„Když sedíte u počítače a doufáte, že přijde nějaký dobrý nápad, nevnímáte při tom, že jste černoška, Afričanka. Jen zkrátka chcete napsat něco zatraceně dobrého,“ přibližuje své pocity sedmatřicetiletá spisovatelka Chimamanda Ngozi Adichie. Na africkém kontinentu ji považují za „nigerijský národní poklad“, ve světě je známá jako feministická autorka.
O feminismu se ostatně rozepsala také ve své doposud poslední knize z loňského roku We Should All Be Feminist. Sample z její stejnojmenné přednášky pro TEDx použila zpěvačka Beyoncé v písni ***Flawless.
Když Adichie charakterizuje sama sebe, hovoří o snílkovi a vypravěčce příběhů. S vážným výrazem však poukazuje na sílu, kterou naše sdělení mají. Upozorňuje na nástrahy skryté v zjednodušování a neustálém opakování jednoho zažitého vzorce. Právě z takovýchto omletých příběhů vyvěrají stereotypy a předsudky vůči jednotlivým národům, kulturám a skupinám. Přesto tvrdí, že na příbězích záleží, důležitá je však jejich rozmanitost. To se také odráží v jejích knihách, kde probouzí k životu postavy z různých společenských vrstev. Všechny její hrdiny ale spojuje touha najít své místo ve světě.
Nigerijská holčička toužící po zázvorovém pivu
Jak mohou omezené informace deformovat naše vnímání, zjistila Chimamanda Adichie už v útlém věku. Bystrá dívenka si četla britské a americké knihy pro děti od svých čtyř let. Svět na listech papíru pro ni však dlouho představovaly euroatlantické scenérie s blonďatými modrookými dětmi. „Neměla jsem ani ponětí, že by se lidé jako já mohli objevit v literatuře. Toužila jsem ve svých představách po zázvorovém pivu, které pily postavy z knih, které jsem četla, aniž bych vůbec tušila, co to zázvorové pivo je,“ směje se Adichie. Ve svých sedmi letech, ale objevila i africkou literaturu a z malé čtenářky se stala také „autorka“. Adichie začala psát své vlastní povídky o věcech, které sama znala.
Nejsme chudí křováci
Stejně jako měla malá Chimamanda zkreslený pohled na svět, který může existovat v knihách, zjistila po přistěhování do USA, že mají lidé pokřivený náhled na její rodný světadíl. Setkání s její americkou spolubydlící během univerzitních studií ji utvrdilo v tom, že opakování stejných příběhů o jedné věci vede k zaslepenosti.
Stereotypní názor o Afričanech zmítajících se někde mezi občanskou válkou a neschopností postavit se na vlastní nohy ji překvapil. Vinu přisuzuje především médiím, západní literatuře, která často těží ještě z koloniálních „trendů“, a nekritickým přístupům čtenářů. „Mým rodným jazykem je angličtina a oblíbenou zpěvačkou Mariah Carey,“ šokovala tehdy svoji spolubydlící. I my si můžeme položit otázku, co vlastně víme o africké muzice, Nollywoodu, místních výborných lékařích či talentovaných lidech.
Afrika očima Afričanů
Proti předsudkům a netoleranci ve společnosti bychom měli bojovat podle Chimamandy Ngozi Adichie také pomocí příběhů: „Je důležité, že africká témata reflektují afričtí autoři. Jak jinak můžete někoho pochopit, než že si necháte vyprávět o jeho kultuře.“ Možnost jak získat pestřejší obrázek o africkém kontinentě a tak se zbavit o něm zakořeněných mýtů nabízí čtenářům Adichie v celé své tvorbě.
Afričanka, jež od svých devatenácti let přelétává mezi Nigérií a Spojenými státy, má skvěle zmapovanou západní kulturu, zároveň dokáže poutavě líčit příběhy lidí ze své země. To nejednou ocenili literární kritikové jako například v roce 2007, kdy za knihu Půl žlutého slunce (Half of a Yellow Sun) získala prestižní britskou cenu Orange Prize. Román o nigerijsko-biaferské válce a o osudech lidí žijících uprostřed tohoto konfliktu vyšel také v českém překladu.
Buďme tím, kým chceme být
Setřít genderové stereotypy a nedívat se na sebe jako na pohlaví, ale na bytosti, je jedním z hlavních přání téhle inteligentní dámy, která je významnou osobností nejen v nigerijské společnosti. Její slova by neměla uniknout vaší pozornosti.
