Deprese, aluze na znásilnění, tělesná dysmorfie, sebevražedné tendence. To jsou škatulky, do nichž patnáctiletá Grace z Velké Británie zařadila svou nejnovější povídku. Jinými slovy se jedná o upozornění na témata (v angličtině se jim říká „trigger warnings“), o kterých se v díle píše buď explicitně, nebo pomocí aluzí a symboliky. Mají sloužit jako varování pro všechny, jimž by čtení mohlo způsobit náhlé zhoršení psychického stavu, například tím, že jim připomenou traumatický zážitek. To, že se jedná o fanfikci ze světa Harryho Pottera soustředící se na romantický vztah Draca Malfoye a Hermiony Grangerové, je už prakticky vedlejší.
Když o svých textech Grace mluví, trochu se jí třese hlas. Chmurné motivy ale bere jako samozřejmost. „Moji démoni mě prakticky vodí i na záchod, jasně, že se projeví i v mém psaní,“ přikyvuje drobná blondýna.
Ve třídě si kouše nehty a ve své lavici ustavičně vibruje pravou nohou, nahoru a dolů, čímž ruší všechny ve svém okolí. Její škola se sídlem v londýnském Ealingu kvůli nepozornosti studentů zakázala všechna elektronická zařízení, a tak je to už sedm hodin od doby, co se naposledy ztratila v hlubinách internetu. Vynechává školní oběd a raději si cestou kupuje fastfoodový burger, aby byla co nejrychleji doma. Třikrát doleva, dvě stanice metrem, za rohem. Batoh shazuje z ramene, zhasíná světla, zatahuje žaluzie a v posteli si na klín dává notebook. Konečně. Místnost se naplňuje svitem obrazovky a Gracinou úlevou.
Fandomy a kde je najít
Grace není příslušnicí tajného kultu a rozhodně netráví čas tím, že požitkářsky pošlapává dětské vzpomínky čtenářů knih o brýlatém čaroději. Část svého života ale věnuje takzvaným fandomům, tedy fanouškovským komunitám, které nejčastěji sídlí právě na internetu. Své kořeny mají však již ve sci-fi tvorbě první poloviny dvacátého století, kdy se aktivní členové a členky buď scházeli naživo, nebo si posílali nejrůznější sborníky povídek a analýz poštou. Značné rozšíření přišlo v roce 1997 právě s vydáním prvního dílu Harryho Pottera. Spolu s rozvojem internetu získala amatérská tvorba využívající reálie kouzelnického světa rychle i další, především LGBT+, rozměry. Mimo jiné proto, že v těchto skupinách nacházejí své místo častěji lidé, kteří mají problém zapadnout do středoproudé společnosti.
Dnešní fandomy jsou svébytné celky chovající se jako každá velká a do určité míry dysfunkční rodina: mají vlastní řeč, tradice a zvyky, nad kterými v „reálu“ občas zůstává rozum stát. Pro Grace a většinu jejích on-line přátel je například zcela normální polemizovat o tom, jak dlouho dovolenou od zachraňování světa by si Kapitán Amerika musel vzít poté, co porodil Iron Manovo dítě, nebo řešit, co symbolizuje barva šátku na krku Kurta Hummela z televizního seriálu Glee.
Když Grace bylo dvanáct, zneužíval jí člen vlastní rodiny. O detaily se nechce dělit, částečně také proto, že trauma jejich velkou část vymazalo z paměti: „Ten rok je jedna velká skvrna. Policie, hádky doma, sociálka, psycholožka třikrát týdně a hodně velká deprese,“ vysvětluje mechanicky. Na jednom ale trvá. Kdyby nebylo internetových fandomů, myslí si, že by se z toho nejhoršího nedostala ven. Skrz společnou lásku k fiktivním postavám našla nejen únik, ale také skupinu lidí, kteří jí rozumí. „Vědět, že nejsem sama, že nejsem jediná – to pomohlo hodně, asi nejvíc,“ dodává. I teď mívá špatné dny. A při těch prahne po dávce svého virtuálního světa možná víc, než notorický kuřák po ranní cigaretě.
Mozkomorové & spol.
Deprese je tak běžná, že se o ní mluví jako o „rýmě mentálních nemocí“. Na světě jí trpí přes 350 milionů lidí. Do určité míry je svázaná s většinou běžných mentálních poruch jako s úzkostnou poruchou, posttraumatickým stresem, sociálními fóbiemi či obsedantně kompulzivní poruchou. Přesto je o ní řada lidí informována jen velice zběžně a studie jejímu výskytu nevěnují tolik pozornosti, kolik si zaslouží. V českých odborných kruzích je nedostatek těchto výzkumů obzvlášť očividný.
„Včera jsem byla děsně v depresi, to jsem slyšela každý den,“ vypráví dvaadvacetiletá Jessica z New Yorku. Ta sama zažila, jaký vliv může mít na léčbu psychického onemocnění přístup okolí, částečně zakořeněné právě v obecné neinformovanosti. „Pak je těžší brát sama sebe vážně,“ dodává s pokrčením ramen.
Jessice depresi diagnostikovali před rokem. První impuls pro léčbu dala její matka, která na své dceři pozorovala náhlou změnu chování, kdy Jessica odmítala vycházet z pokoje, i přes poslední rok vysoké školy se odmítala učit a náhle se rozešla s dlouholetou přítelkyní. Jessica ale diagnózu nepřijala tak lehce. I po několika měsících terapie trvala na tom, že je v pořádku. Věřila, že podvolení se diagnóze by ukázalo na její slabost a nakonec jí ještě více ublížilo.
Teď bere léky, pravidelně vídá terapeuta a po promoci začala i pracovat, konkrétně ve veřejné správě. Právě proto si také bedlivě chrání soukromí a nepřeje si, aby bylo o náplni jejího zaměstnání otištěno něco dalšího. V kanceláři z ní vyzařuje sebevědomí. Její čerstvě nalakované nehty se lesknou v ranním slunci a vlasy má stažené do slušivého drdolu. Bryskně vyřizuje e-maily, zvedá telefony a analyzuje příchozí data. Jak se dokázala nejen smířit se svou nemocí, ale také s ní začít bojovat? „Upřímně to zní trochu hloupě,“ směje se. „Ale nikdy mě úplně neopustila láska k Harrymu Potterovi. A jednou, vyhýbala jsem se zrovna studiu na státnice, jsem skrz znuděné googlování zabrouzdala až na starší fanouškovská fóra. Ta mi pomohla uvědomit si to, co jsem si nechtěla dlouho přiznat,“ popisuje s lehkostí.
V románovém světě Joanne K. Rowlingové mezi nejhorší nestvůry patří mozkomorové, strážci kouzelnického vězení. Mozkomorové nezpůsobují neštěstí, ne přímo. Namísto toho vysávají city, všechny báječné i průměrné, dokud v člověku nezůstane pouze nicota a jeho nejhorší vzpomínky, otupující svou intenzitou a slibující, že už nikdy nepocítí nic jiného. Dokud není jako kámen na dně prázdné studny, chladný a sám. Rowlingová koneckonců sama přiznala, že jsou knižní manifestací její vlastní deprese.
A právě na několika set stránkovou diskuzi na toto téma Jessica narazila. „Neskutečně mě překvapilo, jak se to bere vážně,“ kroutí nad sebou hlavou. „Nemohla jsem pochopit, že je na takových stavech něco divného, že to tak nemá každý.“ Jessica byla během terapie zvyklá řešit, co jí je. Technické definice znala nazpaměť. Věděla vše o chemické nerovnováze v mozku, kterou dokáže vytvořit vše od hormonální antikoncepce po posttraumatický stres. Ale nikdy si tuto teorii nedokázala spojit s vlastní psychikou, na kterou byla natolik zvyklá, že automaticky předpokládala její univerzálnost.
Sami a pro sebe
Odborníci postupně vyvíjejí nejrůznější způsoby, jak zapojit moderní technologie do léčby mentálních nemocí, od meditačních aplikací po čtyřiadvacetihodinové on-line terapeuty připravené převzít roli horké linky. Děje se to však pomalu jako každá globální změna dlouhodobě zakořeněného systému. Internet ale, ve větší míře než kdykoli předtím, dává lidem prostor ovlivnit vlastní realitu a to tak rychle, jak dokáží mačkat tlačítka na svých klávesnicích. Generace, která si zvykla mít nejnovější díly zahraničních seriálů na dosah prstů deset minut po světové premiéře a která si do počítače může stáhnout veškerý obsah své městské knihovny během jednoho odpoledne, není zvyklá čekat. Vytesává si tak stále větší prostory, ve kterých si nenechá diktovat, jak se věci mají mít.
Mimo jiné tak vznikají právě neoficiální terapeutické snahy. Nejedná se o fiktivní kanceláře starostlivých strýčků ani kázání o nebezpečích čekajících za každým rohem. Hlavní charakteristikou těchto proudů, které existují vně téměř každé fanouškovské komunity od Star Wars až po FNAF (Five Nights at Freddy's, populární indie hororová hra), je vzájemná rovnost všech zúčastněných. Skrz on-line komunikaci dochází ve velké míře k odpadnutí sociálních konstruktů spojených s genderem, věkem, třídou, sexuální orientací či barvou pleti.
Navíc se radikálně proměnila role terapeuta a dynamika s ní spojená. Namísto vševědoucí autority se lidé svěřují okruhu svých nejbližších přátel, a léčba se tak stává konverzací. Další den se pak role může obrátit a z „pacienta“ se stává ten, kdo radí, utěšuje, hledá řešení nebo pouze naslouchá.
Lékaři bez titulů
V prostorech, kde je na denním pořádku diskuze nejrůznějších symptomů a diagnóz, se k lidem kombinujícím profesionální terapii (tedy k léčbě využívajícím jak fanouškovské prostory, tak i docházejícím k odborníkovi) logicky přidají i ti, kterým stačí amatérský pohled. Po čtení o generalizované úzkostné poruše jsou si jistí, že našli odpověď na svou existenci. V tom se samozřejmě může skrývat nejedno nebezpečí.
Když něco vidíme či slyšíme kolem sebe, je snadné si vštípit, že jsme na tom podobně. Ať je to třeba náhlé svědění hlavy, když někdo byť pouze zmíní vši, nebo například sociální úzkost. Dále se v krajních případech najdou i takoví, co nemoc přímo předstírají, aby zapadali do kolektivu či přitáhli pozornost. To může potvrdit i devatenáctiletá Iris z Kalifornie. „Upřímně, kromě normálních výkyvů nálad nemám žádné velké psychické problémy. A ve fandomech jsem si kvůli tomu často připadala jako ta divná,“ vysvětluje Iris.
Iris popisuje období, ve kterém si kvůli své lásce k fiktivním světům v jinak otevřeném světě fanouškovských komunit připadala trochu jako outsider. „Jsem bílá, heterosexuální, nejsem psychicky nemocná – ještě, že nejsem chlap, jinak nevím, jestli by mě nehnali,“ žertuje Iris. Dlouho jí trvalo i to, než se sžila s prostředím, které se někdy snaží být podle jejích slov až „hyperkorektní“, aby náhodou neublížilo nikomu z těch, co by jim jakékoli přeřeknutí (třeba i neúmyslné) mohlo způsobit v krajních případech i panický záchvat.
„Tahle bezpečností varování jsou vytvářena proto, aby se přeživší traumatických zážitků mohli vyhnout nepříjemným emocím. Ale vyhýbání se ukotvuje posttraumatický syndrom. Systematické vystavování se těmto spouštěčům panických epizod a vzpomínkám, které vyvolají, je nakonec ten vůbec nejefektivnější způsob, jak se poruchy nadobro zbavit,“ napsal pro Pacific Standard harvardský profesor Richard J. McNally. McNally reagoval na návrh, že by univerzitní kurzy měly studenty předem upozornit na to, že se bude řešit problematika jako například sebevraždy nebo sexuální násilí.
Je ovšem nutné dodat, že když na vás v povídce (nebo učebnici) najednou a bez varování vyskočí explicitní popis znásilnění, těžko se dá mluvit o systematickém vystavování. Existuje ovšem řada lidí včetně uznávaných odborníků, kteří věří, že izolace v bezpečné bublině fanouškovských komunit psychicky nemocným více ubližuje, než pomáhá, a v některých krajních případech se to prakticky nedá vyvracet.
Samotná Iris poté svůj názor postupem času mírně pozměnila, byť se některým částem fanouškovských prostorů stále raději vyhýbá, pokud to jde. „Začalo mě lákat předstírat, že jsem taky nějak utlačovaná. Abych zapadla,“ popisuje Iris. „Ale jednou mi pak kamarád řekl: ‚Umíš si představit, že bys tohle předstírala mimo fandomy?‘ A to mi docela otevřelo oči. Takže ano, musím se přizpůsobovat cizím pravidlům, ale asi je to jenom fér.“
Dobrovolná samotka
„Mám těžkou depresi, jsem na autistickém spektru a z domu už jsem nevyšla asi půl roku, protože vždycky, když na to pomyslím, nemůžu dýchat,“ vypráví dvaatřicetiletá Andrea z Ontaria. „Nic mě nenaštve víc, než děti, co si z nudy hrají na mentálně nemocné,“ dodává nespokojeně a zakusuje se do posledního kousku domácí pizzy. Za chvíli má schůzku se svým přítelem, a tak rychle uklízí ze stolu, ale notebook si s sebou bere i k mytí nádobí.
Andrein přítel se jmenuje Lars, je mu dvacet a pochází z Německa. S Andreou se nikdy nepotkal, přesto jsou v relativně vážném partnerském vztahu. Jsou si věrní, říkají si prakticky všechno a vedou spokojený sexuální život. A to všechno pouze pomocí internetu.
Tentokrát Andrea pro svého přítele připravila narozeninové překvapení. Chce reprodukovat fotku, díky které spolu začali chodit. Ačkoli trpí intenzivní fóbií z venkovního světa, před čočkou webkamery se vskutku nestydí. Je ve svém světě, platí tu její pravidla a zapnutý Skype s přihlížející novinářkou na tom nic nemění. Svléká se do krajkového prádélka s hadím motivem, na nohy si natahuje vysoké kozačky, co se zapínají až ke koleni. Zvuk neochozeného zipu drnčí v uších a slibuje zajímavé pokračování. Andrea do jedné ruky bere imitaci kouzelnické hůlky, do druhé svůj telefon a pořizuje sérii fotek.
Jsou to jedny z nejcudnějších fotek na jejím osobním blogu a také první sbírkou, kterou kdy publikovala. „Bylo to osvobozující,“ vzpomíná korpulentní Kanaďanka. „Jsem pořád fakticky panna, byť se za ní nepovažuji, a kromě všeho ostatního mě hodně trápilo, že nemám šanci se seznámit. Moje sociální fóbie je tak intenzivní, že mi sousedka vynáší odpadky: nemůžu jít flirtovat do baru,“ objasňuje.
Agorafobie je druh úzkostné poruchy, který se často pojí s intenzivními panickými záchvaty. Neznámé prostředí může člověku způsobit téměř dokonalou ztrátu nad vlastními reakcemi, takže si připadá, jakože svět kolem něj letí světelnou rychlostí a on stojí sám uprostřed hurikánu vytvořeného vlastním adrenalinem a dusí se. Taková panika je občas tak silná, že hrozí nebezpečí ztráty vědomí.
Andrea doma pracuje (navrhuje webové stránky), spí, pláče i se raduje. Nákupy si nechává donést až na práh. Dokonce i psycholožka s ní konzultuje přes internet. Tak dokonale se sžila se svou nemocí, že dosáhla určité spokojenosti. „Svět je velký, příliš velký na to, aby v něm byl jenom jeden správný způsob, jak žít,“ míní rezolutně. Nepociťuje potřebu procházet náročnou kognitivně-behaviorální terapii.
Síla v informovanosti
Je rozdíl mezi jednorázovým vyhledáním svých symptomů na internetu a udržováním dlouhodobého kontaktu s lidmi, kteří sdílí své příběhy. Mluvením o svých stavech si členové fanouškovských komunit vzájemně ilustrují, jak mentální nemoci skutečně vypadají, jak různorodé formy na sebe může vzít jedna diagnóza a jak je samotný proces diagnostiky nespolehlivý. „Myslím, že veřejnost měla o téhle problematice dlouhou dobu strašně špatné ponětí, a internet lidem dal velké množství vědomostí,“ usuzuje Lis Coburnová, kanadská terapeutka, která studovala psychologii na Albertské a posléze Adlerově univerzitě a nyní pracuje v bezpečném domě pro ženy v těžkých životních situacích. Coburnová věří, že dosud nejméně využívaným zdrojem pro léčbu psychických onemocnění jsou právě lidé, kteří s nimi žijí a museli se je naučit zvládat.
„Když za mnou přijde člověk, co si sám určil diagnózu, může mít pravdu. Ale pokud se mýlí, ztěžuje to moji práci,“ vysvětluje Coburnová. Může se stát, že takoví lidé buď dostali špatné informace, nebo ty dobré špatně aplikovali na vlastní případ a pak se v této špatné diagnóze snaží tvrdohlavě setrvat – někdy ji až propojí s vlastní identitou.
Na fandomech, jejichž činnosti si je podle ní psychologická komunita relativně vědomá, si Coburnová nejvíce cení právě jejich komunitní povahy. „Jsou to podpůrné mechanismy,“ tvrdí. „A myslet si, že každý dosáhne na tradiční terapii, je druh privilegia,“ dodává. Například v USA někteří z nejchudších lidí ani nedosáhnou na zdravotní pojištění a to jsou právě lidé, u kterých je zvýšená šance výskytu psychického onemocnění (zejména deprese a úzkostné poruchy), na což poukazuje i Světová zdravotnická organizace (WHO). „Nemyslím si, že lidé, co si pomáhají tímto způsobem bez kombinování s profesionálem, jsou ve většině případů lidé, co volí mezi psychologem a kamarádem z fandomu. Spíš jde o ty, co by bez těchto prostředků pro své mentální zdraví nedělali vůbec nic.“
Azyl vlastní výroby
Všechny dostupné statistiky poukazují na nepoměr v přístupu k tradiční psychoterapeutické pomoci v rámci znevýhodněných společenských skupin. Jelikož fanouškovské komunity přitahují různé lidi, na které se při vytváření společenských pravidel buď vůbec nemyslelo, nebo hráli druhořadou roli, také v nich najdeme více lidí trpících psychickými chorobami.
Catherine a James ve fandomu hledali rozptýlení od svých problému v takzvaném skutečném světě. Seznámili se při roleplayové hře. Během těch fanoušci pro své pobavení na čas převezmou identitu specifické fiktivní postavy a povídají si, jako by těmi postavami skutečně byli. Caherine byla Severus Snape, James Albus Brumbál. Rychle si sedli a začali se bavit nejen o světě Harryho Pottera, ale také o svých vlastních životech. Po několika měsících byli prakticky nerozlučitelní.
Ve fandomech, prostorech, kde nachází útočiště všichni od dvanáctileté trans* dívky z Ruského venkova po padesátiletého přeživšího AIDS krize z New Yorku, se šeptem mluví o jakémsi „příběhu, který mají všichni“. „Občas se stane, že mluvíte s člověkem, skamarádíte se – a je jedno, že žije na druhé straně zeměkoule, protože vás v mnoha ohledech zná lépe než vlastní rodina,“ míní Catherine, třiačtyřicetiletá Floriďanka, tedy věkově rozhodně netypická příslušnice fanouškovských komunit. „A pak najednou zmizí z internetu. A víte, že je něco špatně, ale doufáte…“
Každých 40 sekund někdo na světě spáchá sebevraždu. Další statistika WHO, z níž zamrazí. Sebevraždy jsou také častější u LGBT+ lidí, u socioekonomicky slabých, v rámci některých etnik či ras a také u mužů. To se připisuje zejména kultuře, která je vychovává k potlačování vlastních emocí a vyzdvihuje dominantní, stoické „chlapáctví“ jako vzor a ideál, což se projevuje i v diagnostice. S identickými symptomy u pacientů s depresí a alkoholismem je deprese diagnostikována častěji ženě, kdežto alkoholismus muži.
Catherine se o smrti jednoho ze svých nejlepších kamarádů definitivně dozvěděla až půl roku poté, co k ní došlo.
Pozn.: Jména respondentek byla na přání změněna.
Text vznikl jako součást semestrální práce pro Ergo 2, časopis studentů žurnalistiky.
