Před nedávnem na serveru Extra.cz vyšel článek s titulkem „Hysterické slepice křičí do světa moudra o svých špecích: Raději mlčte a někam zalezte!“. Autorka Markéta Kuča v komentáři uráží silnější ženy, které jsou podle ní nešťastné a měly by přestat ukazovat svá (opět dle jejího soudu) ošklivá těla. Ano, je to tak. Ponižování žen na základě jejich vzhledu a váhy není v českém mediálním prostoru nic výjimečného.
„Fat shaming“ a média
Podívejme se především do bulvárních médií. Samotné Extra.cz velkou část svého obsahu zakládá na negativním hodnocení atraktivity, vzhledu, stylu a velikosti ženských těl. V angličtině se tomuto jevu říká „fat shaming“. Markétě Kuče její komentář pravděpodobně nezabral více než hodinu, přesto takovéto vyjadřování ve veřejném prostoru může mít vážné důsledky. Pojďme se proto podívat na problematiku fat shamingu trochu více do hloubky.
Anti-fat bias (volně přeloženo jako předpojatost vůči tloušťce) je výraz pro předsudky, které si o člověku s nadváhou vytváří zbytek společnosti, a to právě na základě jejich fyzického vzhledu. Pokud tedy někdo danou osobu označí jako obézní, automaticky si s touto nálepkou spojí také negativní vlastnosti, jako je například hloupost, nedostatečná motivace, zápach či lenost.
Samotné hodnocení něčího těla jako nezapadajícího do společenského standardu se však nemusí vztahovat jen na obézní lidi. Totéž se týká lidí s odlišnějším tvarem a velikostí těla nebo s nějakým atypickým tělesným znakem či postižením. Na důležitost individuálního přístupu ke každému tělu (jak ve výzkumech, tak ve zdravotnictví samotném) bez patologizace určité váhy upozorňuje například mezinárodní nezisková organizace ASDAH (Association for size diverzity and health).
To, jak jsou obézní lidé ve společnosti za svou váhu ponižováni, se projevuje mnoha způsoby. Například anglická studie v roce 2016 zjistila, že téměř 40 % obézních dospělých v Británii už někdy zažilo posměch od cizích lidí. Tyto společenské soudy a diskriminace obézních lidí pak mohou mít signifikantní důsledky na jejich psychickém i fyzickém zdraví.
Velkou mírou ke zvnitřnění našich předsudků přispívají právě takové články, jaké byly zmíněny v úvodu. Média hrají v tomto ponižování hlavní roli. Začíná to například už tím, že zastoupení obézních lidí v hlavním vysílacím čase v televizních programech je podreprezentováno, čímž se zabývala americká studie ze začátku druhého tisíciletí. Ta také zjistila, že obézní ženské postavy v těchto fikčních programech méně interagovaly s romantickými partnery, méně vzbuzovaly fyzickou přitažlivost a byly považovány za méně atraktivní. Mužské charaktery s nadváhou zase méně mluvily o randění, měly také méně interakcí, jak romantických, tak přátelských, a častěji byly zobrazováni při jezení. Studie tedy potvrdila předpoklad, že jsou obézní televizní postavy spojovány s určitými negativními vlastnostmi.
V roce 2007 další studie analyzovala populární televizní programy i filmy a zkoumala, zda se v nich vyskytuje humor směřující proti tlustým lidem. Výsledky ukázaly, že stigmatizující humor prezentován byl, a to často ve slovní formě přímo vůči obéznímu člověku a v jeho přítomnosti.
Důležitou roli médií potvrdil v rozhovoru pro server A2larm.cz i britský doktor Stuart Flint, odborník na tělesnou stigmatizaci: „S kolegy jsme zjistili, že média neustále píší o obezitě jako o kontrolovatelném stavu, za který si postižení můžou sami. V 98 % případů se články soustředily na ovlivnitelné příčiny obezity. Dochází tak ke značné stereotypizaci a čtenáři pochopitelně takováto sdělení přejímají.“
Dá se říci, že na obviňování, ponižování a vysmívání se obézním lidem jsme tedy ve veřejném prostoru a v médiích už svým způsobem zvyklí. Zároveň tím dostáváme také odpověď na otázku, proč článek na facebookovém profilu Extra.cz žádnou výraznou negativní reakci od čtenářek nevyvolal.
„No tak ať se sebou něco dělají!“
V každé společnosti samozřejmě fungují společenské normy, které trestají odsudkem a vyloučením určité negativní jevy. Pokud se například chováte neslušně a lidem nadáváte, je docela dost možné, že budete mít potíž najít si přátele. Tento argument je také nejvíce používán u obézních lidí. Že si za obezitu mohou sami, že je obezita pro společnost nepříznivá (z hlediska zdraví) a že by to obézním lidem společnost měla dát najevo, aby se svou obezitou konečně začali něco dělat. V následujících odstavcích se ale podíváme na to, v čem mohou být takovéto myšlenky mylné.
Začíná to už u samotného předpokladu, že obezita je kontrolovatelný stav. „Veřejnost většinou věří, že obezitu lze kontrolovat, tedy že lidé s nadměrnou váhou si za to mohou sami, jelikož moc jedí a málo se hýbou,“ popisuje Stuart Flint. „Obezita je přitom chronický stav a výzkumy ukazují, že ve skutečnosti existuje celá řada faktorů, které ovlivňují vaši váhovou kategorii, a některé z nich nelze ovlivnit. Jsou to například genetické faktory, ale i prostředí, v němž žijete, či vaše finanční situace,“ vysvětluje.
Ano, obezita může být v mnoha případech zdraví nebezpečná. Nedostatečně se však mluví o negativním dopadu, které má na lidské zdraví právě držení diet, k nimž jsou ze strany společnosti obézní lidé často nuceni. V roce 2007 američtí výzkumníci z kalifornské univerzity došli k tomu, že diety nevedou k udržitelnému úbytku váhy nebo k zdravotnímu přínosu většiny lidí. Přestože na začátku může dojít k úbytku pěti až deseti procent váhy, většina lidí váhu opět nabyde. A to ještě nad svůj původní stav váhy před začátkem diety. Většina lidí by tak svému tělu pomohla více, kdyby diety vůbec nepodstupovala.
Pokud obézní lidi na jejich obezitu upozorňujete a myslíte si, že to je cesta, jak jim pomoci zhubnout, mýlíte se. Odborný článek publikovaný v Internal Journal of Obesity spojoval tři studie a zabýval se souvislostí mezi uvědoměním si vlastní obezity, společenskou stigmatizací obezity a nárůstu váhy u těchto lidí.
Autoři došli k závěru, že ti, kteří sami sebe identifikovali jako obézní (ať již reálně nadváhu měli, nebo ne), se pak častěji přejídali. Toto přejídání bylo reakcí právě na stres, který obézní lidé ve společnosti zažívají. Angelina Sutin, akademička z Floridské Univerzity, se k závěrům studie vyjádřila takto: „Neměli bychom zařazovat lidi jako obézní a dávat jim tuto nálepku, která je spojená se stigmatem, měli bychom spíše pomáhat lidem dělat zdravější volby.“ Ano, zní to až překvapivě jednoduše. Lidem víc pomůže, když je nebudeme soudit podle vzhledu, ale jako společnost budeme prosazovat a zpřístupňovat zdravější životní styl.
Důvodů, proč mohou obézní lidé zažívat nadměrný stres, je spousta. V úvodu propíraný fat shaming je jen jedním z projevů diskriminace obézních lidí v dnešní společnosti. V roce 2008 vyšla v International Journal of Obesity americká studie zabývající se diskriminací obézních lidí. Ta přišla s nečekanými výsledky – diskriminace na základě váhy je u žen třetí nejrozšířenější diskriminací, hned po diskriminaci na základě genderu a věku.
V celkovém průměru s muži se pak diskriminace na základě váhy umístila na čtvrtém místě, až po rasové diskriminaci. Diskriminace na základě váhy však zasahuje ženy i v případě, že mají pouze mírnou nadváhu. Ve studii naopak pouze vážně obézní muži uvedli míru intenzity diskriminace srovnatelnou s jejich ženskými protějšky. „To znamená, že si musíme být zvlášť vědomi negativní zkušenosti žen a efektů předsudků týkající se váhy, které na ně mají,“ uvedla pro Reuters výzkumnice studie Rebecca Puhl. Další výzkumy indikují, že například v Americe obézní lidé méně často dosahují povýšení. V práci pak například obézní lidé dostanou v průměru o 6 % menší mzdu než jejich hubené protějšky. Na studie, které by prozkoumaly rozšířenost a míru diskriminace obézních lidí v České republice, však stále čekáme.
Mají ve společnosti všechna těla stejnou hodnotu?
V poslední době se o pozitivnímu přístupu k rozmanitosti našich těl a sebelásce stále více mluví. Zvláště v zahraničí, kde se i v mainstreamových médiích začali více zajímat o to, jak o lidech s nadváhou psát. V ČR například Deník.cz v únoru tohoto roku přinesl mimo jiné zprávu, že obezita se vyskytuje nejvíce u lidí v chudších regionech. Což by odpovídalo tomu, na co upozorňují odborníci, tedy že obezita může souviset se socioekonomickým statusem. A že u lidí z nízkopříjmových skupin je větší pravděpodobnost, že se stanou obézními. Deník.cz však při psaní o obezitě naplnil zároveň všechny stereotypy. Úvodní fotka je odosobněné tělo bez hlavy, hlavní záběr míří na kulaté břicho, na fotce je pak i pivo a buřty. A dva titulky znějí „Češi jsou nejtlustší v historii. Děti nevyjímaje“ či „Samý metráček“. V českém veřejném prostoru jsme diskuzi o destigmatizaci obézních lidí očividně zatím ani neotevřeli. A to ani v seriózních médiích.
Ve světě se ale úplné počátky upozorňování na přijímání obézních lidí ve společnosti datují už od šedesátých let dvacátého století, kdy spolu s feministickými skupinami začaly vznikat i fat acceptance hnutí (volně přeloženo jako hnutí přijímající tloušťku).
A přestože feminismus se od té doby vyvinul a dostal se i do širšího povědomí společnosti, diskriminace na základě váhy se za padesát let pořád nestala prioritou a moc se o ní nemluví. Přitom na samotných požadavcích fat acceptance hnutí by možná nebylo tak složité najít společenskou shodu. Jak řekla americká spisovatelka a autorka knihy Dietland Sarai Walker: „Člověk podílející se na fat acceptance věří, že těla jsou stvořena ve všech tvarech a velikostech a že všechna tato těla mají stejnou hodnotu.“ A do takové radikální myšlenky se může zapojit každý. Podobný aktivismus se nás totiž týká každý den.
