Reportáž s budoucími faráři: Dnes už nemá cenu jen kazát, ale i poslouchat | E15.cz

Reportáž s budoucími faráři: Dnes už nemá cenu jen kazát, ale i poslouchat

Veronika Koubová

Katolík Vojtěch a evangelička Irena. Oba jsou mladí věřící lidé, oba se rozhodli jít tak trochu nekomerční cestou a zasvětit život službě v církvi. Co vede Vojtěcha zavázat se k životu v celibátu? A co bude pro Irenu znamenat práce evangelické farářky?

Vojtěch, 20 let, student katolické teologie

Dvacetiletý Vojtěch je sportovec tělem i duší. Běhá ultra maratony, chodí dlouhé pěší poutě. Seznamuji se s ním minulý rok na letním táboře, kde přednáší o svém dvě stě padesát kilometrů dlouhém pochodu do rakouského poutního města Mariazell. V úvodu se představuje a zmiňuje, že po prázdninách nastupuje do teologického konviktu. Cože, pomyslím si. Tenhle kluk chce jít fakt na kněze?

Vojtěch RazimaVojtěch RazimaAutor: Osobní archiv

Vojta pochází z katolické rodiny na Vysočině. Dětství strávil na samotě v malé vesničce Proseč pod Křemešníkem společně s rodiči a dvěma sourozenci. Přestože rodina byla věřící, o víře se doma nikdy moc nemluvilo. „Víra byla pojímána v trochu tradičním stylu. Jednou týdně do kostela a dost. Bible ležela v knihovně a prášilo se na ni,“ vzpomíná Vojtěch na dětství.

Na pelhřimovské základní škole spolužáci Vojtěchovo vyznání nijak neřešili, ovšem s přestupem na technické lyceum si už pár poznámek vyslechl. „Kluci měli informace o církvi jenom z médií, což bylo o to horší. Naštěstí jsem často dokázal ty věci, který proti mně používali, vyargumentovat. Většinou to totiž byly nesmysly,“ říká pobaveně Vojta a z jeho tónu je trochu cítit, že se musel naučit zvládat takové situace s nadhledem.

Knězem nebo stavařem?

S nástupem na střední školu se Vojtěch o víru začal zajímat aktivně. Tou dobou založil pelhřimovský kněz páter Vágai pravidelná setkávání mladých na faře. Najednou bylo víru s kým sdílet, debatovat o nejasnostech a řešit podobné problémy. Díky tomuto společenství se Vojtěch začal dostávat i na další křesťanské akce. Postupně se tak seznamoval s mladými kněžími a jejich činností. „Hodně mě inspirovalo, jak žijou a jak jsou v tom povolání šťastní. Řekl jsem si, že by to možná bylo super. V prváku a druháku jsem ale měl přítelkyni, takže když tyhle myšlenky přicházely, zase rychle odešly.“

Reportáž z komunálu: Je mi osmnáct a budu starostou

Ve třeťáku a čtvrťáku ovšem začal o budoucnosti přemýšlet intenzivněji. Po vzoru rodičů, kteří jsou oba technicky založení, začal Vojta zvažovat různé stavební fakulty. Myšlenky na kněžskou službu ho ale naplňovaly zvláštním pokojem. Při otázce, co Vojtu na práci kněze přitahovalo nejvíce, se pousměje. „Nejvíc se mi líbilo, že kněz vede lidi k Bohu. Představuju si ho jako most. Fascinuje mně žehnat lidem a udělovat svátosti. Ta blízkost v tom je nádherná.“

A tak se v osmnácti rozhodl. Rodiče zprvu napadalo, jestli by nebylo lepší nejprve vystudovat běžnou vysokou školu a se seminářem několik let počkat. Vojta to ale cítil jinak. Na jaře 2017 si podal přihlášku, zajel se představit svému diecéznímu biskupovi a absolvoval přijímací řízení. To se skládalo z ústního pohovoru a náročných šestihodinových psychotestů. „Testy zahrnují třeba lékařskou prohlídku nebo modelovou situaci, kdy například je psycholožka v roli farnice, která za mnou přijde s problémem. Na mně bylo, abych to na to reagoval,“ uvádí Vojta.

Vojtěch byl přijat. V září minulého roku nastoupil do teologického konviktu v Olomouci, který pro budoucí seminaristy funguje jako přípravný ročník pro přijetí do pětiletého kněžského semináře, jenž se nachází v Praze nebo Olomouci. Roční pobyt v konviktu má uchazeče seznámit se seminárním řádem a studiem. Podle Vojtových slov slouží konvikt „k určitému vyrovnání sil, protože do ročníku nastupují různí lidi. Občas někdo hned po maturitě, občas pětatřicetiletí, kteří už třeba patnáct let někde pracovali.“

Přísný řád teologického konviktu

Každodenní řád v konviktu je podobný jako následně v kněžském semináři. Ráno se vstává ve tři čtvrtě na sedm a po ranních modlitbách, bohoslužbě a snídani následuje studium nebo studijní volno. Po večeři bývá opět společný duchovní program. V pozdních večerních hodinách má být dodržováno tzv. silentium, tedy ticho po celém domě. Vycházky jsou dovoleny jednou týdně do jedenácti, jinak by každý měl dorazit do večeře.

Na otázku, jak se Vojta s tímhle striktním řádem v konviktu sžil, pokrčí rameny. „S dodržováním programu jsem asi problém neměl. Jeho součástí jsou i povinné modlitby a ty člověka v duchovním životě hodně posunou. To bych doporučoval úplně každému.“ Kromě dodržování pravidel se musí člověk smířit s tím, že je daleko od svých blízkých. Domů se jezdí jen na Vánoce, Velikonoce a významné dny. Nakonec ale ani tohle nebyl velký problém. „Ten rok bylo hodně voleb a sem tam nějaký státní svátek, takže v průměru se člověk domů dostal jednou za měsíc a půl. Nakonec to nebylo tak hrozný, na odloučení od rodiny jsem byl asi zvyklý z dětství. Jezdil jsem na dlouhé tábory a během střední jsem bydlel čtyři roky na intru.“

Vojtěch RazimaVojtěch RazimaAutor: Osobní archiv

Přesto prý bylo krizí hodně. Během roku v konviktu se sice nikdy nechtěl sbalit a odjet, ale procházka růžovým sadem to nebyla. Kromě toho, že řešil zásadní otázky, jestli knězem vůbec být, přicházely příčiny krizí i zvnější. „Dny tam jsou někdy ustrnulý, proto jsem chtěl občas na chvíli vypadnout. Člověk je taky neustále zavřený se spolubratrama, a tak bývá ponorka. Vždycky to ale přešlo.“

Po roce v „přípravném“ konviktu nastupuje Vojtěch letos do prvního ročníku arcibiskupského semináře v Praze, který sídlí v budově Katolické teologické fakulty. Před kněžským svěcením musí ještě projít pětiletým studiem teologie, přijmout jáhenské svěcení (tj. první stupeň kněžství) a strávit rok na nějaké faře. Pokud bude Vojtěch jednou skutečně vysvěcen, o jeho nové farnosti rozhodne diecézní biskup.

A co ten celibát?

Blížíme se ke konci rozhovoru a mě napadá, že si Vojtu jako kněze skutečně dokážu představit. Mluví o svém rozhodnutí s velkou láskou a přitom stojí pevně nohama na zemi. Připadá mi, že možná to byl právě sport a pěší poutě, které ho naučily určité sebekázni a trpělivosti. Bavíme se o tom, jestli o sobě v něčem pochybuje. „Nejsem si moc jistý v kázání,“ odpovídá. „Když jsem v minulosti mluvil na veřejnosti, musel jsem si to dlouho připravovat. Na druhou stranu mě trochu uklidňuje, že budeme mít předmět homiletika, který se kazatelstvím zabývá. Říkám si, že všechno potřebný dostanu. Nemám strach.“

Vypadá to, že Vojta se zřejmě ničeho nebojí. „A co ten celibát? Co mám do toho článku napsat? To čtenáře zajímá nejvíc,“ ptám se nakonec a oba se smějeme. „Často lidi nechápou, proč je celibát povinný, taky jsem to dlouho nechápal. Je to ale o tom, že jako kněz se rozhoduju být naplno s Bohem a mít s ním vztah. Nehledě na to má celibát i spoustu jiných praktických užití – sám vidím, jak jsou kněží časově vyčerpaní a lidi k nim chodí pozdě večer. Nedokážu si představit, že by se to dalo skloubit s rodinou. Ale jak jsem říkal, ten hlavní důvod je, že se naplno odevzdám Bohu. Úplně naplno, celej svůj život. Asi si to ale maluju růžově a ve skutečnosti to bude výzva.“  

„Víš, ono je asi dobře, že si to maluješ růžově,“ podávám mu ruku, když se loučíme. Každé poslání, a farářské obzvláště, předpokládá jisté výzvy. Ale určitě je lépe se k nim stavět optimisticky, než je předem vzdávat.

Irena, 24 let, studentka evangelické teologie 

Irena je oproti Vojtovi tak trochu protipól. Vyznáním je evangelička, na pražské Evangelické teologické fakultě se pohybuje už několik let a farářské služby se jednoho dne zhostí (zejména pro katolíky) netradičně – jako žena. Znám ji letmo z táborského gymnázia, ale blíže ji poznávám až tento rok. Zve mě na bohoslužbu, kterou slouží ve studentském kostele sv. Martina ve zdi. Během jejího kázání si uvědomuju, že jsem ženu kázat vlastně nikdy neslyšela.

Irena BenešováIrena BenešováAutor: Osobní archiv

Napadlo mě, že bych tomu chtěla zasvětit život

Irena pochází z tradiční evangelické rodiny z jižních Čech. Narodila se v Táboře, kde taky vystudovala základní a střední školu. O farářském povolání prý snila od dětství. „Že budu farářka, mě napadlo už ve třetí třídě. Tehdy jsem se dozvěděla, že náš děda byl farář, a možná to byl ten impuls, že jsem se o to začala zajímat a přišlo mi to stylový. Během dospívání mě ale napadlo, že se na to s povahou introverta asi moc nehodím.“ Přemýšlela o studiu historie nebo pedagogické fakulty, ale myšlenka na farářskou službu pořád zůstávala.

Také v Irenině rodině se o víře mluvilo málokdy. Tak nějak automaticky se chodilo na nedělní bohoslužby a společně se sestrou dvojčetem jednou týdně na náboženství. Spolužákům ze základky to občas nedalo a rýpli si. „Farář pro nás vždycky přišel do družiny a odvedl nás na nábožko vedle, takže to děti věděly a dělaly si z nás někdy srandu,“ vzpomíná Irena, ale mávne nad tím rukou. Tyhle zkušenosti jí totiž napomohly k tomu, aby se naučila na odlišnost zvyknout.  

S přestupem na střední školu se začala Irenina víra proměňovat. Už to nebylo jen o tom, že si člověk píše modlitbičky a modlí se před jídlem. Začala přemýšlet, jestli to všechno má vůbec smysl. Právě tehdy poznala jihočeskou evangelickou mládež, s jejímiž členy mohla svoje otázky sdílet. „Zjistila jsem, jak je to hrozně zajímavý a že o víru stojím. Napadlo mě, že bych tomu chtěla zasvětit život.“

Velký předěl se pro Irenu udál na jedné letní akci pro mladé. Týden tehdy vedla mladá farářka a Ireně to konečně došlo. Proč by to nemohla dělat taky? Během zbývajících let na gymnáziu pak zažívala vnitřní boj. Mnohem snazší by přece bylo jít na peďák, říkal rozum. Nakonec ale zvítězilo srdce a v maturitním ročníku si podala přihlášku na teologii. „Vzpomínám si, že jsme ke konci gymplu měli seminář z moderních dějin a učitel se na první hodině zeptal, jestli je někdo věřící. Když jsem mu řekla, na jakou školu se hlásím, většinu hodin se pak bavil jenom se mnou a navážel se do mě,“ říká Irena, ale s úsměvem dodává, že se za ni spolužáci vždy postavili.

Cestu k Bohu si musí najít každý sám

Příprava budoucích evangelických farářů a farářek se odehrává v úplně jiném duchu než v katolické církvi. Je to studium jako každé jiné, student pouze dochází na fakultu na přenášky, aniž by bydlel s ostatními v nějakém semináři či dokonce procházel přípravným konviktem. Irena se ponořila do studia s očekáváním, že se o Bohu dozví víc. Studovala hebrejštinu a řečtinu, aby Bibli lépe rozuměla, ale žádná odpověď nepřicházela. A tak si uvědomila, že cestu k Bohu si musí najít každý sám. Po prvním ročníku prošla velkými pochybnostmi: „Přišlo mi, že úplně všechno se dá zpochybnit. Napsala jsem si na papír, proč vlastně věřím, a stejně jsem vždycky došla k tomu, že se pro to člověk musí rozhodnout, přičemž neví, jestli se nerozhodl pro bludy. Zažila jsem tehdy duchovní pouť a hledání Boha. Našla jsem, ale nebylo to tak, že bych k Bohu došla jen intelektuálně – on mě i nějakým způsobem oslovil. Zažila jsem, že existuje i jeho vztah ke mně.“

Dnes má už Irena většinu studia za sebou. Z fakulty získala přehled ve filozofii, religionistice, etice, Starém a Novém zákoně, církevních dějinách a teologii. K tomu všemu musí ovládat jazyky jako latina, řečtina a hebrejština, aby mohla číst teologické texty v originále. Oproti jiným fakultám se na přednáškách schází studentů poměrně málo a právě tohle přijde Ireně jako velká výhoda. „Všichni se hodně známe. I mezi učiteli. Je to skvělý, když se nás na těch seminářích sejde třeba deset a společně tvoříme teologii a filozofii. Interakce je úžasně plodná. Není to vůbec konkurenční prostředí a spíš se jen sdílíme. Vůbec neznáme situaci jako například na ekonomce, kde je čtyři sta lidí na přednášce.“

Po státnicích získá Irena titul magistra teologie. Aby se stal člověk evangelickým farářem, musí po studiu nastoupit na roční praxi na faru. Tamní farář se stává jeho mentorem a zadává mu úkoly. Zároveň během roku adept navštěvuje několik seminářů a průběžně se vzdělává. Po roce následuje tzv. ordinace, tedy velká bohoslužba, kde se ustanovují noví faráři ke službě a dostávají oprávnění k udělování svátostí. Následně si je musí do svých řad vybrat nějaký sbor.

Tomáš Halík: Mezi mladými lidmi jsou i takoví, jejichž obětavé nasazení upřímně obdivuji

Jak je známo, pro evangelické kazatele je celibát nepovinný. Je ale reálně možné uživit s nevalným farářským platem rodinu? V úvahu přichází, jestli by služba Bohu nešla skloubit ještě s jiným zaměstnáním. „Určitě by se to dalo a jsou faráři, kteří to tak z finančních důvodů dělají,“ říká Irena. „Dělají třeba ajťáka nebo někde učí. Práce faráře je ale hodně časově náročná a nedovedu si představit, že bych stíhala i něco dalšího, pokud bych měla rodinu. Bavilo by mě třeba překladatelství, ale uvidím.“

Kazatel i psycholog

Časově náročná práce? Vždyť farář odslouží v neděli bohoslužbu a jinak toho na práci moc nemá, napadne možná většinu. Tahle myšlenka Irenu ale rozesměje. „Přes týden se ve sboru děje pro členy spousta akcí. V ideálním sboru, ve kterém jsou všechny generace, je spousta práce. Náboženství pro děti, schůzky konfirmandů (čekatelů na přiznání se ke křtu, pozn. redaktorky), mládežníků, třicátníků – mladých rodičů, biblický hodiny pro dospělý i pro nejstarší generaci. Faráři taky učí náboženství ve školách, chodí na návštěvy k lidem ze sborů nebo dělají programy v domově důchodců. Do toho jsou svatby, pohřby a křty, takže přicházejí zvlášť lidi, kteří mají individuální přípravu. A samozřejmě musí přes týden napsat kázání.“

Příprava kázání je někdy běh na dlouhou trať. Zpatra se většinou nekáže a v ideálním případě na něm farář pracuje celý týden. V pondělí si vybere text, v úterý o něm přemýšlí a ve středu si k němu čte různé komentáře. V dalších dnech napíše první verzi, kterou následně přepisuje. „Samozřejmě jsou ale faráři, kteří píšou kázání v sobotu v noci,“ dodává Irena realisticky. 

Irena BenešováIrena BenešováAutor: Osobní archiv

Role faráře se v průběhu let změnila. Lidé při duchovních rozhovorech a doprovázení často vyhledávají psychologický rozměr a farář by tento fakt měl brát v potaz. „Dneska už nemá cenu jen kázat a říkat lidem, co mají dělat. Spíš je důležité je poslouchat a říct jim nějaké svoje stanovisko. Vím o sobě, že nejsem úplně empatická a občas lidským emocím nerozumím. Právě v téhle disciplíně se potřebuju dovzdělat, a proto si dělám psychoterapeutický výcvik. Umění naslouchat je totiž hodně důležitý faktor.“

Pro nevěřící je otázka celibátu asi nejvýraznějším rozdílem mezi katolíky a evangelíky. Evangeličtí faráři se mohou oženit, katoličtí ne. Ke konci mě napadá položit Ireně otázku, jestli by se pro farářské povolání rozhodla, kdyby i její církev celibát vyžadovala. Irena trochu zvážní a zamyslí se. „Asi bych o tom na gymplu nepřemýšlela, protože jsem si vždycky představovala, že budu mít rodinu. Funkce faráře v evangelické církvi takhle nastavená není. Nemá to být někdo, kdo se kvůli službě Bohu něčeho zřekne. Rozumím argumentům od kamarádů katolíků, že šidíš práci, když se víc věnuješ rodině, a naopak. Nemyslím si ale, že by to bylo tak vyostřený. Právě s tou rodinou se v praxi potvrdí, co kážeš.“

S Irenou se po více než hodinovém rozhovoru loučím. Za několik dní se chystá odjet do Paříže, kde stráví nadcházející akademický rok na Erasmu. „Takže na žádnou tvoji bohoslužbu letos přijít nemůžu,“ vzpomínám na studentský kostel, kam jsou studenti evangelického bohosloví občas pozvaní kázat. „Počkej si za rok,“ usměje se a zamává mi na rozloučenou.

Autor: Veronika Koubová
 

Články odjinud

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!