Pravda nikdy nevládla, říká k problému postpravdivé doby Ondřej Slačálek

Ondřej Slačálek

Ondřej Slačálek Zdroj: Ben Skála, Benfoto

Ondřej Slačálek
Ondřej Slačálek
Vladimir Putin
Donald Trump
Oslavující příznivci Donalda Trumpa
32
Fotogalerie

„V principu uznávám právo čelit propagandě kritikou. Pokud tady existuje silná propaganda cizího státu, která šíří lži a zastrašování s cílem destabilizovat, může být užitečné uvádět věci na pravou míru. Problém samozřejmě spočívá v tom, kdo přesně je má na pravou míru uvádět,“ uvažuje politolog a publicista Ondřej Slačálek působící na Univerzitě Karlově. Kriticky odkazuje například na stanoviska nevládní organizace Evropské hodnoty.

Jakou roli sehrávají pravda a fakta v době Brexitu a prezidenta Trumpa?

Myslím, že podobnou jako vždycky – různí lidé si najdou různá fakta na podporu svých názorů. Představa, že tu existovalo nějaké období pravdy, a pak přišel Facebook a zkazil nám ho, je hloupý a nebezpečný mýtus. Docela to vystihl básník Roman Rops-Tůma, když se zeptal, kdy že přesně to milénium pravdy bylo – snad před dvanácti lety, kdy se šlo do války kvůli lžím o iráckých zbraních hromadného ničení?

Co se změnilo, je decentralizovanost, s níž se různé druhy lží šíří. I dříve existovaly pokradmu či po hospodách šířené konspirační teorie, existovaly tu různé pochybné plátky, ale přece jen – existence televize jako média, jehož centralizační moc si dnes už asi ani neumíme představit, i určitá hierarchie tisku, dávaly pocit, že je vše v pořádku, že tu je nějaká převládající pravda (nebo lež, ale koneckonců jedna, a lze s ní tedy bojovat). Dnes se mínění vytváří chaoticky, interaktivně a to dává samozřejmě velký prostor dovedné manipulaci s emocemi k šíření dezinformací, manipulací, spikleneckých teorií, kterým se oponuje hůře. Co se dříve dělo ve skrytu či po hospodách, se odehrává na decentralizovaných agorách.

Stala se pravda relativním pojmem v závislosti na našich světonázorech a naší „předpravdě“, jak nazýváte „předpoklady pro vnímání pravdy ukryté ve zkušenosti, s níž poměřujeme všechny nové pravdy, které nás potkávají“?

To ale přeci už vůbec není nic nového. Pravda byla vždycky relativní a lidé ji vždycky poměřovali přesvědčivostí pro svůj vlastní život, vlastní zkušenost. Gramsci to popisuje hezky na příkladu náboženských reformátorů či socialistických agitátorů, kteří přišli na venkov a přesvědčovali racionálními argumenty a vlastní intelektuální převahou. Vesničané jim neuvěřili a v jejich „omezeneckém“ konzervativním přístupu byl moment pravdy – ti lidé, kteří je přicházeli přesvědčovat, byli prostě „z jiného světa“, jejich druh rozumu nekorespondoval s tím, co daní vesničané znali a co si mohli prověřit.

Je používání pojmu „post-truth“ jen únikem od řešení skutečného problému? Proč na post-pravdu svádíme nešvary poslední doby, jako je třeba apel na emoce místo na fakta?

Je to určitě část popisu situace a to ta část, která je pro intelektuální a kulturní elity, které s tímto slovem šermují, velmi důležitá. Jejich slovo ztratilo na váze a významu, fakta a čísla, jejichž centrální role byla klíčová pro jejich pojetí politiky, přestala působit na velkou část populace přesvědčivě. Jejich, nebo abych se neschovával do alibistické distance, náš svět se otřásl a máme důvod tento otřes prožívat a popisovat jako velmi vážný. 

Jejich popis je určitě součástí diagnózy situace, již potřebujeme, ale přijde mi poněkud jednostranný. Co mě děsí především, je záměna pravdy s fakty, kterou popis doby jako postpravdivé a zároveň postfaktuální nabízí. Pravda přece nejsou jen fakta! Ba naopak, s využitím faktů lze také často formulovat lež.

Ve své eseji píšete – v souvislosti s nedávnými americkými a rakouskými prezidentskými volbami – o lidech, kteří mají na své straně „experty, arogantně zasypávající ‚lid‘ ‚fakty‘“ a těch, kteří mají „trochu drzosti se jim vysmát“. Proč se stalo pro mnohé voliče lákavější to druhé, tedy například prezident Trump, který si s fakty hlavu neláme, a naopak se jim v podstatě vysmívá?

Protože výsledkem expertního vědění je něco, co bych označil jako třídně odstupňovanou bezmoc. Experti v podstatě lidem především vysvětlují, proč nemají chtít to, co chtějí – a že toho zcela jistě nedosáhnou. Pokud se obyčejní lidé ocitnou, často mimo své přičinění, v průšvihu, vypíjí si ho do dna, jako se to v masovém měřítku dělo v době ekonomické krize. Ti samí experti jim pak vysvětlí, že určitým skupinám a institucím se naopak má plnit, co se jim na očích vidí – a tak, když se během krize ocitly v průšvihu banky, stát je z veřejných peněz zachraňoval a experti vysvětlovali, že to je pro dobro všech. Těžko se můžete divit, že někteří lidé mají chuť takovým expertům zkazit úsměv a vytvořit situaci, se kterou nepočítali.

No, a pak přijde někdo, kdo si s expertním „nejde to“ hlavu neláme. „Prostě to zařídíme,“ říká – a je zároveň bohatý, takže jednak zvládne obrovské pořizovací náklady politické aktivity bez neprůhledných handlů a jednak za ním je materiální důkaz, že jeho slova mají váhu – je za ním „úspěch“ a „něco dokázal“. Co přesně dokázal Babiš při budování svého impéria se těžko někdy v úplnosti dozvíme, pokud jde o Trumpa, říká se, že kdyby dal peníze od svého tatínka do banky, měl by dnes víc, než kolik vydělal svým „podnikáním“. Ale to není podstatné, podstatný je efekt. Jiní lidé o pravdě vykládají, on ji svým podnikatelským úspěchem ztělesňuje. Postavil firmu, tak snad bude vědět, co udělat se státem, ne? I taková může být logika přitažlivosti Babiše a Trumpa. Logika je to děsivá, protože stát opravdu není firma a přímočará firemní logika může vést ke katastrofám. Konkurence dvou firem, kterým jde o zisk a platí penězi, a konkurence dvou států, z nichž oba mohou platit životem a smrtí svých či cizích obyvatel a jejichž vládci mají přístup k jaderným tlačítkům.

V eseji rovněž píšete o informační společnosti, ve které se „dokonale ztrácejí informace“. Čím je tento paradox způsoben?

Nadbytkem. Ale ani to není nic nového, nicméně je pravda, že tento informační nadbytek akceleruje. Vezměme to vážně: je snad doba Wikileaks dobou „postfaktu“ či „postpravdy“? Nejsme spíš zavaleni fakty, v nichž se neumíme vyznat, nedokážeme je vsadit do „pravdy“ ve smyslu celkového, smysluplného příběhu? Ano, do značné míry se zrušil rozdíl mezi scénou a zákulisím. Víme možná víc, než kolik bychom chtěli vědět a uměli uchopit. Útočí na nás záplava faktů, které chtějí naši pozornost a zodpovědnost. Jenže my se neumíme rozdvojit, roztřetit, rozdesetit…

Jevgenij Morozov se domnívá, že se pro mnohé lidi a organizace staly „fake news“ nositelem našich současných problémů, jako je například Brexit, ačkoli je třeba hledat viníka jinde. Sdílíte jeho pohled? Přeceňujeme sílu dezinformací?

Spíš, což říkám ve shodě s Morozovem, podceňujeme společenské faktory. Říkáme informace, facebook, internety... a dokonale se nám za tím ztrácejí společenské vztahy, vlastnictví, třídní postavení apod. Jako bychom si ani neuvědomovali, že také Facebook je hierarchicky řízená a někým vlastněná firma.

Jaký je váš názor na snahy vlád různých států bojovat s dezinformacemi a „fake news“ v on-line prostředí?

Smíšený. Pokřik o cenzuře mi připadá zatím jako spíš archaický, dnes přinejmenším zatím na západě opravdu nečelíme hrozbě, že by státní moc mohla či chtěla omezit svobodu slova. V principu uznávám právo čelit propagandě kritikou, a pokud tady existuje silná propaganda cizího státu, která šíří lži a zastrašování s cílem destabilizovat, může být užitečné uvádět věci na pravou míru. Problém samozřejmě spočívá v tom, kdo přesně je má na pravou míru uvádět. Stát, jehož představitelé sami, ať už prezident nebo ministr vnitra, lžou a straší? „Vládní nevládní organizace“ (v angličtině pro ně existuje pěkná zkratka GONGO – government-organized non-governmental organization), jejichž věrohodnost je už v zásadě podobná věrohodnosti státních představitelů a to často z dobrých důvodů?

V Česku je projekt vyvracení lží ruské propagandy spojený s nevládní organizací Evropské hodnoty, která za vznik centra lobbovala – sama ale šíří do veřejného prostoru bizarní „expertní stanoviska“, podle nichž s pravděpodobností 60 % vypukne v následujících třech letech občanská válka s islámem v některém ze západoevropských států. Není pak divu, že na tuto nevládku neútočí jen Zeman – který to dělá svým typickým hloupým a podpásovým způsobem – ale také ji kritizují seriózní odborníci jako Ondřej Dytrich a další. Vyvolává totiž oprávněné podezření, že čelí „fake news“ svou vlastní „fake expertízou“. Jak věrohodné má být čelení dezinformacím, které vylobbuje právě tato organizace a má na něj svůj ideový vliv? Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám, které pro vyvracení propagandistických lží založilo ministerstvo vnitra, spojilo vyvracení propagandistických lží se strašením terorismem, čímž se přinejmenším trochu podílí na české verzi propagandistické války, kterou vede ministr vnitra Chovanec proti uprchlíkům, migrantům za prací, EU a vlastnímu obyvatelstvu. Takže osobně nemám problém s uváděním lží na pravou míru, ale musíme mít na zřeteli rámec, v němž se to děje, a kdo a s jakou věrohodností věci na „pravou míru“ uvádí.