Reportáž s mediky, kteří se postavili koronaviru

Personál motolské nemocnice

Personál motolské nemocnice Zdroj: čtk

Mnozí z nich ještě neabsolvovali povinnou praxi na oddělení, už se ale ocitli tváří v tvář pandemii. Studenti zdravotnických oborů podávají pomocnou ruku. Jak se s dobrovolnou prací v nemocnicích vypořádávají? A jaké mají z celé situace pocity? 

Každý z nás zažívá v poslední době úplně jiný režim, než na který jsme byli dosud zvyklí. Někdo se potýká s distančním vzděláváním, jiní se zaváděním home-office. Všichni musíme tak trochu improvizovat a mnoho z nás přijalo role, do kterých bychom se za normálních okolností jen tak nedostali. Své o tom ví i studenti zdravotnických oborů, kteří v posledních týdnech dobrovolně pomáhají lékařům a sestrám zvládat komplikovanou situaci.

Možnost zapojit se jako pomocná síla se týká nejen studentů všeobecného lékařství, ale i budoucích zubařů, fyzioterapeutů nebo sester, a to napříč všemi ročníky studia. A přestože jde o dobrovolnou pomoc, zájem mezi studenty je obrovský. Ke 23. březnu bylo evidováno více než čtyři tisíce dobrovolníků, z nichž se už přes patnáct set aktivně zapojuje. V této chvíli formálně existuje pracovní povinnost týkající se studentů posledních ročníků lékařských fakult, nicméně podle koordinátora pro II. lékařské fakulty Univerzity Karlovy Ondřeje Hubálka máme nyní dostatek dobrovolníků na to, abychom naplnili potřeby nemocnic – vlastně je jich zatím více, než je potřeba. Zároveň dodává, že situace se stále vyvíjí a nelze říci, kdy tato pomoc nebude stačit.

Dobrovolníci jsou umisťováni na nejrůznější pozice. Nižší ročníky se zapojují v call centrech krajských hygienických stanic nebo jezdí s odběrovými vozy přímo k pacientům. Od druhého ročníku mohou studenti pracovat jako ošetřovatelé nebo sanitáři na lůžkových odděleních, na urgentním příjmu, v laboratořích a na mnoha dalších místech. Většina studentů zatím pomáhá ve fakultní nemocnici při své lékařské fakultě, ale postupně o pomoc žádají i krajské nemocnice z dalších částí republiky.

Výuka pokračuje souběžně s prací

Sami studenti se snaží vnímat nouzovou situaci především jako možnost nahlédnout do fungování nemocnic a jejich krizového řízení. Ačkoli se všichni shodují, že je to práce po všech stránkách náročná, téměř každý si v ní najde něco pozitivního. „Příjemně mě překvapily všechny moje kolegyně, které zůstaly v práci a nechtěly nechat zbytek týmu ve štychu. Takhle to prostě ve zdravotnických kolektivech chodí a jsem za to ráda,“ svěřuje se Karolína, budoucí sestra z Olomouce, kterou letos čekají státnice. 

Zároveň je však třeba dodat, že výuka na lékařských fakultách stále probíhá, a tak musí medici a sestry skloubit distanční studium s často i celodenními směnami v nemocnici. A jakkoli může být taková praxe obohacující, rozhodně ji nelze považovat za ekvivalent k výuce.

Pravdou je, že přes veškerá opatření a snahu chránit zdravotnický personál nelze zcela vyloučit riziko nákazy, do kterého studenti přicházejí. Většina z nich přiznává, že se potýkají s nedostatkem ochranných pomůcek a zdravotnického vybavení. I tak ale přistupují k obavám racionálně. „Asi mám strach, ale spíše mám strach o své blízké, se kterými sdílím domácnost. Snažím se v práci maximálně chránit a své blízké doma taky,“ říká Johana ze II. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. „Spousta z nás obětovala veškeré styky s rodinou a okolím, abychom mohli pomoci v nemocnici a zároveň nikoho neohrozili,“ dodává její kolegyně Klára z Univerzity Palackého v Olomouci.

Ať už vnímáme profesi lékařů a sester jakkoli, stále žijeme v zemi, kde většina z nich vykonává svou práci zodpovědně a s obdivuhodným nasazením. „Nikdy mě nepřestane udivovat mentalita mediků, kteří v momentě potřeby automaticky přijdou na pomoc, přestože by mohli raději sedět v klidu doma,“ shrnuje současný stav student 4. ročníku Tomáš z urgentního příjmu v Motole. 

Závěrem je třeba si přiznat, že nynější situace je v novodobých dějinách naprosto bezprecedentní. Ačkoli se zdravotníci každoročně setkávají s epidemií chřipky, takto prudký rozvoj virového onemocnění u nás nikdo nečekal a bohužel na něj nikdo nebyl dostatečně připraven. Přesto se veškerý zdravotnický personál snaží dělat vše, co je v jejich silách. Ale nejen oni si teď zaslouží uznání. Zaslouží si jej všichni, kdo pracují na tom, aby bylo co nejdříve všechno jako dřív. Současná situace nám toho hodně vzala, a ještě nás toho spousta čeká. Ale vrátila nám pokoru, schopnost přemýšlet nad prioritami a víru, že spolu to zvládneme.