Pavel Kasík: Balíčkování názorů úplně rozbilo politickou diskuzi v Americe

Pavel Kasík

Pavel Kasík Zdroj: osobní archiv

Pavel Kasík
Pavel Kasík
Pavel Kasík
Pavel Kasík
Donald Trump
21
Fotogalerie

Podle loňského průzkumu věří tzv. alternativním médiím skoro čtvrtina naší populace. V USA se spekulue, že významným způsobem ovlivnily loňské prezidentské volby. Jsou falešné zprávy novým fenoménem, se kterým musíme počítat? Které faktory ovlivňují mediální gramotnost a kritické myšlení? A jakým způsobem se má komunikovat ve vyhrocené internetové diskuzi? Na to a mnohem více jsem se ptal redaktora webu Technet.cz, Pavla Kasíka. 

Proč se v poslední době v tak velké míře rozšířily falešné zprávy? Může za to jen internet, nebo v tom hrají roli i další faktory?

Nejprve si definujme, co vlastně fake news jsou – osobně bych jim zkráceně říkal nesmysly. Nesmysly se šířily vždy a internet dal všem možnost šířit informace ve větší míře, lépe a efektivněji. Z tohoto pohledu internet akcentoval, rozšířil schopnost každého uživatele šířit zprávy tak, aby byly dostupné a později dohledatelné. Čili internet jim určitě napomohl. Pokud někdo dokázal dříve oslovit sto lidí, tak teď jich může oslovit díky sociálním sítím sto tisíc.

Kromě toho se na internetu odehrávají další jevy, ty ale spíše spadají do psychologie, možná sociologie, a to jak se lidé v téhle nové komunikační situaci chovají. Jde o něco nového, se sociálními sítěmi se teprve seznamujeme. Před deseti lety si lidé posílali nesmyslné řetězové e-maily a dnes si na ně většina z nás nejspíš ani nevzpomene, například: „Pošlete tenhle mail a Bill Gates dá holčičce s jednou nohou dolar za každý e-mail, který pošlete.“ My jsme si v redakci z těchto řetězových e-mailů dělali legraci. Prvního dubna jsme na Technetu publikovali aprílový text o tom, že nám Bill Gates po rozeslání e-mailu skutečně poslal šek na deset tisíc dolarů. Následně nám psali z hoax.cz, abychom do článku uvedli, že jde o apríl, protože v jiných dnech by tomu lidé mohli věřit.

To jsme se ale trochu vzdálili od původní otázky.

V něčem je sociální síť jen virtuální napodobenina situace reálné. Stejně jako se lidi sejdou v hospodě, na zastávce, tak stejně se vidí i na sociální síti. Můžeme si myslet, že dialog dvou osob je stejný jako diskuze dvou uživatelů na sociální síti, ale není. Je zde totiž narušení obyčejného časoprostorového omezení zprávy. Když řeknu nějaký výrok, obyčejně ho slyší lidé v doslechu (asi 5 metrů kolem mě) a ti lidé, kterým sdělení říkám. Později už ale neuslyšíte ozvěnu toho, co jsem říkal. Jenže to, co řekneme ve virtuálním prostoru, naopak přetrvává a lidé se k výroku dostanou v jiných kontextech, prostředích či v jiném rozpoložení. Když se například lidé baví v hospodě, pravděpodobně bude většina ve stejném rozpoložení jako ostatní.

Osobně si myslím, že česká společnost není tak nenávistná, jak je někdy prezentována. Před deseti lety se podle mě „kradlo“ stejně. Tehdy sice nebyla migrační krize, hybridní válka s Ruskem a konflikt na Ukrajině, ale i teď se lidem žije celkem dobře. Přijde mi, že internet nenávist velmi zveličuje.

Tohle je těžké říct. Určitě existuje tzv. availability bias (zkreslení na základě dostupnosti). Znamená to, že když si dokážu snáze vybavit příklady určitého jednání nebo jevů, tak mi to přijde častější. Availability bias třeba vysvětluje, proč mají lidé pocit, že letadla padají daleko častěji, než skutečně padají. Když se někoho zeptáte na pravděpodobnost pádu letadla, tak vám dost lidí převede otázku tak, aby na ni mohli odpovědět. Pravděpodobnost se dá lehce odvodit ze statistik. Zjistíme, že šance je neuvěřitelně malá, jenže náš mozek tuhle otázku neslyší. Zeptá se na onu šanci a uvědomí si, jak často slyší o nehodě letadla v médiích. O nehodách letadel se vždy hodně píše právě proto, že to je mimořádná událost. A to může převážit nad naším racionálním úsudkem. Mozek navíc neumí dobře pracovat s malými čísly, jedna miliardtina a jedna miliontina je pro něj skoro to samé.

Kde je podle vás ten hlavní mezník, od kdy se s fake news musí počítat ve veřejné debatě? Mohl byste uvést i příklad z českého prostředí?

Ještě předtím, než vznikly noviny, šířily se takové ty letákové zprávy. Budou jistě starší než samotné seriózní noviny. Z nedávné historie mě v Česku napadá článek z Parlamentních listů z roku 2012, který byl o zakládání nové romské politické strany. Dle něj chtěli ústečtí Romové založit politickou stranu, ale místo toho jim zmizel pokladník s vybranými penězi. Zpráva byla brzy odhalena jako hoax a Parlamentní listy se za ni omluvily. Přesto se zpráva šíří dodnes, protože odpovídá určitým stereotypům v české společnosti.

Pokud nějaký článek odpovídá až příliš vašemu vidění světa, je důvod mít se na pozoru. Je totiž možné, že někdo záměrně zneužívá váš pohled na svět k tomu, aby vám podstrčil nějakou informaci nebo emoci.

Na druhou stranu jakmile přijme člověk tezi, že jakákoliv informace může být smyšlená, je to první krok na cestě k podlehnutí konspiračním teoriím. Jasně že všechno může být smyšlené nebo nepravdivé, potom ale nastupuje kritické myšlení, které z kontextu řekne, co dává a nedává smysl. Stejným způsobem se nelegitimní režimy vypořádávají s opozicí, když tvrdí, že věřit se nedá skoro ničemu. Tento postup se psychologicky vzato uplatňuje v našich hlavách, když přijmeme tezi, že ničemu se nedá věřit – v tu chvíli mozek dokáže naprosto cokoliv zpochybnit, rezignuje na příjem relevantních informací a o to více podléhá kognitivním omylům.

Jaký vliv má na šíření fake news obchodní model dnešních online médií? Dělají tradiční média nějakou zásadní chybu, nebo za vše mohou čtenáři, kteří upřednostňují tzv. alternativní fakta před pravdou? (tedy že tradiční média jdou hodně za čteností?)

To je dobrá otázka. Média vždy měla problém s obchodním modelem, protože nám dávají něco, co vlastně fyzicky nepotřebujeme. Pekař se nemusí bát o živobytí, lidé si chleba a housky budou kupovat vždycky. Maximálně spolu mohou soupeřit konkurenční pekařství. Média ale nenabízejí lidem nic, co by potřebovali ke svému přežití, proto musí ze sebe tu potřebu udělat. Buď dávají lidem nějakou výhodu (umožňují lidem vyznat se v tom, co se kolem nich děje), anebo mají zábavnou funkci. Média také zajišťují, aby člověk nebyl mimo. Říká se tomu korelace: „Já chci být na stejné lodi jako ostatní, vědět, o čem se baví.“ Poslední důvod konzumace médií je, že pokud je nesledujeme, připadá nám, že o něco přicházíme.

Média tak vždy musela bojovat o byznys model. Dříve byla reklama dobrým doplňkem příjmů, dnes to je jejich hlavní zdroj. Od jisté doby jsou média na reklamě závislé. Musí proto přemýšlet, jak získat inzerenty a hlavně jak oddělit obchodní oddělení novin od redaktorů, což si myslím, že se u tradičních médií celkem děje. Internet tím vším trochu zamíchal, protože jsme na něm zvyklí konzumovat vše zdarma, a myslím si, že se toho zvyku budeme velmi těžce zbavovat. Nikdy by nás nenapadlo jít například do divadla a nezaplatit za to, naopak na internetu by nám bylo divné, kdybychom za dočtení článku museli zaplatit 10 Kč.

Myslíte si, že by placený obsah pomohl tradičním médiím?

Jsem spíše pesimista. Podle mého názoru by až tolik lidí neplatilo, protože by čas trávili jinak než čtením zpráv. Lidem často nezáleží, zda se baví o volbách ve Francii, nebo o Game of Thrones – obojí jim nabízí dostatek náplně pro vzájemný rozhovor. Pokud by bylo tak jednoduché zavést placený obsah, většina médií by to už dávno udělala.

Možná by pomohlo zavádět placený obsah postupně.

Uvidíme, roli v tom podle mě budou hrát mobilní telefony, protože lidé jsou ochotní za ně platit, zatímco u počítačů to tak vůbec není – řada lidí neplatí ani za software. Šanci vidím například v mobilních aplikacích, přes které by se vydavatelům mohlo podařit získat od lidí více peněz. Dobrým příklad je americký Netflix, který za měsíční poplatek nabízí spoustu seriálů a filmů. Na americký trh se jim povedlo vstoupit, i když byl už dost obsazený, protože nabídli úplně nové pohodlí.

Jak vnímáte zřízení Centra proti terorismu a hybridním hrozbám? Souhlasíte s názorem, že to je jakési „ministerstvo pravdy“, které bude samo vytvářet propagandu?

Instituci bych hodnotil až po nějaké době, zatím je na to brzy. Z mého pohledu je běžné, že stát sleduje, jaké dezinformace se ho dotýkají. Myslím si, že jde o nejtransparentnější způsob, jak bojovat proti dezinformacím. Lepší než kdyby stát sledoval dezinformace tajně a reagoval by na ně novými dezinformacemi.

V souvislosti s fake news se dnes také často hovoří o trollingu, ostatně o tomto fenoménu jsme již v TST psali. Co nového podle vás přinesl trolling do internetových diskuzí? Jde jen o negativa?

Záleží na kontextu. Troll může být ten, kdo si jen dělá legraci z nesmyslných diskuzí. V rámci této definice by byl trollem čas od času každý z nás. Nakonec slovo troll se používá i v běžné konverzaci – když někomu musím už počtvrté vysvětlovat, že mám něco s kolenem, a někdo se mě na to pak znovu opakovaně ptá, jde taky o škodolibý trolling.

Pak jsou trollové, kteří berou jako poslání ukazovat, jak směšné jsou naše žabomyší války na internetu, a to je vlastně i forma satiry. Rozpoznat trolling od vážně míněného názoru je na internetu velmi obtížné, protože, jak jsme si říkali, odpovědi jsou vytržené z kontextu. Nemyslím si, že trolling je největší zločin všech dob, ale určitě je to často nepříjemná otrava, protože znechucuje mnoha lidem účast v diskuzích. Trollové zvyšují míru cynismu, protože oni sami jím oplývají. Na druhou stranu proti trollům v zásadě nic nemám. Pokud troll trolí ostatní trolly, je to něco jiného, než když si dělá legraci z lidí, kterým zemřel blízký člověk.

Co si myslíte o webech typu Infobaden, The Onion? Nemají v současné době nechtěně také jinou než satirickou funkci? Neslouží k šíření nepravdivých zpráv, protože někteří uživatelé neumí rozlišovat mezi satirou a realitou?

Naopak si myslím, že tyto satirické weby pomohly rozšířit povědomí o tom, že nejde všemu na internetu věřit. Myslím si, že velmi dobrá je tradice aprílových článků, protože jednou za rok se čtenářům připomene, že ne vše je pravda. Konkrétně The Onion patří k mým nejoblíbenějším webům. Efekt těchto webů je podle mě takový, že si lidé zvyknou na existenci tohoto druhu satiry a uvědomí si mechanismy, kterými se satira šíří. Zároveň jim díky tomu dojde, jaká klišé se skutečně opakují. Právě The Onion je skvělou parodií a zároveň kulturní kritikou médií, mezilidských vztahů, povrchnosti i toho, jak se chováme na Facebooku. Je to podle mě forma populárního vzdělávání satirickou formou.

Jindřich Šídlo zmínil na konferenci New Media Inspiration, které jste se také účastnil, že české školství nutně potřebuje zavést výuku mediální gramotnosti ve smyslu třídění informací, vyhodnocování zdrojů a kritického myšlení. V rámcovém vzdělávacím programu (RVP) pro gymnázia je mediální výchově věnován prostor, mluví se v něm přesně o tom, co by studenti touto výchovou měli získat. Podaří se ale „papírový návrh“ prosadit do výuky, ať už v rámci základů společenských věd, či samostatného výběrového předmětu?

Mediální výchova je jistě důležitá věc, což je dáno i tím, jak stoupá důležitost médií ve společnosti. Je to podobné, jako když se dělala branná cvičení, protože byla reálná šance vypuknutí jaderné války. Nyní jsou nutné „kurzy přežití online“, protože je reálná šance, že nás někdo hackne, nebo že budeme muset měnit hesla atd. Takže v tomto smyslu jak výuka IT, tak mediální a komunikační hygiena by měla být posilována.

Máte tedy nějaký recept, jak zvyšovat mediální gramotnost lidí, kteří už nechodí do škol? Tito lidé zažili část komunismu, vyrůstali v úplně jiné době a zažili úplně jiný typ výuky.

Je to otázka zkušenosti. Vzpomínám si, jak mi před lety jeden známý říkal, že mu přišel důležitý e-mail z Londýna, kde se psalo o smrti nějakého příbuzného. Ten mu prý odkázal miliony… a ten známý to bral naprosto vážně. Neuvědomil si, že mu někdo může takovýmhle způsobem lhát, protože se s tím do té doby nesetkal.

Čím víc jsme něčemu vystaveni, tím rychleji si na to zvykneme. Spamové e-maily sice dnes stále fungují, ale nepředstavují takový problém jako v minulosti. Zvykli jsme si na ně. Takže si také budeme zvykat zjišťovat, z jakého zdroje čteme článek. Musíme se jednoduše spálit. Tady vidím prostor pro mediálně gramotnější, aby si nedělali legraci z lidí, co třeba o něčem nevěděli, ale naopak jim pomáhali tomu porozumět. Když vidím někoho sdílet na Facebooku nesmysl, je to úplně stejné, jako když mi tehdy přišel ten řetězový e-mail – byla možnost uživatele blokovat, vynadat mu, ignorovat ho, anebo mu zdlouhavě, ale nakonec užitečně poradit a celou situaci vysvětlit. Je důležité ho upozornit, že se jej někdo nejspíš snaží nachytat. Ten uživatel bude naši radu brát úplně jinak, než kdybychom mu nadávali nebo jej zesměšňovali.

Hraje podle vás při výuce mediální gramotnosti roli dosažené vzdělání?

Já bych to tímto způsobem neškatulkoval, falešnou zprávu může šířit i člověk s vysokoškolským vzděláním. A naopak člověk s nižším vzděláním, menším rozhledem může být k sobě více skeptický. Neříkám, že je to tak vždycky, ale nemůžu se ztotožnit s tím, že čím vzdělanější člověk, tím menší šance, že bude sdílet falešnou zprávu. Jsou i velmi vzdělaní lidé, kteří sdílí falešné zprávy ve velkém. Máme bohužel tendenci tuto čáru dělat. Přestože máme za sebou osm, deset semestrů na vysoké škole, neznamená to, že jsme méně naivní; jenom jsme se naučili dodržovat určité struktury.

Která skupina je podle vás náchylnější k „víře“, uvěření ve falešné zprávy? Nebo jinak, přemýšlí kritičtěji spíše mladší, nebo starší lidé?

Znova, otázku bych takto nestavěl. Na každého z nás se dá vytvořit taková falešná zpráva, kterou budeme sdílet. Je to něco, co přesně odpovídá tomu, co jsme vždy chtěli lidem říct, a najednou máme přesný „důkaz“ toho, co jsme vždy říkali. Toto funguje skoro vždycky. Mladí lidé na sociálních sítích převažují, a proto i více sdílí. Můžeme mít například pocit, že staří lidé jsou náchylnější k uvěření falešným spamům, ale starší člověk může naopak při čtení spamu zpozornět a říct si, že se radši zeptá dcery, vnuka.

Takže v podstatě nezáleží, jaké máte vzdělání, nebo kolik vám je let, ale na tom, jak silné máte ego?

Neříkám, že vzdělání či věk nehrají roli, ale nejde o zásadní faktory. Pokud pominu jasný úmysl, tak hlavní důvod, proč se šíří nesmysly, je ten, že nesmysl vyhovuje přesně tomu, co jsme si mysleli, odpovídá našim představám, stereotypům a nám to dělá dobře, že si ho potvrdíme (tzv. confirmation bias). Kritické myšlení tudíž neznamená, že jsme kritičtí k ostatním, ale v prvé řadě k sobě samým.

Jakými kroky si může sám člověk zvyšovat své kritické myšlení a být mediálně gramotnější?

Stačí si to uvědomit na příkladu zraku, který může být maten optickými iluzemi. Teď mě napadá známý příklad s dvěma šipkami, které jsou stejně dlouhé, ale jedna vypadá na pohled delší. Stejný princip funguje i u našeho mozku, který se mimochodem sám nechá ošálit, protože si tím šetří čas. Je to uvědomělý proces, člověk si musí vědomě říci: „Pozor, tady je potenciál pro to, abych říkal nesmysl, měl bych se zamyslet.“ A vůbec nějaká ochota připustit si chybu. Když se někdo omluví, že se spletl, mělo by mu to být přičteno ke cti a ne otloukáno o hlavu. Omluva je ukázka kritického myšlení a měla by důvěryhodnost člověka zvýšit.

Jaký je váš názor na projekt HateFree?

HateFree jsem popravdě moc nesledoval, viděl jsem pár jejich kampaní a občas něco na Facebooku. Obecně si myslím, že je velmi těžké říkat někomu „nebuďte nenávistní“. Protože tím už od začátku toho sdělení dotyčnému říkáte, že je padouch. Nevím, jak HateFree postupovalo v jednotlivých kampaních. Ale skoro vždy, když někomu říkáme, co si má myslet, přirozená reakce člověka je: „Kdo jsi ty, že mi říkáš, co si mám myslet?“ Na to není skoro žádná dobrá odpověď.

Pokud někdo má pocit, že je zde nějaké ohrožení, je velmi těžké mu oponovat. Jedna z cest, jak mu to říct, je varovat ho před jiným ohrožením. Naše předsudky nemohou přežít osobní zkušenost a my se tak té zkušenosti můžeme vyhýbat, abychom si ty předsudky udrželi. A proto ta kampaň může narazit.

Obecně – teď už nemluvím o HateFree – když diskutujeme na internetu, můžeme diskutovat tak, že získáváme od ostatních plusové body, což není vůbec těžké. Sám se tomu musím dost bránit: když mi někdo napíše pod článek nesmyslný komentář, vím, že bych si z toho člověka mohl udělat legraci. Pro mě to ale není cílem diskuze. Takže je dobré na takové komentáře reagovat konstruktivně, i když to může znít klidně, až falešně. V tom je velký problém internetových diskuzí: někdo se snaží v nich pomáhat, a někdo se naopak jen producíruje.

Na posouzení projektu typu HateFree není dostatek dat a nedokážu si představit, jak bychom je získali. Velký smysl vidím ve fact-checkingu. Pokud někdo uvede falešnou zprávu na pravou míru a udělá to včas a důvěryhodně, je to velmi cenné. Nesmí to být ale nasměrováno kriticky k uživatelům, nesmí je to nutit uznat, že jsou blbí. Protože pak buď uznají, že jsou blbí, nebo to tvrzení musí napadnout zase nějakým dalším tvrzením.

Na trolly se používá už klasická rada „nekrmte je“. Je ale nějaký „návod“, jak lze v klidu řešit jiné spory na sociálních sítích (agresivitu, neustále opakování svých argumentů, nenávist)? Co může naštvané a zatvrzelé diskutující přesvědčit a změnit tak jejich formu vyjadřování?

Jednouchý návod není, ale praxí jsem došel k několika krokům. Důležité je člověka neponižovat. V teorii her se říká, že bychom měli svému spoluhráči dovolit pár chyb, než začneme hrát naostro, vychází se z několika variant vězňova dilematu. Takže první rada je neskočit hned po někom, protože si myslíme, že jde proti nám.

Jedna věc je, že některé názory, které byly přítomny vždy, se teď šíří více, protože lidé mají pocit, že se za ně nemusí stydět. Ať už jde o nějaký rasismus, který z latentní verze „vedle Roma si v tramvaji nesednu“, přejde do radikálnější podoby. Je tu teď trend „vyhánění politické korektnosti“ – lidé říkají, co si skutečně myslí, a berou to jako obhajobu. Zde bychom měli zvážit, jak moc se chceme do takové diskuze pustit. Pokud někdo říká něco zavrženíhodného, měli bychom ho na to upozornit láskyplným způsobem, protože cílem není toho člověka ponížit, ale ukázat na nebezpečnost konkrétního názoru. Jedna z dobrých kliček je říct tomu člověku: „Tohle nejsi ty, vím, že jsi to takhle nejspíš nemyslel, ale pro někoho by to mohlo vypadat nebezpečně.“ Druhá možnost, co se mi osvědčila, je, že dotyčnému nabídnu setkání, kde se o problému pobavíme. V tu chvíli ten konflikt deeskalujete, protože ten člověk nemá najednou pocit, že se musí před ostatními uživateli obhájit. Zároveň ukazujete, že vám záleží na tom člověku a ne jenom na vás samotném.  Tím, že konflikt stáhnete z poloveřejného prostoru do soukromého, dáváte člověku najevo, že vám na něm záleží a chcete ho správně pochopit.

Další nebezpečná věc je balíčkování názorů, které úplně rozbilo politickou diskuzi za oceánem. V USA když je někdo republikán, musí být zároveň pro držení zbraní, proti potratům, pro volný trh atd. Je to velmi nebezpečné, protože člověku vnucujeme názory, které on vůbec nechce obhajovat, ale cítí, že je obhajovat musí, aby si „zachoval identitu”.

Nelze proto hned předpokládat, že když diskutující vyjadřuje strach z uprchlíků, poslal by je všechny do koncentračního tábora. Jasně, že takoví lidé jsou, co přejí smrt uprchlíkům, ale opravdu je nutné v postojích a názorech rozlišovat. Možná dokonce i zjistíme, že i když jsme jeden začali s dresem sluníčkáře a jeden s dresem slušnočecha, tak se v 90 % názorů shodneme, a jenom jsme do té diskuze přišli různými dveřmi.



Pavel Kasík (32) je vědecký redaktor Technet.iDNES.cz, mediální analytik, pedagog na FSV UK a VŠCHT. Studuje způsoby, jakými se v médiích šíří vědecké informace. Ve volném čase pořádá zážitkové kurzy angličtiny, čte a fotografuje. V internetových diskuzích strávil za posledních deset let více času, než je zdrávo.