Self-help knihy jsou náboženstvím nového tisíciletí. Návody, jak změnit svůj život k lepšímu, jsou na každém kroku. Je úspěch opravdu na dosah, nebo je jen hezky zabalenou iluzí?
Self-help knihy nabízejí howtoismus, tedy jak žít svůj život lépe, jak všechno změnit a zlepšit. K tomu má stačit jediná knih a vaše odhodlání. Rady můžete nalézt na všechny aspekty života, od problémů v práci a randění až po vyléčení z vážných nemocí. Knihy o „svépomoci“ jen ve Spojených státech vydělají ročně 10 miliard dolarů. Jejich základní tezí je, že náš život ovlivňují jen naše vlastní rozhodnutí. Opravdu?
Na důležitost sociálního světa, ve kterém všichni žijeme, poukazuje například Joseph E. Davis. Do konce 19. století byl život člověka svázán řadou společenských konvencí spojených s jeho rolí, vírou, rodinou a komunitou. Individualisté, kteří se proti zažitým zvykům a jejich autoritě bouřili, byli v menšině. Většina lidí tedy návody, jak žít, v jejich „usazené“ existenci nepotřebovala, bylo to přece všechno jasné a správný recept znal vlastně každý. Jenže takový svět časem zmizel. Dnes žijeme v prostředí, které sami tvoříme svým každodenním rozhodováním. Soukromý život byl deinstitucionalizován, dlouhodobé závazky jsou oslabené, sociální obřady se vytratily a s nimi i zanikly tradiční vzorce. Všichni jsme nuceni býti individualisty.
Svépomocné knihy tak mohou lidem posloužit jako průvodci, kteří se čtenářem prochází světem plným změn. Lidé je tak vyhledávají zejména ve zvlášť složitých životních přechodech, jako jsou rozvod, propuštění z práce nebo zdravotní problémy. Od knih očekávají návod na více úspěchů, méně bolesti a selhání.
Úspěch těch nejúspěšnějších
Slibovaným společenským úspěchem se zabývá Zach Wehrwein, který rozebírá knihu Angely Duckworth Houževnatost (Grit: The Power of Passion and Perseverance). Duckworth v ní na různých příkladech ukazuje, že houževnatost nakonec o úspěchu rozhodne víc než talent nebo inteligence, protože houževnatost znamená dlouhodobé odhodlání, ochotu překonávat selhání a nepřízeň osudu.
Wehrwein s tezí o dlouhodobém odhodlání nesouhlasí a poukazuje na do očí bijící krátkozrakost takového tvrzení. Podle něj si Duckworth vybrala pro zkoumání úspěchu speciální podmnožinu lidí, a to „horních“ 5 procent z určitého povolání. Duckworth tak studuje úspěch mezi těmi nejúspěšnějšími, což dokládají příklady prostředí, které si autorka vybrala a kterými jsou elitní vojenská akademie West Point nebo univerzity takzvané Ivy League. To, že se autorka-psycholožka zaměřuje jen na studium stavů mysli, považuje za pochopitelné. A zároveň nešťastné, protože publikum si teze o houževnatosti vztáhne na sebe a své vlastní úspěchy a propady. Duckworth ale nezkoumá drtivou většinu lidí a jejich vlastní úspěchy a prohry, což mohou čtenáři snadno přehlédnout. Když pak přemýšlejí sami o sobě, mohou opomenout další klíčové faktory jako třeba bohatství, které se na tom, zda uspějeme, nebo ne, taky podílí.
Jenže podobné chyby se dopouští i další autoři, kteří nabízejí radu, jak se stát úspěšnějším. Tím, že opomíjejí skutečné překážky jako nedostatečnou zdravotní péči, nestabilní příjmy, vztahové násilí nebo předsudky společnosti, nemají šanci pochopit, jak vzniká opravdové selhání. Perfektně houževnaté totiž mohou být i děti z vyloučených lokalit. Podle Wehrweina tak podobné knížky jen ospravedlňují sociální nerovnosti a tím, že předkládají čtenáři jeho vlastní americký sen, se podílejí na potvrzování statu quo. Poselství takových knih je totiž jednoduché: chudým dává nesmyslnou naději a lichotí bohatým, jak jsou schopní, což zní lépe, než „jste bohatý, protože jste měl v životě štěstí“.
Self-help mistr Láďa Hruška
V českém prostředí zatím knížky osobního rozvoje tak silnou základnu nemají a původní texty tu příliš nevznikají. Máme ale svou vlastní Houževnatost – kuchařku Ládi Hrušky.
Jistě, Hruška nám neslibuje, že změní náš život k lepšímu. Dobře ale odhaluje, jak idea svépomoci funguje. Pokud jste důchodci nebo lidé s nízkým příjmem a rádi jíte dobré jídlo, nabízí vám Hruška pomoc. Triky a tipy jako smažené chlebíčky, což jsou jen „bramboráky“ z namočeného tvrdého chleba, nadívané kuřecí kůžičky a další. Recepty chudým lidem ukazují, jak si přilepšit i s nízkými vklady. Jak jíst lépe, než kolik si můžeme dovolit utratit. Jenže místo opravdu lepšího jídla se jen konzervuje status quo – chudí spotřebitelé nebudou tlačit na vyšší platy nebo na lepší kvalitu jídla, ale osmaží si namočenou topinku. Neřešíme opravdové příčiny, neměníme systém, ale přizpůsobujeme se jeho důsledkům.
Všichni víme, že Hruška vaří z nekvalitních potravin nezdravá jídla, kritizuje ho řada lékařů a dietologů. Před jeho recepty by nás měl varovat už vysoký výskyt rakoviny tlustého střeva a konečníku, kterými Češi i kvůli své životosprávě trpí. Přesto nám Láďa dál ve studiu vaří dobroty, u kterých si „elita“ klepe na čelo a ostatní opisují recepty. Nasytí se chudí a koza zůstane celá.
Ale než se lidem, kteří podle Láďových kuchařek vaří, posmívat, měli bychom vzít jeho kuchařky vážně. Jako indikátor toho, že je třeba tam venku něco změnit, ne v naší kuchyni. Lákavé self- help bychom měli vyměnit spíše za vzájemnou pomoc, takzvanou mutual help. Protože nikdo z nás nežije ve vakuu a to, co uděláme pro společnost, nás může změnit i zevnitř.
