V nebývale napínavém souboji dvou velice vyrovnaných soupeřů zvítězil v polských prezidentských volbách Andrzej Duda, čímž získal svůj druhý prezidentský mandát. Není žádným tajemstvím, že Dudovy sympatie se upínají plně k vládnoucí straně Pravda a spravedlnost (PiS), tudíž se právem mnozí obávají, že jeho výhra znamená definitivní upevnění vládnoucí hegemonie. Polsko od roku 2015, kdy PiS vyhrála parlamentní volby, zažívá postupný demokratický „backsliding“ a Dudova výhra ho může potenciálně urychlit. Jaký je však reálný důsledek volebních výsledků a můžeme se skutečně se svobodným Polskem rozloučit?
Andrzej Duda porazil nejtěsnějším rozdílem opozičního kandidáta Rafala Trzaskowskiho – měl víc o mrzká dvě procenta (51,21 % ku 48,79 %). Tento výsledek se tak zapsal do historie jako nejtěsnější výsledek demokratických voleb v Polsku od roku 1989, což jej dělá značně kontroverzním. K této kontroverzi se přidává i to, že se kvůli koronavirové pandemii muselo pozměnit mnoho formálních záležitostí, není však úplně jasné jak moc legální všechny proběhlé změny byly. Především se poukazovalo na nejasnosti ohledně nově zavedené volby poštou, jež dle opozice zvýhodnila Andrzeje Dudu. Boris Budka, lídr přední opoziční strany Občanská platforma (PO), podal formální vyjádření, že mu připadá, že „Poláci byli o skutečné volby okradeni“. Občanská platforma pak následně podala stížnost, ve které požadovala, aby volby byly prohlášeny za neplatné.
Koronavirová krize nahrávala Dudovi i co se týče propagandy, za přijatá vládní opatření proti viru mohl získávat u voličů pozitivní politické body v rámci svojí kampaně. Byl nařčen například z toho, že v klíčový moment začal uvolňovat karanténní opatření, aby si tak naklonil rozmrzelé polské voliče. Duda se epidemie chytil s vervou, využil obecného strachu k tomu, aby přesvědčil voliče, že pouze PiS je v postavení, ve kterém Polsko může ochránit před pandemií a následnou ekonomickou krizí. I přes nesmírně silnou pozici Dudy se Trzakowski energicky pustil do boje. Díky posunutí voleb kvůli pandemii mohl nahradit politicky vyhasínající Malgorzatu Kidawovou-Blonskou jako kandidát opoziční Občanské platformy. Charismatický starosta Varšavy se v rámci svojí kampaně snažil zmobilizovat veškeré protistranické voliče, čímž se Polsko polarizovalo na dva jasně vytyčené tábory. Velice silná volební účast, nad šedesát osm procent, pak jasně ukázala, že Polsko bralo volbu nadmíru vážně. Poláci totiž ve volbách rozhodovali o tom, jakým se jejich země bude ubírat směrem.
Náhubkový zákon a reforma justice zůstanou
Jelikož PiS nemá dvoutřetinovou většinu v Sejmu, tak jako Fidesz v Maďarsku, nemůže prosazovat legislativní změny kvůli vetu prezidenta. To, že vyhrál Duda, jim ulehčí život, jelikož se nebudou muset s tímto problémem vůbec potýkat. Přestože polský senát je kontrolován opozičními stranami, budou teď moci pokračovat v neliberálních změnách, jež započaly již v roce 2015, víceméně bez problémů.
Tyto změny se doteď týkaly především justice. PiS v čele s kontroverzním Jarosławem Kaczyńskim začala zevrubně reformovat celý systém polské justice, který považovali za zkorumpovaný a stále napojený na staré komunistické praktiky. Za tyto kroky sklidili silnou kritiku ze strany Evropské unie, místopředsedkyně Evropské komise Věra Jourová prohlásila, že „to není žádná reforma, je to zničení.“ Měla na mysli především zákon uvedený do praxe roku 2017, který určil, že polskou Soudcovskou radu bude z většiny jmenovat Sejm. To de facto znamená, že většina polských soudců není politicky nezávislá, ale odpovídají přímo pokynům PiS. Stupeň reformy eskaloval v únoru tohoto roku, kdy Andrzej Duda podepsal takzvaný „náhubkový zákon“, který umožňuje trestat členy justice, již aktivně vystupují proti reformám či zpochybňují kompetenci soudců jmenovaných Sejmem. Zbigniew Ziobro, polský ministr spravedlnosti, pak po vítězství dal jasně najevo, že „dokončení reformy justice“ je nyní přední prioritou.
Na pomyslném programu neliberálních reforem nesmí chybět ani kontrola médií, jak by PiS jistě poradil jejich spojenec Viktor Orbán. Dosud Kaczyńskiho strana ovládla státní média, která by měla teoreticky podávat nestranný komentář k dění v zemi. Naprostá kontrola byla nadmíru jasná právě i během samotných prezidentských voleb, kdy podle kontrolní agentury Press až devadesát sedm procent zmínek o Andrzeji Dudovi na Polské statní televizi TVP bylo pozitivních, zatímco osmdesát sedm procent zmínek o jeho protivníkovi bylo negativních. Bývalá reportérka z TVP Katarzyna Chojnowska poznamenala, že „o vládnoucí straně můžete říkat jenom dobré věci, opozici jenom špatné nebo nic“. Televizní vysílání pak šlo ruku v ruce s typickou populistickou rétorikou, podle níž jsou naprosto nevinní Poláci utlačováni německo-židovsko-LGBTQ elitami. To však PiS nestačí. Jaroslaw Gowin, náměstek předsedy vlády, jasně naznačil, že se strana bude snažit o „repolonizaci“ soukromých médií. Tedy to, že média, která byla dosud v rukou zahraničních vlastníků, získají zpět do rukou Poláci.
Kromě jasných politických konsekvencí pak volby byly důležité i z důvodů ideologických. Silně polarizované Polsko řešilo skrze volbu prezidenta svou vnitřní dichotomii mezi evropskými liberálními a silně konzervativními tradičními hodnotami. Tato dichotomie vznikla především následkem nerovnoměrně rozloženého ekonomického růstu. I přesto, že mělo Polsko průměrně od roku 1989 růst 4,1 % HDP/per capita ročně, ne všechny skupiny ve společnosti měly z růstu stejný prospěch. Venkovské oblasti výrazně zaostávají za rostoucí městskou sférou, a to se tamním obyvatelům samozřejmě nelíbí. Hledají tak symbolické obětní beránky, na které by mohli svoji stagnující situaci svrhnout. Tímto beránkem se pak následně stává v podstatě kdokoliv, kdo nevypadá nebo se nechová jako oni sami. Následkem podobného smýšlení o světě se část polské populace zadívala do sebe a opovrhuje jakýmikoliv moderními nebo externími vlivy v Polsku. Naproti tomu městští obyvatelé naplno čerpali z výhod, které Polsku přinesl svobodný trh a členství v Evropské unii. Následkem toho je jejich smýšlení otevřenější a také více pro-evropské. Volby tak byly jakýmsi dělícím rozhodnutím o tom, kterým z těchto dvou směrů se Polsko rozhodne jít.
Poláci se odklání od Unie
Výsledek ukázal, že prozatím si Polsko zvolilo cestu nacionálního populismu a konservatismu, i když pouze těsně. Respektive se na ní spíše rozhodlo zůstat. Žádné zásadní změny v polském politickém prostoru tak nemůžeme očekávat. Duda bude s PiS spíše pozvolna pracovat na upevnění a posílení změn, které už přišly dříve. Koneckonců nemají ani příliš kam spěchat, jelikož další volby (tentokrát parlamentní) se v Polsku budou konat až za tři roky.
Kromě následování maďarského modelu cestou k nesvobodné justici a nesvobodným médiím Dudovo vítězství znamená i pokračování v oddálení se od Evropské unie. Prezident v jednom ze svých projevů pronesl, že „Evropská unie je imaginární komunita, ze které mnoho nezískáváme“. Jasně tak dává najevo, že Polsko si do svých vnitřních záležitostí nenechá zasahovat. Ovšem prezident Duda se nechce oprostit od výhod, které Evropská unie poskytuje, jelikož Polsko je největším příjemcem evropských dotací a fondů. Chce se spíše oprostit od dotěrných zákonů a regulací, které Polsko jako člen EU musí dodržovat.
Za porušování demokratických zásad EU v roce 2017 nastalo bezprecedentní opatření vůči Polsku – Evropská komise zahájila zkoumání polské justice v rámci článku číslo 7 Lisabonské smlouvy. Není však jasné, jestli Duda svou proti-bruselskou rétoriku pragmaticky neopustí, kdyby to pro něj byl ten nejvýhodnější krok. Tento tlak ze strany EU by mohl přijít třeba také díky kondicionalizaci podpůrného po-covidového balíčku, který by měl být rozdělen mezi členské státy a který by se měl vyšplhat až na hodnotu 750 miliard euro. Ekonomický nátlak by mohl silně korigovat Polskou zahraniční politiku.
Duda staví na potlačování menšin a podpoře tradiční rodiny
Dalším jasným důsledkem bude také pozice LGBTQ komunity v Polsku, která by se pod Dudovým vedením měla kontinuálně zhoršovat. Prezident již v červnu tohoto roku dal jasně najevo, že nehodlá práva komunity jakkoliv podporovat, ba přímo naopak – v jeho „Kartě Rodziny“ se zavázal k tomu, že nedovolí stejnopohlavní sňatky ani adopce a zároveň ochrání polské školy před propagandou „LGBTQ technologií“. Již nyní je dle bruselské monitorovací skupiny ILGA-Europe Polsko zemí s nejhorším prostředím pro LGBTQ v Evropě, je tak i za Ukrajinou, Rumunskem či Běloruskem. V silně katolickém Polsku může potenciálně dojít k podstatnému kroku zpět co se týče lidských práv – před zákonem si nebudou všechny skupiny lidí rovny. Mimo LGBTQ komunitu se v polských státních médiích objevily i rasistické narážky mířené proti židům, což je vzhledem k historie země dechberoucí.
I přes všechny jeho nedostatky a prohřešky vůči demokratickým hodnotám však nelze zpochybnit, že zvolení Andrzeje Dudy znamená, že je PiS v Polsku prostě velice populární. Jejich sociální programy jsou oblíbené natolik, že se dokonce Rafal Trzaskowski musel ve volebním slibu zavázat k tomu, že v nich jako prezident bude pokračovat. Vlajkovou lodí polské sociální politiky je projekt 500 plus, který poskytuje každé rodině příspěvek v přepočtu tři tisíce korun na každé dítě. Dudovi se podařilo zmobilizovat především rurální a starší voliče, kteří jsou mnohdy na těchto opatřeních naprosto závislí a vnímali ho jako kandidáta, jenž zajistí jejich pokračování. Tímto kandidátem Duda skutečně je a lze předpokládat, že se polské sociální programy ještě rozrostou, aby si PiS před parlamentními volbami naklonila co nejvíce voličů.
Na druhou stranu nelze podcenit ani to, že Trzaskowski získal přes deset milionů hlasů a jakékoliv předešlé prezidentské volby by v Polsku s tímto výsledkem s přehledem vyhrál. Oproti Dudovi jeho úspěch tkvěl především v podpoře mladých lidí pod třicet pocházejících z velkých měst, což dává šanci na využití měst jako „ostrovů svobody“, které pomůžou Polsku v boji proti režimu Kaczińského. Zároveň to jasně ukazuje na to, že velká část polské populace není spokojená s tím, co PiS s jejich zemí provádí. Trzaskowski sice nevyhrál, ale jeho volební čísla se i bez toho dají počítat jako do jisté míry úspěšné. Ukazují, že Občanská platforma, s lehkými změnami v jejich budoucí volební kampani, má přece jenom šanci vyhrát klíčové volby.
Poláci se se svobodou neloučí. Prozatím
Je pravděpodobné, že zvolení Dudy prezidentem náhlý konec svobodného Polska neznamená. Je to pouze pokračování dlouhodobého trendu, který se nápadně podobá tomu, co se dělo v posledních letech v sousedním Maďarsku. Dudovo vítězství není nic jiného než jeden z postupných kroků k nesvobodě, samo o sobě však není nijak zvlášť převratné. To především kvůli tomu, že i přesto, že Duda v prezidentském úřadě Pravdě a spravedlnosti podstatně usnadní legislativní snažení a může rétoricky podporovat jejich ideologii, sám jinak zase tak výrazné pravomoci nemá. Stále je to však připomínka toho, že pokud se v Polsku nic nezmění, tak za dalších pět let už žádné svobodné volby být ani nemusí.
Na tuto připomínku by měla reagovat Evropská unie, která by už konečně mohla přestat tolerovat do očí bijící přestupky svých členů. Opoziční Občanské fórum by mělo pracovat na tom, aby tento velice solidní volební výsledek proměnilo v další budoucí úspěchy. Výsledek prezidentských voleb v Polsku tak slouží zároveň jako důkaz, že trend nacionálního populismu stále pokračuje. Zároveň nám připomíná, že pravda a spravedlnost nejsou nedotknutelné.
