýšlet jako o penězích, jimiž platí v reálném životě, zachovají si svoji „internetovou důstojnost“. Protože hltat jednu epizodu nedotažené reality show za druhou, je jako koupit si přístroj na hubnutí v teleshoppingu – není to odsouzeníhodné, ale je lepší se tomu vyhnout.
