Rwanda. Dědictví genocidy i nejvíce žen v parlamentu | E15.cz

Rwanda. Dědictví genocidy i nejvíce žen v parlamentu

Anna Kolibíková

Události roku 1994 se vryly hluboko do paměti nejen rwandským občanům, ale kvůli své krutosti se zapsaly i do světové historie. Během tří měsíců, od dubna do června, ve středoafrické Rwandě probíhala genocida, která byla, co do počtu mrtvých, horší než řešení židovské otázky v nacistickém Německu během druhé světové války. Jak to ve Rwandě vypadalo před 26 lety a jaká je dnes?

Ve Rwandě, Burundi a Demokratické republice Kongo žije pospolu několik etnických skupin, mezi ty největší patří Hutuové a Tutsi. Tak je tomu již několik století. Problémy se začaly prohlubovat během koloniálního období, kdy byli Tutsiové favorizováni nejprve Němci, poté Belgičany. Pod belgickou vládou také bylo nutné svůj původ dokázat. Každý z občanů měl v průkazu černé na bílém zapsáno, zda je Hutu či Tutsi. Veškeré rozdíly tak získaly hmatatelnou podobu. Podle statistických údajů bylo zřejmé, že Hutuové tvoří tři čtvrtiny obyvatelstva, zbylých asi 16 % připadalo na skupinu Tutsiů. 

Kvantitativní nerovnováha byla ale zastíněna sociálním postavením – Tutsiové stáli v čele státu a tvořili bohatší vrstvu Rwandy. Vedle toho Hutuové byli diskriminováni a považováni za podřadné. To se ale změnilo na počátku 60. let 20. století, kdy byla Rwanda vyhlášena za nezávislou a do čela republiky se posadil občan z řad Hutuů. Zároveň se jedná o periodu startující občanskou válku. Na začátku devadesátých let dvacátého století se válečné období zdánlivě blížilo ke konci. Vláda byla složená z Hutuů a Tutsiové byli vyhnáni ze země, nejčastěji do sousedních států. V roce 1993, kdy se datuje konec občanské války, bylo učiněno „křehké příměří“. K jeho dodržování poslalo OSN do Rwandy na dva a půl tisíce vojáků. 

Zlom nastal 6. dubna 1994, v den atentátu na letadlo rwandského prezidenta Juvénala Habyarimana, což byl čin odpovídající odjištění granátu. Tato událost byla ale jen zástěrkou pro začátek předem připraveného vyvražďování. O den později začala genocida ze strany extremistických Hutuů proti Tutsiům. Hutuové, kteří nepřátelům pomáhali nebo jinak projevili solidaritu vůči oficiálním nepřátelům, byli zavražděni za zradu. Do 15. července, kdy genocida utichla, bylo zavražděno mezi 800 tisíci a jedním milionem obyvatel Rwandy. Podle OSN bylo 90 % obětí z řad Tutsiů. Genocida se zapsala do dějin jako nejrychlejší (trvala pouze 3 měsíce a 10 dní), s největším počtem mrtvých během jednoho dne – asi 10 tisíc. 

Počet zavražděných ale neurčuje genocidu. Toto období genocidě odpovídá na základě aspektů, které v prosinci 1948 určilo OSN. Jedná se o „zničení, úplné nebo částečné, národnostní skupiny, etnika, rasy či náboženství.“ Ona naprostá likvidace se přitom udála bez technologicky dokonalých zbraní. Nejpoužívanějším vraždícím nástrojem se staly mačety, jelikož byly nejlevnější a nejdostupnější.  

Reakce Západu na probíhající genocidu mnozí označují za selhání. Západní státy se projevily nečinností a neochotou pomoci. Organizace spojených národů měla ve Rwandě své vojáky, aby dohlíželi na dodržování mírového stavu. V prvních dnech genocidy ale padlo deset belgických vojáků, což způsobilo, že Belgie a následně i další státy, stáhly podstatnou část svých lidí. V zemi zůstalo jen necelých tři sta vojáků z OSN. Ti ovšem nemohli přímo zasahovat do dění, podle rozkazu směli používat zbraně jen v sebeobraně. Žádost o navýšení počtu mužů byla Radou bezpečnosti OSN zamítnuta.  

Mír, stabilita a ekonomický růst

Dnes oficiálně není povoleno rozlišování Hutuů a Tutsiů, používá se obecné pojmenování Rwanďané. Ti se od temných časů genocidy těší ekonomickému růstu celé země. Děti můžou chodit do školy a stát jim zprostředkovává technologické vybavení, mezi které patří třeba tablety. Velká důležitost je kladena na ekologii. Například igelitové pytlíky letištní personál při příletu zabavuje a vyměňuje ho za sáčky z ekologicky udržitelného materiálu. 

Rwanda se v některých aspektech dostává na úroveň Západu. Je jednou z mála afrických zemí, kde je samozřejmé přijmout občany s homosexuální orientací, což je, vzhledem k vysokému podílu věřících, úctyhodné a kuriózní zároveň. Až 90 % obyvatel se hlásí k nějaké církvi, nejčastěji ke katolické či protestantské. Tento fakt ovšem podněcuje diskusi demografů, jelikož se Rwanda podle statistik dostává ke stavu přelidnění a země na to není, i přes všechny pokroky, připravena. Příznivá ekonomická situace v zemi má i další negativa. Soukromý sektor, ač se snaží o rozšíření, je skoro neexistující. Značnou část produkce řídí státní aparát. Necelé tři čtvrtiny Rwanďanů pracují v agrárním sektoru. I proto se nemalý podíl studentů stává nezaměstnanými, jelikož jsou institucemi připravováni na práci v kancelářích. Pracovní místa nejsou uzpůsobená zvýšené kvalitě života, která ve Rwandě nastala v posledních dvaceti letech. 

Další známkou příznivého rozvoje je vysoké zastoupení žen v tamějším parlamentu. V poměru jich ve Rwandě zasedá více než v České republice – u nás ženy obsazují jen 45 křesel ze dvou set. Rwandský parlament se pyšní tím, že má více poslankyň než poslanců. Emancipace žen ušla během posledních dvaceti let dlouhou cestu, nejen ve sféře politiky a kariéry, ale také v odvětví práva. Ženy zde dlouho ani nemohly dědit majetek. Je to zapříčiněno také tím, že po genocidě ženy tvořily 70 % populace. K znovuvybudování státu tedy bylo na místě přizvat i je. 

Tato „feministická utopie“ ale zažívá v posledních letech i kritické ohlasy. Jelikož se země dostává stále blíž k autoritativní vládě, mají být ženy, dle některých zdrojů, nástrojem pro vytvoření národní jednoty. Jsou prý smířlivější a v mnoha ohledech mírnější než muži. Toto prvenství se v genderové neutralitě na poli politiky stává podle mnohých jen pozlátkem. Pod povrchem se totiž hromadí kritika, která poukazuje na opomíjení politické opozice. Například prezidentské volby, které se konaly před 3 lety, měly jednoznačného vítěze. Paul Kagame získal 90 % hlasů. Jeho oponenti měli ale o něco trnitější cestu – buď nebyly přiznány hlasy z petice, či si stěžovali na pronásledování rwandskou policií a znemožnění předvolebních kampaní a mítinků. 

Osoba prezidenta Paula Kagame je v mnohém problematická. V době genocidy se účastnil odboje, který masové vraždění dokázal utnout „pouze“ po třech měsících. Kagame se stal ministrem obrany a od roku 2000 sedí v prezidentském křesle. Díky těmto hrdinským činům z minulosti ho velká část občanů obdivuje (což potvrzuje i fakt, že ho velká část rwandské populace znovu volí). Pro obyvatele Rwandy ale Kagame znamená Rwandu samotnou. Jenže jeho vláda se nenápadně proměňuje v autokracii. 

Je všeobecně známo, že být v opoziční straně znamená velké nebezpečí a kritika současné vlády se může rovnat smrti. Otazník se také vznáší nad svobodou projevu. Značná část médií propaguje názory skrze politické síto. Nezávislá média mají jen slabý vliv a někteří novináři záhadně mizí. Některé zpravodajské weby jsou zablokované kvůli tomu, že jejich autoři utekli ze země a píší z exilu. Stát zasahuje do svobody slova, o citlivých politických tématech či o problémech s lidskými právy se zkrátka nemluví.   

Navzdory tomu, že životní úroveň ve Rwandě od dob genocidy raketově vzrostla, demokracie a svoboda stále nejsou samozřejmostí. Země má nepochybně silné stránky, neobejdou se ale bez hořkého nádechu. Před 26 lety se část tamějších obyvatel ukrývala v kostelích a modlila se, druhá zabíjela sousedy. Dnes Rwanda čelí mnohem sofistikovanějšímu nebezpečí. Uhlíky historie stále doutnají a hrdina, který je před více než pětadvaceti lety hasil, si teď hraje se sirkami. A spolehnutí na Západ se v tomto případě nejeví jako nejšťastnější řešení. 

Autor: Anna Kolibíková
 

S předplatným můžete mít i tento exkluzivní obsah

Hlavní zprávy

Nejčtenější

Video

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!