„Po Klimakempu má strach konkrétní tvary,“ říká účastnice Dorota Vašíčková | E15.cz

Vše o miliardářích

Vše o miliardářích Vstoupit do speciálu

„Po Klimakempu má strach konkrétní tvary,“ říká účastnice Dorota Vašíčková

Petra Chaloupková

Na přelomu června a července se v České republice udály dvě významné letní akce, které pomyslně odstartovaly prázdninovou festivalovou sezónu. Cíle a účely těchto události však nemůžou být odlišnější. Chvaletický Klimakemp snažící se upoutat pozornost na nesmlouvavou situaci ekologické krize formou školy, tábora a blokády versus 54. ročník špičky českého kulturního života – Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Jak Klimakemp vypadá a proč je někdy panika potřeba? Čím jsou Vary děsivé? A jak se můžou s environmentálním žalem vyrovnat studenti humanitních oborů?

Ačkoli se klimatický aktivismus a luxus červeného koberce ze své podstaty navzájem vylučují, najdou se i návštěvníci obojího. Dorota Vašíčková, bakalářka Filmových studií na FF UK a současná studentka ateliéru intermediální tvorby na pražské AVU, se právě vzpamatovává z účasti na obou událostech.

Snažíš se o tématu ekologické krize víc mluvit převážně díky Klimakempu, nebo jsi se o to pokoušela už dřív?

Moje rozhodnutí jet na Klimakemp bylo vlastně „sáhnutí si do svědomí“. Do té chvíle pro mě téma klimatické krize představovalo spíš strašáka, který ve mně vždycky plodil totální paralýzu a vůbec jsem nevěděla, jak o tom s kýmkoli mluvit, protože jsem tušila, že se to týká všech. Takže v momentě, kdy bych se s někým snažila svoje smutky sdílet, rozšířila bych ještě větší paniku. Pak jsem od několika lidí zaslechla, že pro ně ten zlom nastal, když se rozhodli jet na Klimakemp. Takže moje rozhodnutí tam jet bylo nějaký vyrovnání se s mým pokrytectvím.

Po Klimakempu jsem prožívala strašný šok. Co pět minut jsem měla úplně jinou náladu. Změnilo se vědomí, že to sice je problém, ale zároveň na to nejsem sama. Jakási nově nabytá povinnost o tom mluvit, která se ti stane smyslem života.

Jak do té doby vypadalo tvoje ekologické uvědomění v praxi?

Jako ekologické uvědomění na běžný bázi. Rozhodně třídím, úplně všechno. Když bylo to nejbrutálnější sucho, sbírala jsem na bytě vodu z pračky a aspoň jsem s tím zalévala záchod. Ale to spíš byly moje šílené projevy. Do té chvíle jsem cítila, že všechno dělám sama za sebe. Že se tomu musím postavit sama. Nedokázala jsem svoji paniku sdílet s ostatními. Po Klimakempu má ten strach jen konkrétní tvary. 

To zní, jako by Klimakemp odhalil víc věcí, kterých se máš bát, a vytvořil ještě větší paniku, která tě ale nutí ne to apaticky oddalovat, ale už konat.

V podstatě ano. Obrovský přínos Klimakempu je v tom, že je to společensky vzato velice unikátní prostředí. Připomínalo mi to demonstraci na Letné. Ne tím, že jsem stála na obří ploše mezi všema lidma a skandovala. Ale byl to ten moment, když jsem šla po Miladě společně s proudy lidí. Teprve tam si uvědomíš, že ta síla tady existuje. Až když ji vidíš v běžným procesu ulice, kterou denně zažíváš.

Podobně pro mě fungoval Klimakemp. Jako vybudované společenství založené na vůli a samostatným rozhodnutí všech lidí společně. V tom je ten rozdíl, který pro mě byl tak šokující, když jsem z Klimakempu přijela do Varů. Ve Varech to není vůbec o tvým vlastním rozhodnutí. Cítíš se tam jako součástka v kole, který nijak nemůžeš změnit. Narozdíl od toho, když jsi ve společnosti Klimakempu, kde se s tebou vždycky počítá jako s adekvátní jednotkou, která je schopná sama za sebe rozhodnout a přispět k celkovému dění.

Komentář: Nechceme chránit přírodu, ale sami sebe

Zmiňovala jsi, že se tam každé ráno konají valné hromady. Jak to funguje?

Ano, každé ráno je veřejné plénum, kde se přednese, co se ten den bude dít. A každý má právo se tam vyjádřit – souhlas, nesouhlas, podněty k dalšímu zamyšlení, plány do budoucna. Řeší se tam chod tábora i obecnější otázky.

Je tento idealisticky demokratický přístup něco, co se tam prezentuje jako kýžený stav společnosti?

Takový názor jsem tam vyloženě neslyšela. Nemyslím si, že ta organizace má za cíl všem předkládat tohle jako jedinou cestu. Spíš tím, že takovou společenskou situaci uvnitř vytvoří, ji prezentují jako funkční možnost.

Není to spíš neudržitelná utopie? Umíš si představit, že bys v podobně fungující společnosti žila celý život?

To naráží na tu samotnou situaci, v jaké se naše společnost nachází. Naše konkrétní situace je trvale neudržitelná. Luxus, jaký jsme si na dluhu vůči přírodě vytvořili, je trvale neudržitelný. To je ta změna, kterou musíme šířit – že my všichni musíme svoje životní postoje přehodnotit.

Teď zrovna si nedokážu představit, že bych zbytek života strávila v Klimakempu. Ale zároveň jsem si vědoma toho, že pokud se má něco změnit, tak se musí změnit i moje požadavky a standardy. 

Ve Varech to není vůbec o tvým vlastním rozhodnutí. Cítíš se tam jako součástka v kole, který nijak nemůžeš změnit.

Zmiňovala jsi, že součástí programu byly také přednášky odborníků. Co tě nejvíce vystrašilo?

Paradoxně největší fackou bylo to, že jsem z Klimakempu přejela rovnou na festival do Karlových Varů. Ale co se odborníků týče, líbilo se mi, že diskuze mezi nimi byla hodně diverzifikovaná. Přitom v širší veřejnosti tomu tak není. Chybí kontakt mezi aktivisty a běžným mainstreamem. Především to bychom měli všichni řešit a měnit. 

Snažíš se tedy šířit diskuzi i mimo svoji sociální bublinu?

Ano, věděla jsem, že musím. Začala jsem ale se svojí rodinou. Nemůžu se přece pokoušet o šíření debaty napříč společností, aniž bych se pokusila mluvit se svojí vlastní rodinou. Mluvila jsem o tom s maminkou a dopadlo to strašně. Což jsem čekala, ale znova mě to uvrhlo do paralýzy, že když nejsem schopná přesvědčit vlastní mámu, aby nejezdila tolik autem, tak jako jedinec nezmůžu skoro nic. 

Takže tvoje rodina patří ke klimaskeptikům?

Vlastně ne. Použila bych pro to metaforu vařící se žáby. Oni už za sebou mají nějaký společenský vývoj, už těch společenských změn a revolucí zažili mnohem víc než my. Ale nedochází jim, že tahle situace by mohla být bezprecedentně jiná a mnohem vážnější. Takže mi vždycky můžou oponovat tím, že jsem toho málo zažila. A na to nemám co říct. 

Vegani vs Karnisté: Budeme se před našimi dětmi stydět?

Podle výroční zprávy Ministerstva vnitra Klimakemp z roku 2017 spadá do kategorie levicového extremismu. V dalších letech ve výročních zprávách vyjádření na základě reakce mnohých ekologických organizací uvádí, že jde o akci, které se účastní i anarchisté*. Bylo něco z toho, co se tam dělo, za hranou?

Ne. Máme relativně demokratickou společnost, ve který si každý může dělat, co chce. A to, že jde v jistém slova smyslu o specifické prostředí, nic nemění na faktu, že takových specifických prostředí najdeš ve společnosti spoustu. A systém si to může označovat, jak chce. Pro mě osobně to bylo prostředí krajně demokratické, krajně nenásilné a krajně přínosné. 

Považovala bys v současnosti za adekvátní zúčastnit se ne-poklidného protestu?

To podle mě nemá smysl, ale už se to děje. Aktivisté v ekologickou katastrofou postiženějších zemích už jsou ozbrojení. Ale u nás by to nemělo smysl. Hlavní je rozšířit diskuzi napříč celým spektrem. Nepokojným projevem by se diskuze ještě více vyhranila a odsunula stranou. Určitá část společnosti to stejně vždycky bude vnímat jako něco přehnaného. Ale Klimakemp diskuzi spíš otevírá, než zavírá. Kdyby Klimakemp nebyl, tak se o Chvaleticích nemluví. 

Když nejsem schopná přesvědčit vlastní mámu, aby nejezdila tolik autem, tak jako jedinec nezmůžu skoro nic.

Kdo jsou návštěvníci Klimakempu? Byla jsi nějakými typy překvapená?

Byla. Několikrát jsem narazila na pány, co pracují v korporátu, ale upřímně se zajímali, není jim to jedno. Ani těm, kteří jsou součástí toho soukolí. Mluvila jsem se zaměstnancem Škodovky, který dokonce přemýšlel, že by tam vzal rodinu. Což je mimochodem další velká skupina – jezdí tam spousta rodin s dětmi. Také jsem zahlédla starostu Veltrub, který Klimakemp podporuje oficiálně. Byli tam zástupci všech věkových i společenských kategorií. 

Potom jsi přijela do Varů, kde jsi mi tohle vyprávěla nad piña coladou v plastovém kelímku s ananasem a brčkem. Jak si to v sobě odůvodníš? Nebo se po Klimakempu zaměřuješ na šíření tématu a míříš výš s tím, že jednotlivec sám o sobě takovou sílu nemá?

Spíš mi ve Varech přišlo, že jednotlivec nemá sílu. Celou dobu jsem sama sebe odsuzovala. Vary jsou extrémně neekologický místo, strašně nedemokratický a neprůhledný. Letos jsem viděla, že je to taková předzvěst korporátu. A to jsou Vary ze všech áčkových festivalů divácky nejpřístupnější. 

Ale pokud vůbec existuje nějaký vesmír, kde můžeš srovnat Klimakemp a Karlovy Vary, tak největší rozdíl je v tom, že na Klimakempu s tebou zacházejí jako s člověkem. Zatímco ve Varech je s tebou zacházeno jako s jednotkou ekonomickou, která když v hierarchii postoupí dál, tak dostane lepší akreditaci a s ní i přístup k rautu. Jinak jsi jen součást požírající masy.  

Řešení už jsou dávno nalezená. Je to už jen problém mentality.

Vystudovala jsi filmovou vědu na FF UK. Přehodnotila jsi v souvislosti s tvojí ekologickou uvědomělostí výběr studijního oboru? Nechtěla jsi změnit předmět studia?

Ne, protože mi nepřijde, že bych to, co dělám, dělala úplně špatně. Stojím si za tím, že moje obory mají svoje místo ve společnosti. 

Mají tyto obory ale místo ve společnosti, která má ekologickou krizi řešit a vyřešit? Není nakonec vrcholem tvé kariéry dostat tu industry akreditaci na Varech?

Ano, nicméně tvoje dovednosti se kdykoli mohou přesměrovat. A tvojí povinností je obecně svoje dovednosti užívat k proměně společnosti. To, že jsem filmovědec, podle mě může přispět k tomu, že si v médiích rychleji všimnu věcí, o kterých pak můžu mluvit s širší veřejností. 

Zatím můžu koukat na filmy a přispívat tam, kde cítím, že můžu. Filmy mají neskutečnou výpovědní hodnotu a my jako filmovědci bychom měli přispívat k tomu, aby filmy šířily téma a diskuzi. 

Ale nebyl by nějaký přírodovědecký obor pro společnost mnohem prospěšnější?

Dlouhodobým řešením je, aby společenští vědci pracovali v propojení s už vystudovanými přírodovědci. Řešení už jsou dávno nalezená. Problém je jen ve společnosti. Nejde o to, že bychom měli víc přemýšlet nad alternativními zdroji. To tu všechno je. Je to už jen problém mentality. 

Aktivistka Alexandra Mateásková: Pokud se dočkáme budoucnosti, tak jedině veganské

Ještě zpět k praktičtější stránce věci. Budeš mít děti?

To je věc, která se mění co půl hodiny. Ano, naše generace bude svědkem něčeho výjimečného a nepěkného, ale moje děti toho být svědkem nemusí. Na druhou stranu, lidí je moc a není potřeba, abych zrovna já měla děti. Ačkoli bych je vychovala v nejlepší víře k nejekologičtějšímu zacházení s přírodou, tak už se necítím tak výjimečně, že zrovna moje dítě by spasilo svět. 

A maso?

To je horší. Omezuji, je to v procesu.

*Edit, 16. 8. 2019: V původní verzi rozhovoru jsme nepřesně uvedli, že podle výroční zprávy Ministerstva vnitra spadá Klimakemp do kategorie levicového extremismu. Ministerstvo vnitra tuto informaci uvedlo ve výroční zprávě z roku 2017, nicméně na základě otevřeného dopisu ministerstvu iniciovaného mnohými ekologickými organizacemi bylo toto stanovisko přehodnoceno. Ministerstvo vnitra v dalších výročních zprávách již tuto akci neoznačuje za levicově extremistickou, ale poznamenává, že se jí účastní i anarchisté. 

Autor: Petra Chaloupková
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!