Nora Borodziej: Na konfrontaci svých výroků s fakty si čeští politici zvykají těžko

Nora Borodziej

Nora Borodziej

Martin Konvička na demonstraci proti Angele Merkelové
Martin Konvička vedle Miloše Zemana
17. listopad v Praze
17. listopad v Praze
17. listopad v Praze
85
Fotogalerie

Proč se veřejnost nezajímá o pravdivost politických výroků a informací z médií? Lze tuto situaci nějakým způsobem změnit? „U dětí a mladé generace je tato zodpovědnost v rukou školy a učitelů, kteří by je měli učit především kritickému myšlení, mediální gramotnosti nebo porozumění textu. Zároveň by z nich měli vychovávat sebevědomé jedince, kteří se nebojí zeptat,“ myslí si Nora Borodziej, dobrovolnice Faktus, fact checkingového projektu Člověka v tísni.

Pro Faktus Nora Borodziej, která pochází z Polska, studovala v Německu, Skotsku a chystá se pokračovat v Maďarsku, ověřuje výroky českých politiků. Co si myslí o vlně současné nenávisti ve společnosti?

Projekt Faktus, který se zaměřuje na rasové a jiné předsudky, se obrací přímo na autory výroků a nabízí jim prostřednictvím otevřených dopisů faktický servis pro upřesnění nebo získání kontextu informací, které předkládají veřejnosti. Dopisy politikům jsou k dispozici na vašem webu – díky nim může veřejnost vidět reakci oslovených politiků, ale také to, že ne všichni z nich na dopis odpověděli. Berou vaše upozornění politici vážně?

Snažíme se, aby politikové brali naši práci vážně, proto stojíme o dialog. Opravdu nás zajímá, proč konkrétní politik použil, někdy i opakovaně, nepravdivou informaci nebo ji naprosto zbavil kontextu. Samozřejmě, každý se občas splete a někdy je těžké to přiznat. Konfrontovat své výroky s fakty – na to si čeští politikové zvykají těžko. A odpovídat na dopisy – to už je na ně většinou příliš. Obvykle argumentují tím, že jsou ochotni bavit se jen se svými voliči. Já bych doplnila: a to jen před volbami. A jen pro úplnost – zapomínají, že i většina z nás, vyjma mě, protože volit jako cizinka zatím nemůžu, jsou voliči. Voliči, kteří vzhledem ke svému věku půjdou k volbám ještě mnohokrát.

Proč je pro vás důležité oslovovat přímo autory výroků a nevytvářet pouze analýzy?

Právě pro tuto možnost dialogu. I když momentálně odpovědělo jen něco kolem 20 % adresátů, stále je to začátek. Výzvou v tomto směru budou až letošní krajské a senátní volby. Na rozdíl od analýzy je dopis osobní, vztahuje se ke konkrétnímu výroku konkrétního politika. Těžko pak adresát může říct, že se k němu tyto informace nedostaly.

Proč je pro politiky snazší užití chybného výroku i za cenu toho, že tímto výrokem mohou ve společnosti podněcovat nenávist vůči menšinám?

Můžeme se jen domnívat, jaká je motivace pro užití takových výroků. Může být různá. Je to součást politického marketingu a svými výroky politici nasedají na nálady svých voličů nebo chtějí odvést pozornost od témat, která jsou jim nepříjemná. Nebo jsou nedostatečně vzdělaní a tomu, co tvrdí, opravdu věří.

Demokracie poskytla mimo jiné veřejnosti také otevřený přístup k informacím. Proč se tedy obyvatelé bývalého východního bloku nezajímají o pravdivost politických výroků více?

Cítím za vaší otázkou otázku jinou, obecnější: proč se obyvatelé postkomunistických zemí nezajímají více o politiku? Nevím, jestli jsem schopná adekvátně reagovat, každopádně mám pocit, že lidé se nehledě na světové strany a historii zajímají o politiku stále více kvůli tomu, že je k tomu nutí okolnosti – zvýšený počet migrantů, terorismus, politika Evropské unie. Mnoho z nich se cítí ohroženo a pak tak reaguje na politiky. Naposledy jsme to viděli při referendu o brexitu.

Zajímají se ale jinak, než bychom si já, vy a mnoho dalších představovali. Jsou ochotni přijímat jen to, co je v jejich strachu a ohrožení utvrzuje, neověřují si zdroje. Klidně rozesílají celé rodině hromadné e-maily o nesmyslném šíření HIV uprchlíky na českých pískovištích, sdílejí hoaxová videa vytvořená na objednávku ruské propagandy a tak dále. Když jim to někdo vyvrátí, reagují ve stylu: „Ale mohla by to být pravda.“ Zde asi narážíme na dvě věci: úroveň vzdělávacího systému a nějakým způsobem roztříštěný systém hodnot. Obojí nějak zaspalo. Ve spojení s úžasnou rychlostí internetu je to nebezpečná kombinace.

Zmínila jste, že je mnoho lidí, kteří se cítí ohroženi a jsou ochotni přijímat jen to, co je v jejich strachu a ohrožení utvrzuje, aniž by si ověřovali zdroje. Lze podle vás nějak dokázat, aby tito lidé slepě nedůvěřovali všemu, co se dočtou na internetu nebo slyší v médiích, která cílí svým sdělením na lidské emoce a úmyslně zvyšují strach a nenávist?

U dětí a mladé generace je tato zodpovědnost v rukou školy a učitelů, kteří by je měli učit především kritickému myšlení, mediální gramotnosti nebo porozumění textu. Zároveň by z nich měli vychovávat sebevědomé jedince, kteří se nebojí zeptat. U starší generace je to těžší. Podle mnohých studií jsou zvlášť tvrdým oříškem takzvaní starší rozhněvaní muži, z nichž se rekrutuje většina „hejtrů“. Často už nevěří nikomu a ničemu, jen tomu, že je svět nedocenil a zradil. Zde recept nemám.

My ve Faktusu se snažíme především na našem Facebooku používat jednoduché nástroje typu memů, kdy proti sobě stavíme tvrzení politika nebo veřejně známé osobnosti a fakta. Dále přinášíme návody, jak si ověřit původ obrázku na internetu, či ukazujeme, jak konkrétně média manipulují titulky, aby získala lajky. Tyto jednoduché obrázky jsou překvapivě úspěšné. Možná by se dostavil efekt, kdyby podobnou cestou šla větší vládní kampaň.

V sekci Izolace se na vašem webu nacházejí politici, které na nepravdivost jejich výroků záměrně neupozorňujete. Mezi tyto politiky jste mimo jiné zařadili Martina Konvičku nebo Miroslava Sládka. Nejsou právě tito „izolovaní“ politikové pro společnost hrozbou?

Politici, kteří jsou v Izolaci, mají silný potenciál svými výroky vyvolávat nenávist, ale jsou momentálně bez jakékoliv funkce a mají velmi omezený vliv. Občas mi přijde, že největší vliv mají politici typu Konvičky nebo Bartoše na své oponenty, a to díky sociálním sítím. Sledujeme, co kde zase Konvička nebo Bartoš napsal, jak to překračuje donedávna všechny myslitelné meze, jak má jeho status spousty sdílení a souhlasných komentářů, a najednou máme pocit, že je chtějí všichni volit. Realita je ale taková, že si to Konvička poslední dobou z pohledu politiky docela pokazil. Těžko říct proč, ale zrušil partnerství s Úsvitem a po nejrůznějším handrkování založil s dalším odpadlíkem Petrem Hamplem novou stranu. Opakovaně prokázal, že není ochotný domluvit se ani s ideologicky spřízněnou stranou, ani svými spolustraníky. To muselo výrazně otřást důvěrou jeho příznivců. Ti riskují, že pokud jej do Senátu zvolí, zůstane tam osamocen jako konvička bez šálků, neschopný najít spojence.

Většinu dobrovolníků ve fact checkingové skupině Faktusu tvoří mladí lidé. Společně s řadou iniciativ zabývajících se politikou a aktuálním děním, za nimiž stojí mladí lidé, tak Faktus pomáhá bourat stereotyp, že jsou mladí k politice lhostejní. Proč u nás podle vašeho názoru stále přetrvává pocit, že o politiku zájem nemají?

I přesto, že jsme věkovou hranici v inzerátu nestanovili, je drtivá většina dobrovolníků Faktusu ve věku do 26 let. Dnešní doba klade před mladé mnoho možností, se kterými jsou ale spojeny také mnohé nároky. Abyste dnes uspěli, měli byste mít vysokoškolské vzdělání, umět výborně jeden cizí jazyk a dobře jeden další, alespoň chvíli studovat v zahraničí, absolvovat dlouhodobou stáž a podobně. A pokud to vše splníte, možná budete mít to stejné, co vaši rodiče, nebo o něco více, ale jen možná. V tomto náročném programu se občas těžko hledá čas a chuť na něco dalšího, co tak jasně nerámuje váš potenciální úspěch. Přesto se i takoví mladí najdou. Faktus a mnoho dalších projektů a iniciativ je toho důkazem.

Liší se v něčem podle vás studenti bývalého východního bloku od západoevropských studentů?

Letos jsem se seznámila s mnoha studenty ze zemí mimo Evropskou unii a přijde mi, že mnohem větší rozdíl je mezi nimi a námi, než mezi námi a západoevropskými studenty. Hlavně co se týče cestování nebo studování v zahraničí, máme hodně výhod, které si neuvědomujeme. Získat vízum je pro studenty z třetích zemí nejen náročný, ale i drahý proces. Takže si studium v Evropě mohou dovolit v podstatě jenom ti, kteří dostanou stipendium, nebo pocházejí z bohatých rodin. Pokud o tom začneme přemýšlet v kontextu rozšiřování „evropských hodnot“ – jestli existují, nebo ne, je jiné téma – přijde mi to dost kontraproduktivní.

Bez pátrání po tom, zda existují, nebo ne, vznášejí se „evropské hodnoty“ možná právě nad otázkou evropského přístupu k toleranci ve vztahu k aktuálním tématům. Mnozí lidé u nás stojí za názorem, že Evropa zastávala příliš tolerantní stanovisko vůči uprchlíkům, islámu, menšinám nebo LGBT lidem, a proto teď musí čelit problémům, které narušují její fungování. Myslíte si, že byla Evropa příliš tolerantní, nebo by se naopak toleranci měla ještě učit?

Evropská unie je pořád poměrně volným uskupením jednotlivých států. I když se snaží vztahy utužovat směrem k jednotnější politice, daří se jí to spíše v okrajových tématech a z posledního vývoje se dá jen těžko odhadnout, jak se vůle po společné legislativě bude vyvíjet. Ordinovat teď jakousi společnou toleranci je nemyslitelné, natož proveditelné. Je to na každém z nás a hlavně na našem svědomí.

Negativní reakce vyvolávají v poslední době mimo jiné i práva homosexuálních párů na adopci dětí. Proč se podle vás střední Evropa nedovede tak lehce vypořádat s tématy jako jsou homosexualita a multikulturalismus a staví se k nim se značnými rozpaky?

Těžko říct, jestli se s těmito tématy někdy některá země vypořádala lehce, ani u zemí jako je Švédsko bych si nebyla jistá. Co se týká práv adopce dětí homosexuálními páry před rokem 1989, tedy ještě nedávno, se v Česku za homosexualitu věznilo. Ještě před 10 lety nebylo možné, aby partneři stejného pohlaví uzavřeli před úřady oficiální partnerství. Teď se diskutuje o adopcích stejnopohlavními páry. Přijde mi, že to oproti Polsku berete docela rychle.

Nedávno také zveřejnilo Centrum pro výzkum veřejného mínění průzkum, že stále více Čechů je pro větší rozšíření práv homosexuálů včetně adopcí. Poláci jsou oproti Čechům ve většině věřící a k těmto otázkám zachovávají konzervativní postoj. Možná na tom časem něco může změnit současný papež František, zatím přijde ale mnoha Polákům příliš progresivní. Na rozdíl od vašeho Prague Pride, který podporuje pražský primátor, polská Parada Rownosci byla opakovaně zakázána tehdejším šéfem města a v roce 2005 prošla Varšavou nelegálně. Dnes už se ale situace zlepšuje.

Proč si myslíte, že u nás přetrvává tak silná nenávist, ale zároveň také strach vůči neznámému?

V zásadě pozoruji, že strach vůči neznámému není nutně svázán jen s Českem, v Polsku je rozšířen taky. Je přirozený a dá se podle mě překonat jen dobrým vzděláním a povzbuzováním zájmu o svět.

Mohou tuto skutečnost nějak měnit i mladí lidé, kteří vycestují do zahraničí?

Nemusí to být nutně tak, že lidé, kteří necestují, jsou uzavřenější vůči neznámému. Nicméně platí, že lidé, kteří cestují a poznávají, mohou pak do této diskuse lépe zasáhnout. A hlavně ji mohou moderovat.

Z čeho pramení negativní postoj zemí Visegrádské čtyřky k uprchlíkům, který se tolik liší od přístupu, který mají například Spojené státy americké?

Migrace je součástí americké historie. Dnešní národ z ní povstal, doplněn o další a další významné migrační vlny. Už na začátku 20. století dostaly USA přízvisko „tavící kotlík“, kde se všechny národy a kultury spojí, aby povstaly v jeden americký. Přece jenom je tam situace ohledně uprchlíků dost jiná – americká migrační politika je spíše postavena na přesidlování, kdy si v uprchlických táborech po celém světě vybírají ty, které přijmou. Americká situace je zajímavá a v mnohém inspirativní, na druhou stranu ale úplně jiná než evropská. Český národ postavil svoji identitu přece na něčem úplně opačném. Národní obrození směřovalo k emancipaci na Rakousko-Uhersku, Polsko bylo opakovaně rozdrobeno – naposledy mezi tři státy – a toužilo po jednotě navíc spojené pod vlajkou jednotné katolické víry.

Je asi přirozené, že malým národům, jako je ten český, nepřijde atraktivní představa příchodů jiných kultur a národů. Na druhou stranu nic takového se tady neděje a s kvótami ani dít nebude. Pořád by byl počet přijatých uprchlíků menší, než jaký Česko přijalo v době občanské války v bývalé Jugoslávii. Navíc si myslím, že Češi jsou k cizincům spíše vstřícní – alespoň taková je moje zkušenost cizinky žijící v Česku.

Myslíte si, že je tedy možné, že jsme k tématu multikulturalismu a přijímání uprchlíků opatrní i proto, že je v nás zakódována minulost našich zemí? Můžeme proto vnímat migranty tak, že přicházejí do Evropy hlavně za účelem, aby si ji podmanili a nutili nás vyznávat islám a přijmout za svou jejich kulturu?

V Česku, Polsku i Maďarsku, které určitou dobu patřilo k Osmanské říši, je zakotvená kulturně-historická idea – antemurale christianitatis. Nicméně oživovat ho dnes v souvislosti s uprchlíky je nesmyslné. Nejsou to nájezdníci, jsou to uprchlíci, případně ekonomičtí migranti. Nechtějí válku, ale lepší život. Před válkou a tyranií přece velká část z nich utekla.

Odmítavý postoj střední Evropy k přijímání uprchlíků a neochotu poskytnout pomoc získal řadu kritických reakcí. Ke kritikům se nedávno zařadil i šéf programu UNICEF Cornelius Williams, který upozornil na to, že dějiny našich zemí znamenají, že bychom nyní měli pomoc vrátit zemím, které ji potřebují dnes. Proč na tyto historické zkušenosti zapomínáme a nejsme ochotni pomoc poslat dál?

To nevím, ale myslím si, že v tom hraje roli, že většina z obyvatel zemí východního bloku zůstala, neodešla. Nemyslím si, že je to pro ně tedy argument. Čeští emigranti přeci při návratu nezažívali zrovna vítací výbory. Právě naopak. Možná si mnoho Čechů a Poláků myslí: „My jsme zůstali, my jsme přežili, Iráčani mají zůstat taky a snažit se.” Snad měla nedávná kampaň UNHCR (Úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky) pracovat spíše s tím. Vysvětlit rozdíly mezi režimy a jejich každodenní realitou než hrát na city přes skutečný příběh migranta prchajícího v rogalu z ČSSR.

Může podle vás s myšlenkou „my jsme zůstali, my jsme přežili, Iráčani mají zůstat taky a snažit se” souviset i názor mnohých politiků včetně Miloše Zemana nebo Milana Chovance, že bychom migrantům měli pomoci v jejich zemích, ne na evropském území?

Člověk v tísni pomáhá například v Sýrii a Turecku v objemu více než 370 milionů korun. Drtivá většina prostředků pochází od zahraničních vlád, naopak od české vlády je financí minimum. Proč, když chtějí pomáhat přímo na místě?