„K čemu je dnes dovednost psát rukou? Proč mořit malé děti vázaným písmem, když budou v budoucnu psát na klávesnici?“ Pokud se vám z těchto vět dělá špatně a v hlavě vám svítí červené tlačítko s nápisem APOKALYPSA, vyrážíte z naprosto stejné startovní pozice jako já. Kolik osobitého bychom rezignací na ruční písmo ztratili! Vždyť by to nebylo správné. V dnešní době všechny děti téměř od narození tráví až příliš času na oněch přístrojích, tak je v tom nebudeme ještě podporovat…
Pro začátek je velmi dobré si uvědomit, že argumenty, které lobbují za podporu psaní rukou, jsou velmi často zavalené sentimentem, jež se ohlíží zpět do doby, kdy bylo všechno „čistší“, autentičtější a tak nějak lepší (to se rozhodně netýká jen lidí v důchodovém věku, podobné stavy zažívají v dnešním rychle měnícím se světě i dvacetiletí.) Zakládat své úsudky ohledně vzdělávání na sentimentálních pocitech by však bylo poněkud nerozumné. Je třeba se nad ně povznést a přistoupit k danému tématu s otevřeností k různorodým informacím. Koneckonců, ani tento článek samozřejmě nebyl napsán rukou.
Nikdo dnes zatím netvrdí, že by se děti ve školách neměly učit psát vůbec, jádro veškerých debat spočívá v otázce, zda by se mělo učit písmo vázané. V tomto ohledu situace v mnoha zemích západní Evropy a USA vypadá úplně jinak než v České republice. Ve většině amerických států vázané písmo zmizelo z osnov již před několika lety, byť se ho některé školy stále snaží držet. Finské školy zase vyměnily výuku vázaného písma za výuku psaní na klávesnici. V České republice se sice před pár lety objevilo tiskací písmo Comenia Script, doposavad ho však jako alternativu k vázanému písmu zavedlo jen pár procent českých škol.
S ústupem ručně psaného písma, a to především toho vázaného, však nastala jakási protireakce. E-maily a sms zprávy nahradily dopisy, mnoho dospělých lidí píše rukou jen tehdy, když potřebují podepsat doklad, a přesto nikdy nebylo na výběr z tolika rozmanitých a „stylových“ (a také pěkně drahých) sešitů, bloků, notýsků, diářů, tužek, propisek či per. Je tedy jisté, jak naznačuje i podcast o psaní rukou na Freakonomics, že se firmám prodávajícím tyto produkty velmi dobře daří a že se do budoucna vynasnaží lobbovat za to, aby psaní rukou ze škol nezmizelo.
Ukaž mi, jak píšeš, a já ti řeknu, jaký jsi
Dalším zajímavým jevem, který se při ústupu písma objevuje, je stále větší důraz na propojení písma s individualitou, jež z písma dělá jakési okno do duše, s čímž se samozřejmě dá pracovat na poli psychologie či různorodého poradenství. Z Kanady se do Evropy šíří koncept tzv. terapeutického psaní. Výzkumy zabývající se výsledky tohoto projektu ukazují, že se studentům, kteří pod vedením psychologa či terapeuta sepisují své plány či ambice, zlepšuje psychický stav, čímž se zvyšuje i jejich produktivita.
Pokud spojíte všudypřítomnou snahu neustále zvyšovat vlastní produktivitu s vírou, že písmo člověka vyjadřuje jeho pocity i vlastnosti, můžete na tom samozřejmě založit slušné podnikání, což se nevyhnulo ani České republice. Organizace jako Česká grafologická komora či Institut celostní grafologie nabízejí grafologické rozbory písma, díky kterým můžete „poznat sami sebe“ – analýza slibuje ukázat hospodaření s vaší životní energií, kvality vaší vůle či silné stránky vaší osobnosti. Pomohou vám tedy v pracovním i soukromém životě a produktivita, flexibilita i spokojenost přijdou samy.
Písmo jako to nejčistší vyjádření vlastní individuality vnímáme jako zcela přirozenou myšlenku. I v době psacích strojů se soukromé dopisy či deníky stále psaly rukou. Tento aspekt individuality je spojen především s vázaným písmem. Anne Trubek, americká vysokoškolská profesorka, která publikuje v mnoha známých médiích od The New YorkTimes až po The Altantic a která se tématem ručního psaní dlouhodobě zabývá, toto údajně nutné spojení mezi psaním rukou a vyjádřením individuality kritizuje a namítá, že individualita spočívá především v obsahu napsaného či řečeného a ne v jeho formě.
Z prosazování myšlenky spojení ručního písma a individuality viní Trubek především filosofa Martina Heideggera, který ve 40. letech varoval před psacími stroji s tím, že jen ruční písmo vyjadřuje autentický vztah člověka k bytí. Pro kontext je nutné dodat, že Heidegger byl veliký odpůrce veškerého technologického pokroku. Anne Trubek nicméně poukazuje na důležitý fakt – mnozí kvalitní spisovatelé, básníci či novináři psali či píší na stroji či na počítači a jejich díla tím nijak neutrpěla. Projeví se tedy individualita pořádně jen při ručním psaní, nebo na formě projevu nezáleží? Kromě lidí píšících na stroji či počítači existují například i autoři, kteří svá díla diktují, a jejich zaměstnanci je poté zapisují.
Proč se učit psát: vědecký pohled
Učit děti vázanému písmu zabere mnohem víc času než v případě tiskacího, což znamená, že rezignací na vázané písmo se otevírá spousta volného času, který lze zaplnit třeba právě psaním na klávesnici. Je tedy nasnadě přemýšlet nad tím, nakolik je schopnost psát vázaně v dnešní době nepostradatelná a zda by se nevyplatilo onen čas, který děti stráví učením se vázanému písmu, věnovat něčemu „užitečnějšímu“. Laura Dinehart, která dělá výzkum na Floridské národní univerzitě, tvrdí, že rozvíjení schopností ručního psaní vede v budoucnu k lepším akademickým výsledkům. Důvodem je to, že pokud při učení používáme motorické schopnosti, lépe si danou informaci zapamatujeme. Ručně napsat písmeno „A“ vyžaduje úplně jiný fyzický pohyb než napsání písmena „B“, kdežto na klávesnici je tento pohyb stále stejný.
Petr Kaderka z Ústavu pro jazyk český AV ČR má na to podobný názor: „Dovednost ručního psaní patří k základním dovednostem. Stejně jako má smysl učit se v éře digitální fotografie kreslit, má smysl učit se v éře počítačů a tiskáren psát rukou. Pro dítě to má smysl, protože si tím rozvíjí jemnou motoriku a objevuje další rozměr jazyka.“ Velmi zajímavá je paralela s kreslením, jelikož nikdo v Evropě ani v USA nevolá po tom, aby u předškolních či školních dětí nahradila různorodou výtvarnou činnost třeba počítačová grafika. Poznámka, že s učením se psát rukou objevujeme další rozměr jazyka, se shoduje s výsledky výzkumů Laury Dinehart, která tvrdí, že rozvíjení schopnosti psaného písma umožňuje dítěti snáze „uchopit jazyk“ a psát lépe nejen co do formy, ale i obsahu – a to i v případě, že bude později psát převážně na počítači.
Ano, ale jsou ty písanky vážně potřeba?
Anne Trubek se domnívá, že současný vzestup klávesnic bychom naopak měli vnímat pozitivně, jelikož přispívá k jakési „demokratizaci“. Pokud student neovládá ruční psaní zcela dokonale, často to vede k dlouhodobým bojům nad papírem, přičemž by tento čas mohl strávit učením se něčeho nového. Studenty, kterým ruční psaní dělá problém, učitelé často považují za ty „hloupější“ a oni pak ztrácejí sebevědomí a motivaci, i když přitom mohou být na jiné věci velmi talentovaní. Klávesnice tak naopak dává všem stejné startovní podmínky pro budoucí učení. Trubek však úplně opomíjí výše zmíněné výzkumy a veškerou obhajobu ručního psaní připisuje sentimentu.
I když připustíme, že je třeba rozvíjení schopnosti psát rukou věnovat náležité množství času, proč bychom měli spíš vyučovat písmo vázané? Dle článku na ihned.cz z roku 2011 se čeští učitelé i odborníci shodují na tom, že se nevázané písmo Comenia Script děti učí mnohem rychleji a že lépe vyhovuje i dysgrafikům. Američtí vzdělávací experti, psychologové a lingvisté však tvrdí úplný opak – díky tomu, že vázané písmo není fragmentární, naopak studentům s dysgrafií pomáhá a dle některých badatelů může být vázané písmo dokonce cestou k překonání dyslexie, a to především díky tomu, že vede ke zlepšení sebekontroly (což je koneckonců žádoucí pro každého studenta).
Pokud zas pomalu upadáte do starého dobrého sentimentu ohledně školních písanek, bděte! Některé argumenty proti zavádění tiskacího písma totiž mohou chytit emocionálně vyhrocený nádech, což se týká také Institutu celostní grafologie, kde varují před tím, že písmo Comenia Script svým maximálním zjednodušením modifikuje osobnosti pisatelů „v lidi bez smyslu pro mezilidské vztahy, pro které by byly osobní zájmy nade všechny ostatní potřeby, city podřízeny a ovládány rozumem, nejdůležitějším by se stal pragmaticko-racionální přístup ke každodennímu životu bez snů, ideálů a potřeb ducha, udržování odstupu od druhých lidí.“ Podobné závěry nepodpírá vůbec žádný relevantní výzkum a zní spíš jako ideologické kázání předjímající konec světa.
Sešity, nebo notebooky?
Dalším významným tématem souvisejícím s ručním psaním je tvorba poznámek. To se nemusí týkat pouze studentů, ale třeba i pracujících, kteří se účastní různorodých školení. Co je lepší, psát poznámky na notebooku, nebo rukou? Notebook umožňuje napsat mnohem víc a oproti papírové formě se poznámky dají snadno uchovávat, přeposílat či upravovat, zároveň však hrozí neustálé nebezpečí toho, že si pisatel otevře internetový prohlížeč a tok poznámek přeruší brouzdáním po sociálních sítích (kolikrát se nám to všem stalo!).
Nástrahy internetu však nejsou jedinou nevýhodou elektronického psaní poznámek. Pam A. Mueller z Princetonské univerzity a Daniel M. Oppenheimer z Kalifornské univerzity v roce 2014 provedli rozsáhlý výzkum, z něhož vyplynulo, že studenti, kteří si poznámky píší ručně, mají lepší výsledky než ti, kteří je píší elektronicky, a to i v případě, že na noteboocích mají vypnutý internet a nehrají žádné hry. U faktických otázek žádný rozdíl ve výsledcích nebyl, ti, co psali rukou, však zvládali lépe otázky konceptuální.
Tyto výsledky vlastně ani nejsou tak překvapivé. Většina z nás se při zapisování poznámek na notebooku čas od času zarazí nad tím, že vůbec nevnímá obsah textu, který vyťukáváme. Při psaní rukou má naopak pisatel méně času a musí si myšlenky, které poslouchá, sám přeformulovat do výstižné a kratší formy. Nutno podotknout, že vzhledem k tomu, že vázané písmo je v průměru rychlejší než tiskací, je jasné, která z těchto dvou forem bude pro studenty výhodnější. Ruční psaní pak v tomto případě mnohem více vyžaduje „zapojení rozumu“, což snad nikomu nemůže být na škodu. Psaní rukou tak lze skutečně vnímat jako svobodnější či kreativnější. Tento článek je sice psán na počítači, ale podmínkou jeho vzniku byla ručně načmáraná osnova plná nejrůznějších šipek a čar.
Jako řešení tohoto problému, kdy si uvědomujeme, že psaní poznámek rukou je výhodnější, ale zároveň chceme mít materiály v elektronické podobě, mohou řešit třeba digitální pera – píšete ručně a text se vám zároveň ukládá do elektronické podoby. Při psaní poznámek tyto nástroje jistě naleznou své využití, pokud jde však čistě o psaní rukou, chybí jim jedna velká výhoda pouhé tužky a papíru, kterou zmiňuje i Petr Kaderka – intelektuálně pracovat s minimem pomůcek. Toto si bohužel uvědomujeme až ve chvílích, kdy na horské chatě zjistíme, že na šest lidí vychází v průměru dvě zásuvky a každý má elektronických zařízení několik.
Zbaveni nánosu sentimentu tedy můžeme prohlásit toto: Psaní rukou by nemělo hned tak vymřít, protože to, co nám poskytuje, elektronické psaní v mnoha ohledech (zatím) nahradit nedovedlo. Výzkumy z posledních let navíc ukazují, že se vyplatí podporovat i výuku psaní vázaného – ideálně bez zbytečných kudrlinek a bez stigmatizování těch, kteří si ho hned neosvojí. Od jistého věku si navíc stejně každý může psát tak, jak chce. To ovšem neznamená, že by se z nás měli stát dinosauři, kteří budou stejně jako Heidegger lkát nad technologickým pokrokem, nebo se mu dokonce snažit vzdorovat. Ony ty finské hodiny psaní na klávesnici také nejsou vůbec špatný nápad. Je důležité bděle udržovat debatu stále otevřenou.
