„Univerzita je kromě jiného osobní vztah učitele a žáka. To mi dnes chybí,“ říká první polistopadový premiér a dlouholetý předseda Senátu Petr Pithart. V současné době již nezastává žádné politické funkce, ale stále působí jako docent na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Jaký je jeho názor na současné studenty a jak hodnotí jejich roli ve společnosti?
Vyučujete na Právnické fakultě Univerzity Karlovy. Jak vnímáte dnešní studenty v porovnání s těmi před šestadvaceti lety?
Skoro by se mi chtělo začít mluvit o tom, jak to porovnávám se studenty před čtyřiceti sedmi lety, to jest koncem šedesátých let. V té době jsem učil na právnické fakultě a ti studenti byli mimořádně aktivní už léta předtím. Musím ale říct, že to vesměs nebyli studenti práv. Aktivní jádro českého studentského hnutí byli studenti filosofie, matfyzu, jaderné fyziky, stavařiny. Obávám se, že je to určitá tradice, že studenti práv zůstávají vůči takovým aktivitám opatrně lhostejní. Tehdy za mnou chodili na katedru a ptali se, když přijdou estébáci, co si můžou a nemůžou dovolit, jak se chovat u výslechů a podobně. Byli jsme v důvěrném vztahu. Když přišlo do tuhého a v listopadu roku 1968 byla stávka všech vysokoškoláků, tři dny jsme tu spali. A oni přitom stávkovali na podporu dubčekovských funkcionářů, kteří si to ani nezasloužili. To byla úžasná atmosféra, největší vzepětí. Od rána do večera improvizované přednášky, bylo narváno. Bojovná, ukázněná, inteligentní organizace, to bylo skvělé. Pak všechno skončilo, z fakulty mě vyhodili.
A v roce 1989?
Před těmi dvaceti šesti lety jsem se shodou okolností úplně poslední tři měsíce před revolucí ocitl mezi mladými lidmi, jinak jsem pracoval v dělnických povoláních mimo Prahu. Neměl jsem ponětí o studentech. Tehdy jsem však dostal nabídku dělat správce knihovny v Husově teologické fakultě v Dejvicích. Ke svému překvapení jsem zjistil, že mnozí z těch studentů mě znali, četli mé texty. To znamená, že to četli ze zahraničních exilových publikací nebo samizdatu, jinak jsem totiž nevycházel. Výjimečně angažovaná fakulta. Tam byli lidi, kteří nechtěli či nemohli jít na filozofii. Půlka té školy byla hodně aktivní. Hned 17. listopadu za mnou přišli s tím, že doufají, že půjdu odpoledne s nimi, což asi na jiných fakultách takto nebylo. To byla moje jediná zkušenost. Poté jsem studenty zažil jako předák Občanského fóra. S Martinem Mejstříkem a Šimonem Pánkem jsme vyjednávali o zásadních věcech – pokračovat ve stávce, nepokračovat. Martin byl radikální, Šimon byl střízlivější. To se asi málo ví, že měli hodně co dělat se studenty na kolejích, kteří toho už měli dost, říkali „jaká stávka, vždyť se musíme učit“, což je docela pochopitelné. Studenti jsou v těchto dějinných situacích najednou ve středu dění, jsou mezi nimi mluvčí a hrdinové, ale to jsou vždycky jen epizody, s tím je třeba se smířit. Nemůže to být jinak. Oni musí dostudovat, ukončit semestr. Tím je nijak nechci shodit. Ale spoléhat na studenty na nějaké jejich trvalé angažmá pro nějaké budoucí změny, tím bych si nebyl jist.
A u studentů, se kterými se setkáváte dnes, sledujete u nich nějakou aktivitu ve veřejném prostoru?
Rád bych byl v daleko intenzivnějším kontaktu se studenty, kteří se zajímají o veřejný život. Přednáším, ale ke kontaktu tam vůbec nedojde. Na vědecký seminář mi přijdou sice lidi o něco angažovanější, ale je jich patnáct, dvacet. Netroufám si proto ve své situaci učinit nějaké relevantní srovnání tehdy/dneska. Obecně se mi zdá, že na právech, ačkoliv by to tak být nemělo, je méně než více lidí, kteří jsou ochotni se angažovat. Snad jich je víc na ostatních společenskovědních fakultách. To vím, protože tam studuje i můj vnuk. Jak se to odehrává? Normálně, často se hádají v hospodách. To je dobře. Nejdřív se musí hodně hádat, aby se na něco přišlo. Ale že by něco organizovali, toho je málo.
Ovšem během listopadu roku 1989 k aktivizaci studentů došlo a tehdejší události bývají nazývány také „studentskou revolucí“. Role studentů byla v převratu významná, ale nikoliv zcela rozhodující, je možné ji tedy tímto souslovím označovat?
Mám to dost jednoduché. Už v polovině ledna 1990 jsem před milionem a půl lidí v televizi přátelsky prohlásil, „nezlobte se, ať si každý myslí, co che, ale revoluce to nebyla“. Bylo to vyjednané předání moci. Byl jsem u toho, když nám ji dávali. Studenti v tom v prvních hodinách hráli významnou roli. Odehrávalo se to znovu na DAMU. Rozhodli se pro stávku a ta myšlenka se rozšířila do Prahy a po celé republice, v čemž jim pomohli jim herci, které lidi znali. Jejich díl, roli, kterou jim situace přidělila, splnili perfektně. Média totiž o ničem neinformovala. Takhle se dověděly tisíce lidí v Praze a pak v dalších městech, co se stalo. Copak všichni poslouchali Svobodnou Evropu, Hlas Ameriky? Jejich role byla stoprocentně naplněna. Byli pohotoví, zaimprovizovali. Rozhodující ale bylo, že ta moc už moc nechtěla. Kdyby ano, zametli by s námi, jenže to vzdali. Byla to už třetí garnitura, neměli na to a věděli, že všechno prošvihli. Ale že by studenti samotní svrhli moc, to zas ne.
Je podle vás procento nebo řekněme jádro zaangažovaných mladých lidí podobné tomu na konci osmdesátých let?
Tohle nemáte čím měřit. Až dojde k nějaké konfliktní situaci, ve které se ocitnou vysoké školy vůbec, dovedu si představit rychle přes noc veliké vzepětí, velikou účast, která pak normálně utichne. Žádný průměr angažovanosti neexistuje. Je to ryc a nic. To k živému, neustále se proměňujícímu světu studenstva prostě patří. Trvat na nějaké soustavné politické angažovanosti bych skoro pokládal za nenormální, nikdy bych si netroufl to po někom chtít. Pořád věřím, že kdyby o něco vážného šlo, studenti by se dali dohromady. A někdy si člověk říká, dobře že zatím o nic nejde. Pak si zase říká, že už by o něco jít mělo. Však si to dovedete představit.
Myslíte, že u současné mladé generace převažuje průměrnost, mám-li to vyjádřit tvrdě?
Když se lidi necítí příliš ohroženi, tak se moc o minulost nezajímají. Nelze se tomu divit. Já jsem se pohyboval těch dvacet let v době normalizace téměř výlučně, když pominu výkon banálních profesí, mezi lidmi, kteří neustále něco psali, šířili, překládali, tvořili. Myslel jsem si, že až se poměry uvolní, většina lidí mého typu, včetně studentů třeba společenských věd, budou mít podobné zájmy. Tak to ale není. My jsme ty zájmy měli, protože jsme se cítili ohroženi. Nevěděli jsme, jestli bude nějaká budoucnost. Dneska zřejmě lidé tyto obavy nemají a podle toho jsou většinově, řeknu to rovnou, lhostejní. Minulost je nezajímá. Pak se to jeví jako určitá průměrnost. Ale to slovo jste řekl vy, nevím, jestli to dostatečně vystihuje situaci. Povrchní vědomosti – ví od všeho něco, ale nevím, jestli jim to dává dohromady nějaký smysl. Jestli ví, odkud kam to je, což je nejdůležitější.
Mám pocit, že mnohdy chybí znalost hlubších kontextů a povědomí o důležitých lidech disentu jako např. o Petru Uhlovi, Janu Patočkovi či Egonu Bondym, přestože je mezi mladšími lidmi velmi rozšířený antikomunismus. Z pohledu osobnosti vaší generace, která má určitou dějinnou zkušenost a můžeme říct i dějinné zásluhy, nepociťujete od mladých lidí něco jako nevděk, když nemají potřebu zajímat se o věci minulosti?
Ale nevděk? To bych si nikdy netroufl říct! To můžete říct vy, jestli to tak cítíte. Ale člověk by vypadal nějak bolestínsky. Je dost málo příležitosti s mladými o minulé době mluvit. Odpřednáším tak polovinu toho, co bych chtěl, a na celou řadu zásadních problémů pouze odkážu a doufám, že jeden z deseti si to někde najde. Kde pak brát prostor na to vyprávět jim tyhle věci? Ale myslím si, že mám vyprávěcí talent, a když o tomto tématu začnu, zajímá je. Pokud za mnou někdo přijde a řekne, čas pro něj mít budu i mimo konzultační hodiny. Tak to i dříve bylo. Nevím, co by znamenalo, kdyby se to vrátilo, přeci jen devadesát studentů v ročníku. Ale chybí mi to. S profesory jsme se znali a stýkali téměř denně, chodili jsme s nimi do hospod. Například docent mezinárodního práva mě zasvěcoval do české poezie, nemuselo to vůbec souviset s oborem. Nejdůležitější věc – univerzita je kromě jiného osobní vztah učitele a žáka. Pokud to tu není, tak to není univerzita. Pak jsou další věci, jako třeba otevřenost světu, což v těchto velkovýrobnách odborníků fungovat nemůže. Vybavte si antiku – neustále procházení se a diskuse. V prvním ročníku šest set osmdesát studentů to je nesmysl, konec univerzity. S určitou nostalgií, i když fakulta vyučovala také blbosti nebo nevyučovala to, co měla, vzpomínám na své studentské léta. Je to pryč.
Jak jsme již zmínili. Je tu tedy jistý nezájem mladých lidí o politiku, včetně studentů vysokých škol, od kterých by se zájem o věci veřejné očekával. Lze na to hledět jako na vítězství nebo jako na prohru demokracie? Ptám se ve smyslu toho, že politika bezprostředně nezasahuje do všech našich činů, tak jak o tom psal například Václav Havel v Moci bezmocných.
Hned na první přednášce, kde je řeč o demokratické politice, studentům říkám, že demokracie je indiferentní k indiferentnosti. Tím se liší demokratické režimy od totalitárních. Totalitární režim vás pořád mobilizuje, abyste se vyjadřovali, projevovali, dávali najevo nadšení, dostavovali se na manifestace. Liberálně demokratická politika to nedělá a je to dobře. Netrestá lidi, protože se nezajímají o politiku. Může to ale mít i nebezpečný rub. Kdo umí rozeznat, co je přirozený nezájem, „jde to dobře, co blbnete, nemusím se do toho montovat“, a kde začíná lhostejnost, „to nemá cenu, stejně nic nezměním, kdyby volby mohly něco změnit, dávno by je zakázali“? Tam je hranice a najít ji a poukázat na ni je úkol pro profíky, pro sociology. Ta hranice je neznatelná a správně upozorňujete, že je nebezpečná. Ještě včera byli lidi v zásadě spokojeni, druhý den je tam nezájem a pocit marnosti a zbytečnosti. Třetí den rozčílení a hledání někoho, kdo to vezme pevně do rukou: vůdce. Jsou to kritická pole, ale definovat je sám neumím.
Vy jako právník jste stoupenec velké míry liberalismu a tolerance, nebo si myslíte, že se má liberální demokracie bránit? Kde jsou ty hranice, kdy už by demokracie měla zasáhnout proti svým oponentům?
Naprosto přesná otázka. Demokracie, občas se to vyslovuje s patosem „demokracie bojující“, to jest bojující o sebe, bránící se. Ano, musí tu být možnost a připraveny postupy, jak třeba politickou stranu nikoliv zakázat, jak říká lid, ale pozastavit její činnost. Jaromír Štětina navrhl v Senátu před lety zřízení dočasné komise pro studium činnosti KSČM. Já jsem proto, aby tu komunisté byli, když už mají ve volbách pořád těch 15 %. Co s nimi nadělám. Když je přinutím, aby změnili firmu, změní jí přes noc a nebudou mít patnáct procent, ale osmnáct, protože za nimi půjdou i mladí lidi jako za někým pronásledovaným.
A jak dopadla zjištění Jaromíra Štětiny?
Po dvou letech přinesl osmdesát sedm důkazů, že strana porušuje ústavu a právní řád. Všichni jsme zvedli ruce, aby se to postoupilo vládě, protože jen vláda a prezident mají právo obrátit se k Nejvyššímu správnímu soudu a navrhnout pozastavení strany. To se stalo. Nejvyšší správní soud tomu věnoval mnoho času a návrhu nevyšel vstříc. Přitom předtím pozastavil Dělnickou stranu, která se samozřejmě hned přejmenovala. Všichni můžeme mít čisté svědomí, nechali jsme pracovat ty, kteří měli jiný názor, shromáždili data s citacemi a dopadlo to, jak to dopadlo. V jednom případě pozastavení, v druhém ne. Myslím si, i vzhledem ke kvalitě Nejvyššího správního soudu, že to máme dobře nastavené, a kdyby působila nějaká strana proti liteře i smyslu ústavy, zafungovalo by to.
Demokracie se musí bránit. Vybavte si rok 1933 a 1935. A otázku co se Sudetoněmeckou vlasteneckou frontou? Pak přece Henlein vyhrál volby. Nespojujme si tedy s pozastavením přílišné strany naděje. Ti lidé se vždycky umějí zařídit, získají hlasy navíc, protože získají ódium mučedníků. Musíme být připraveni to udělat, ale zatraceně dobře si to rozmyslet.
Myslíte si, že současnou mladou generaci čeká veselá budoucnost? Je liberální demokracie pevně zakořeněná nebo v blízké budoucnosti mohou nastat výraznější komplikace, se kterými se budeme muset porvat, a budeme toho schopni?
Vy jste řekl veselá? To snad berete zpátky. Veselá určitě ne. Já bych skoro řekl, že ji čekají větší problémy než nás, nemůžu vyloučit vůbec nic. Dostaneme se, a už se dostáváme, do celé řady obtížně řešitelných problémů, které se ale řešit musí. Já o tom pořád přemýšlím, co ty mé vnuky čeká. Jak na to budou reagovat? Liberálně demokratická společnost je pořád lepší. Kdyby už nic, tak umí jednu věc – relativně rychle pošle ty, kteří jsou u moci a dělají to špatně, domů. Což spousta režimů vůbec neumí, není to samozřejmé. Tady neubírám ani centimetr z našeho ústavního liberalismus, ale budete to mít hodně těžké. Stane se určitě to, co si neumíme představit. Vždycky to tak bylo.
